chyby, pravdy, omyly

Jen osobní poznámka úvodem...

2008-06-29T17:20:00.001+10:00

Časopis Český dialog o kterém tu bude řeč, má Australian connection – jak my, „Čechoaustralani“, říkáme.
V roce 1990 se vydavatel a redaktor Hlasů Petr Rada rozhodl vrátit do republiky. Doufal, že bude moci vydávat Hlasy pro Austrálii z Prahy, i když si byl vědom, že to bude z praktického hlediska obtížné. Po vydání několika čísel, zřejmě došel k závěru, že je třeba dát časopisu širší záběr a vytvořit jakýsi „most“ mezi Čechy žijícími mimo republiku kdekoliv a nejen se zaměřením na Austrálii. Spojil se s Evu Střížovskou (nebo ona se spojila s ním) a vznikl Český dialog, který krátce na to Petr Rada opustil.
Od té doby Eva Střížovská navštívila – nemýlím-li se, tak dvakrát – Austrálii a přijímala naše návštěvy v Praze. Řízení časopisu nikdy nebylo snadné a vyžadovalo značnou obětavost, ale překážky v jeho vydávání se postupem času spíše množily, než aby jich ubývalo. A teď se dozvídám, že se přidávají i zdravotní potíže.
Z mnoha stran slyším zprávy – a doufám, že jsou to jen hlasy pesimistické – o tom, jak je na publicisty vykonáván tlak psát v mediích o České republice spíše „positivně“ a méně kriticky. Ostatně podobná přání jsou pronášena i mimo území republiky. Možná, že trochu naivně doufám, že to není „trend“, že jsou to jen ojedinělé případy.
Snad je jen „podobnost čistě náhodná“, že útok komunistických Haló novin na Český dialog z pera soudruha Kojzara, poslance za komunistickou stranu, je – kupodivu – ve stejném duchu. Ostatně, posuďte sami.
A nakonec osobní vzkaz – budeš-li Evo donucena, ať již z jakýchkoliv důvodů, vydávání Dialogu zastavit, bude to pochopitelné. A nejen pro atmosféru, která se v Čechách v posledních letech vytváří a o které jsme si koncem loňského roku popovídali v Praze osobně.
Chci Ti jen říci, a vím, že nejsem sám, že jsi udělala obdivuhodnou a velice záslužnou práci. Děkuji Ti za ní a držím Ti palce.
Aleš Nebeský

Český dialog bez dialogu

2008-06-29T17:17:00.000+10:00

Halo noviny 18. 6. 2008
Jaroslav Kojzar
poslanec komunistické strany v parlamentu České republiky
V minulých dnech se mi do ruky dostal časopis Český dialog - Czech Dialogue, jenž vydává pro naše občany i Čechy žijící v zahraničí vůbec Mezinárodní český klub a šíří Česká centra, tedy naše kulturní instituce v područí zastupitelských úřadů.
Jeho cílem je představit nás, naše myšlení, světu. Prostě naši demokracii a všechno, co s ní souvisí. Jak tedy, podle vydavatelů Českého dialogu, nás má vidět svět? Namátkou jsem listoval jeho stránkami a leccos mě zaujalo. Dovolte, abych ocitoval několik pasáží z několika článků, uveřejněných právě v tomto periodiku, jež má krajanům přiblížit život (?) v naší zemi?
Z polemiky s prezidentem Václavem Klausem, jenž ve svém novoročním projevu odmítl některé antikomunistické aktivity Štětinova týmu a lidí kolem paní Kavalírové, stojí za zaznamenání tato slova: V rozmezí několika málo dní jste znevažujícím způsobem komentoval snahy mnoha českých občanů o právní řešení existence Komunistické strany Čech a Moravy. Nejdříve jste označil volání po zákazu KSČM za směšné, v novoročním projevu jste pak úsilí vypořádat se právními demokratickými prostředky s ostudnou poslední stalinskou komunistickou stranou v Evropě označil za 'včerejší bitvy', jež bojovat 'není příliš obtížné a odvážné'. Vážený pane prezidente, omluvte se těm, kteří bez postranních úmyslů, vedeni vyššími principy mravními, se dlouhá léta či dokonce desetiletí snaží zbavit naši zemi bolševického dědictví - (autor senátor Jaromír Štětina, i proto zřejmě nevolil za prezidenta Václava Klause a dal přednost Janu Švejnarovi, jenž by měl být k těmto snahám, a jak se z poslední doby ukazuje, oprávněně, vstřícnější).
Ze Stanoviska Akademického klubu Společnosti pro vědu a umění k výstavbě radaru v Brdech: Výstavba radaru je rovněž pomocí naší zemi, i když toto zařízení je primárně určeno pro ochranu USA. Pokud nevyužijeme obranný systém USA, žádný obdobný mít nebudeme. Analýza argumentů odpůrců výstavby radaru vede k závěru, že buď sledují výlučně svoje osobní zájmy, nebo z principu zaujímají protiamerický postoj - (podepsán prof. Dr. František Sehnal, CSc. - Akademický klub je organizace, jež vznikla v roce 1958 ve Spojených státech a sloužila jako neoficiální mechanismus vědeckých a kulturních styků, tedy americké straně k pronikání do vědeckých institucí Československa).
Z osobní zpovědi šéfredaktorky Českého dialogu: Největší informaci o tom příšerném Únoru jsem získala z knihy Lubora Zinka ÚNOR. Je tam všechno o tom, jak se lidé postižení strachem změní na ubohé lidské trosky, schopné třeba zabít svého bližního, jak se zamindrákovaní blbečkové dovedou vyšplhat po zádech kamaráda k velmi pofiderní moci? Zkrátka Únor 48 - a to vím jistě - byl velký podvod na důvěře většiny občanů tohoto státu a zločinná komunistická organizace z toho tyje dodnes. Je vám to jedno? - (autorka Eva Střížovská)
A nakonec ještě vzkaz všem našim krajanům: Komunisté dokázali během krátké doby záměrně a účelově zlikvidovat paměť, duši, tradici, kulturu a elitu národa. Vyvraždili ji, vyhnali či jejím potomkům neumožnili studovat. Na odpovědná místa dosadili z velké části lůzu, neschopné, nezodpovědné a všeho schopné. (autor Ondřej Jahelka, redaktor ECHO, doplněno fotografií Jana Šinágla).
Co dodat? Pěkná reprezentace České republiky. Naši krajané budou mít o dění u nás vskutku úplný obrázek. Jen mně není jasné, zda mezi ty odpovědné vybrané komunisty z lůzy, neschopné, nezodpovědné a všeho schopné patřili i Jan Drda, ing. Holý, Jiří Frejka, akademik Šorm, profesor Husa, či třeba herec Jaroslav Průcha?

Svět dle Kojzara

2008-06-29T17:11:00.000+10:00

Věra Pokorná
Různým politickým veličinám, po hadrovém podvodu v roce 1989 jen dočasně zkrotlým, už zase otrnulo. Jsou to komunisté, lidé zvláštního ražení, kteří netrpělivě čekají na opětovné uchopení moci. Sdružují se jako dříve se soudruhy z východu, vyzývají „k boji proti imperialismu a státnímu terorismu v čele s USA a proti sionofašismu , kteří se spojili, aby zničili Slovany.“ (Sergej Kosťjan, tajemník komunistické strany Běloruska v rozhovoru s Haló novinami ).
KSČM, stará strana v novém kabátě ozdobeném třešničkami se navenek snaží tvářit jako akceptovatelný partner ostatních parlamentních stran, ale má ve skutečnosti docela jiné cíle. Měla je podle přesně připraveného plánu vždycky, pod jakýmkoliv jménem, a uplatnila je především tehdy, když na podzim roku 1989 naivní „revolucionáři“ cinkali klíči a skandovali svoje „Nejsme jako oni.“ Opravdu nebyli. Byli totiž hloupí, na mazané komunisty nestačili.
Mezitím, co se jedni předčasně a bláhově radovali, že komunistická éra skončila, soudruzi už pilně rozkrádali peníze různých organizací, rozdělovali si funkce v bankách a na jiných důležitých místech v hospodářství „nového“ státu. Věděli dobře, kde je start k novým kapitalistickým zítřkům, sami k němu dali povel. I v zahraničí měli různé své lidi, jako například Daniela Strože, emigranta, vydavatele mnichovské edice „Poesie mimo domov“, který je dnes v parlamentu EU poslancem za KSČM.
Jedním z pozoruhodných reliktů té nedávné a stále živé minulosti je „významný předlistopadový novinář Rudého Práva“, ještě v září 1989 oceněný v soutěži Julia Fučíka za „významné publicistické materiály, přispívající k boji za přestavbu naší společnosti a odhalující skutečné záměry protivníků socialismu“: Jaroslav Kojzar. Jeho nelibá sekernická novinářská činnost bývá označována jako „kojzarovská žurnalistika“. Dnes je opět žádaným autorem, píše, stejně jako po celý život, o novodobých kolaborantech a přisluhovačích cizích sdělovacích prostředků. Nová je v jeho článcích obhajoba bývalých komunistických funkcionářů , například Karla Hoffmana, odsouzeného za napomáhání invasi v srpnu 1968. Umožňuje tak nám „krajanům v zahraničí“ , abychom ho trochu poznali, dříve jsme k tomu (naštěstí !) neměli příležitost.
Právě teď se soudruh Kojzar probudil, či tedy probuzení předstírá, když ve svém článku v Haló novinách z 16.6.2008 , nazvaném „Český dialog bez dialogu“, tvrdí, že se mu časopis, který vychází už od roku 1990 dostal „náhodou do ruky“. Pravděpodobnější je, že byl pověřen na schůzi strany , aby se tím zabýval.
Jeho formulace jsou opravdu podivné. Časopis Český dialog šíří i Česká centra, podle Kojzara prý kulturní instituce „v područí“ (!) zastupitelských úřadů.
Kojzar je pobouřen obsahem časopisu, cože se to prý těm krajanům, v zahraničí žijícím, o Česku píše. Vzpomíná asi nostalgicky na časopisy, tištěné na křídovém papíře, s obrázky dívek v kroji ve stylu „zítra se bude tančit všude“ , s různými positivními zprávami o výdobytcích socialismu, které kdysi pro krajany a jim podobné vydávalo MZV. Jaképak dialogy.
Napadá šéfredaktorku Evu Střížovskou, za celkovou tvář časopisu a konkrétně za to, že se dle jeho názoru neuctivě vyjadřuje o únoru 1948, o kterém se, sice z vlastní zkušenosti mnoho nepamatuje, ale dočetla se mnoho zajímavého v knize Lubora Zinka : „Únor“.
Rozčiluje se též na senátora Jaromíra Štětinu, který polemizuje s presidentem Václavem Klausem o jeho výroku v novoročním projevu, kde označil volání po zákazu KSČM za směšné a včerejší. Bojovat za něco takového není podle pana Klause dnes ani obtížné, ani odvážné. Velice živě též nesouhlasí s formulací Ondřeje Jahelky, že komunisté dokázali záměrně a účelně zlikvidovat paměť, duši, tradici, kulturu a elitu národa a na odpovědná místa dosadili z velké části lůzu, lidi neschopné a neodpovědné. Schopné všeho. Článek je ještě doprovázen fotografií od Jana Šinágla, což je další červený hadr pro rozzuřeného Kojzara. Není prý to pěkná reprezentace České republiky. Krajané budou mít o dění u nás nepěkný obrázek. Má o nás pěkné mínění. Vidí emigranty a krajany jako ubožáky, kteří nosí po kapsách hrsti prsti z rodné země, slzí při poslechu národních písní a zoufale se dotazují každého, kdo odtamtud, z milované vlasti, přichází: „Vypravujte, vypravujte nám, poutníku, co je nového, co dělá matička Praha?“
O tom, že je dnes možné sledovat denně české noviny na internetu, téměř ze všech koutů zeměkoule, sledovat také veškeré dění třeba i v české televisi, o tom Kojzar asi ještě nikdy neslyšel. Také si nedovede představit, že si dnes každý může udělat obrázek sám, pokud se rozhodne ten podivný komunistický skansen navštívit.
Též stanovisko Akademického klubu SVU k výstavbě radaru v Brdech ho zvedlo ze židle. Vysvětluje proto čtenářům Haló novin, co to ten Akademický klub vlastně je, cože to může být zač, když vznikl v roce 1958 v USA a „sloužil jako neoficiální mechanismus vědeckých a kulturních styků, tedy americké straně, k pronikání do vědeckých institucí Československa.“
Přestože svůj článek nadepsal „Dialog bez dialogu“, je právě tím dialogem nejvíc rozčilen. „Takhle ne, soudruzi, my to platíme a podívejte se, co oni nám tam píšou a co si dovolují“. To chce v podstatě pan Kojzar svým článkem říci. Přesně podle intencí, které dostal od vedení KSČM. Však se také mluvčí strany Monika Hoření raduje, a sděluje, že vedení strany je s Haló novinami spokojeno: „Odvádějí dobrou práci.“
Znám časopis Český dialog i jeho šéfredaktorku Evu Střížovskou od roku 1990, setkali jsme se šťastnou náhodou, když jsme s manželem poprvé po 22 letech přijeli do Československa. Vím, jaké překážky a problémy musela a stále musí překonávat. Je to statečná žena, která časopis mnohdy dělala ve svém bytě, doslova na koleně, obětovala mu všechen čas a nakonec i své zdraví .
Český dialog je pro nás , krajany v zahraničí naše forum, jedno z malých světýlek v záplavě vzmáhající se kojzarovské žurnalistiky. Mnohdy se bojíme, že nám zhasne, hlavně teď, když do útoku na něj zatroubila KSČM. Víme dobře, co se v zemi děje k tomu není potřeba Kojzarů. Radost z toho mít nemůžeme. Jen sentimentální nostalgičtí hlupáci, lidé lhostejní a dávno normalizovaní zavírají oči před skutečností
A Haló noviny, o kterých sice jistý odborník z politologického ústavu Masarykovy university v Brně prohlásil, že balancují na hraně zákona o propagaci fašismu a komunismu, budou vycházet vesele dál. Dotyčný totiž dále míní, že jejich společenská nebezpečnost není příliš vysoká.
Přestože je to strašné čtení, měli byste je občas vyhledat na internetu. Ukazují skutečnou tvář současné komunistické strany v České republice a varují ty, kteří opět strkají hlavu do písku.

Dopisy v láhvi

2008-06-19T11:27:00.000+10:00

Věra Pokorny-Scheufler
Všechny dopisy, které jsme za dvacet dva let v exilu poslali do Československa, se vlastně podobaly těm, které se vhazují v láhvi do moře, či řeky. Nikdy jsme nevěděli, zdali se dostanou adresátovi do rukou a především ne kdy.
Po pseudorevolučním roku 1989 se občas zdálo, že česká pošta funguje a že se všechno dostává do normálních kolejí.
Když nám někdo na náš dopis neodpověděl, mělo to jiné příčiny, než tu, že by mu náš dopis nebyl doručen. Adresáti po známém dobrém českém zvyku na dopisy neodpovídali, a jsouce dotazováni, říkali : „Ale jó, došlo to, zrovna jsme vám chtěli odpovědět…“ Nebo s námi nemínili korespondovat vůbec a zarytě mlčeli, protože se stále ještě nedostali přes jim do hlav vtlučené adjektivum „zrádný“ u označení emigrant. Též se z různých důvodů uráželi, většinou proto, že jsme jim kdysi nedodali žádané předměty .
Zpočátku jsme se bláhově domnívali, že budou mít staří kamarádi a známí radost, když se jim po dlouhé době ohlásíme, když už nehrozilo nebezpečí poškození kádrového posudku, ani žádné podobné nebezpečí jiné. Ale nebylo tomu tak. Všechno fungovalo a stále ještě funguje podle jednoduchého vzorce : ten, kdo s námi komunikoval v té dlouhé době normalizace , kdy to bylo obtížné, kdo byl tehdy kamarád, ten jím zůstal. A kdo nás tehdy nemínil znát, ten v tom úspěšně pokračuje dál.
To, že nás po roce 1989 ani nenapadlo, abychom se do staré vlasti vraceli, bylo pro většinu rodné hroudy se držících domorodců nepochopitelné. Stejně jako to, že jsme nehovořili o tom, jak se nám v cizině po celá léta mezi těmi divnými cizími lidmi stýskalo, a také, že jsme nijak zvlášť nepomlouvali tu zem, která nás přijala, ve které nyní už čtyřicet let žijeme a které říkáme domov. Též se moc nelíbilo, že jsme zásadně odmítali hovořit o tom, co jsme si za ta léta pořídili, kolik majetku jsme nahromadili a jak vysoké jsou naše platy.
Bylo a je poměrně dost těch, kteří se vracejí. Stejně jako kdysi těch, kteří si „upravili styk“, jakmile to bolševik umožnil. Důvody jsou a byly různé, většinou materiální. Restituce baráků, šperky po mamince, a tak. Někdy jsme byli překvapeni, vrátili se totiž i tací, u kterých bychom se toho byli nenadáli.
Při jedné ze svých amerických dovolených jsme poznali milého člověka, Moravana, který odešel z vlasti po roce 1968. Neměl doma na růžích ustláno, nesměl studovat, ale dovedl se uživit. Do Ameriky přibyl s celou pětičlennou rodinou, měl se tedy co ohánět. A ohánět se opravdu uměl. Postavil si krásný velký dům, měl různá auta, čluny, všemožné koníčky a záliby. Pěstoval včely, chytal a udil lososy. Prostě, dokázal se skvěle asimilovat, s každým se dokázal dohodnout. Jako každý správný Čech věděl, kde se co dostane. Našel například i řezníka, který vyráběl všemožné druhy uzenek a klobás z celého světa.
Byl veselý a vyrovnaný. Říkali jsme si tehdy, že ztráta takového občana je pro mateřskou zem stejná, jako velká ztráta krve. A pro Ameriku velký zisk. Dvě z jeho dětí už měly americké partnery, měl i americké vnoučky.
Pak se nám k našemu údivu ozval z Moravy. Vrátil se. Natrvalo. Důvody? Bylo jich mnoho a všechny materiální. Majetek. Restituce. Komunisté mu prý zabavili po jeho odchodu v roce 1969 dva domy, nestačil je už prodat? A tak dále. Též sděloval, že ho Amerika připravila o syna. Při bližším pohledu na věc se ovšem zjistilo, že syn podlehl srdečnímu infarktu. To je jistě tragické, hlavně proto, že to byl ještě mladý člověk. Ale Amerika s tím měla společné jen to, že se to stalo tam. Napsali jsem mu tehdy dopis, ve kterém jsme si dovolili vyslovit údiv nad jeho rozhodnutím k definitivnímu návratu, a především nad postojem ke smrti syna. Odpověď nepřišla. Byl námi tedy zařazen do kategorie těch uražených.
Až letos, po pěti letech, to v naší poštovní schránce náhle žbluňklo, vyvalily se vlny zdola a na koberečku v předsíni ležel dopis z Moravy, od našeho navrátilce. V láhvi nebyl, ale připadal nám tak. Ve všech směrech dost silný dopis. Do obálky byla přidána i kopie omluvy České pošty zákazníkovi. Omlouvali se velice za to, že zásilku dodávají s takovým zpožděním a ve špatném stavu. Prý došlo k události, která nemá v historii České pošty obdoby. Vinou jednotlivce, či nebo jednotlivců, v důsledku nedodržování přísných bezpečnostních předpisů. Všechny příčiny a souvislosti se vyšetřují, po pachatelích se pátrá za pomoci policie. Prý to staví Českou poštu do nepříznivého světla, atd. Tak vida, jsme konkrétní obětí dlouholeté činnosti zlodějů, kteří vykrádali dopisy z ciziny. Byly toho v Česku plné noviny. Odkládali je kamsi do sklepa a tam je pak někdo náhle, když tu v tom, objevil. Tisíce dopisů a malých balíčků., co se tak za pět let nashromáždí. Mají to v tom poštovním ouřadu pěkný hanbinec. Poslali mu k té omluvě ještě dárek, aršík známek. Takže je všechno v pořádku.
S tou skvělou a neposkvrněnou historií České pošty je to trochu jinak. Celou dobu normalizace a jistě také před ní se přece všechny dopisy z ciziny ve speciálních úřadovnách kontrolovaly, prohlížely, četly, kopírovaly a pak dodávaly či nedodávaly adresátům. Vše podle libovůle StB. Že by na to už zapomněli? V každém případě to ještě praktikoval ten zloděj, co ho teď hledají. Kdyby se porozhlédli po pohrobcích těch kontrolorů, mají viníka hned.
A náš statečný Moravan? Prý si bolševici kladli podmínky, že je kvůli restitucím nutné žít tam a vzít si české občanství. Tak to hned udělal, jak si přáli. Je spokojený, že se vrátil, v Americe je prý hrozně draho, benzin už stojí 4,60 Dolarů galon. V Česku má zase všechno, co potřebuje. Baráky, zahrady, včely. Kolem sebe sice samé bolševismem poznamenané lidi, jak sám konstatuje, ale tomu už se také přizpůsobil. Udělal prý si svoji Ameriku tam, jako by si jí udělal všade na světě. Též prý občas bojuje na nějakém shromáždění proti bolševikům, kteří tam, jak sám píše, stále vládnou. Ale to mu nijak nevadí.
Takže jest se možné divit, proč vlastně emigroval. Taková námaha. Přizpůsobivý je, to dokázal, rozhodně by tu normalizaci nějak ustál. Kdyby byl býval neodešel, nemusel se soudit o své baráky, nikdo by mu je nebral.
Připadal nám tehdy v Americe jako člověk z jednoho kusu, chlap chlapácký a rovný, který není ochoten dělat kompromisy. Byl to omyl. Netoužil po nějaké pofidérní svobodě v Americe, či jinde ve světě, ale jen po majetku. Vrátil se domů, ke svým lidem, kteří mají stejnou škálu hodnot.
Pares cum paribus facilime congregatur. Amen.
Stejný k stejnému se snadno přiřazuje… nebo svůj k svému….

O školství v Česku

2008-05-31T19:15:00.001+10:00

Ve středu 2. dubna 2008 u příležitosti zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové vystoupil prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., s přednáškou „Velká iluze českého školství“, která se okamžitě stala jedním z nejvyhledávanějších současných textů o povaze školního vzdělávání u nás: Kopíruje se, přeposílá e-maily a lavinovitě šíří ze sborovny do sborovny.
Nesmírně si vážím toho, že ji se souhlasem autora prof. Piťhy mohu nyní zveřejnit na webu.
VELKÁ ILUZE ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ
Příští rok tomu bude 20 let od pádu komunistického totalitního režimu. Je to doba stejně dlouhá jako trvání 1. československé republiky. Snaha srovnávat vývoj vzdělanosti a školství v období 1918-38 a 1989-2009 nevedla by k ničemu, protože všechny komponenty života, které ho ovlivňují, jsou nesrovnatelně odlišné: stav vědy, technika, společenská skladba, politická a ekonomická situace, etický rámec – opravdu všechno.
Na druhé straně ovšem shoda v délce trvání zmíněných údobí takřka nutí k zamyšlení. Dvacet let je dobou, za kterou se společnost posune o celou jednu generaci, což znamená, že od listopadu vyrostla nová generace, která vstupuje do plně aktivního života. Jak tato generace opravdu vypadá, je obrazem toho, co jsme udělali nebo naopak neudělali. Náležitou otázkou rovněž je, čemu jsme napomohli a čemu jsme nezabránili. Takto položená otázka je sprav edlivější, protože stav vzdělanosti a školství v žádném případě není jen dílem pedagogů. Hrají jistě roli významnou, ale ostatní vektory celkového pohybu jsou podstatně silnější. Mám na mysli roli rodičů, celkový vývoj dospělé části společnosti, vlivy ekonomické a překotný vývoj technologií. Jenže čím větší bude blížící se krize, tím více se bude svalovat na učitele. Rodiče, politici, ekonomové a většina dospělých odmítne svůj díl odpovědnosti. Naše společnost jako celek se k otázkám výchovy a vzdělávání staví nezodpovědně a sebezáhubně. Jako učitelé, to jest vychovatelé a vzdělavatelé, měli bychom posoudit svou míru chyb a upozornit na chyby ostatních.
Celá historie posledního dvacetiletí začíná stavem našeho školství před listopadem 1989. Toto komunistické školství trpělo hrůznou ideologizací, třídním přístupem a rovnostářským nesmyslem. Přitom to ovšem bylo školství profesionálně dosti dobré a přinášelo dobré výsledky. To platí zvláště pro prvou polovinu totalitní éry, kdy v našem školství pracovala převaha pedagogů vychovaných v době první republiky.
Revoluční nadšení, jak to ani nemohlo být jinak, vyzvedlo názor, že vše, co se dělo v předchozí době, bylo naprosto špatné. Tak např. byla proporcionalita předlistopadového školství vcelku správná. Co bylo ničivé, byl třídní a stranický klíč přijímacích řízení. Nadané děti nepřátel do učňáku, neschopné děti stranických činitelů na vysoké školy. Výsledek revolučních změn vedl k tomu, že máme předimenzované vysoké školství, inflaci gymnázií a tichou cestou zavedenou jednotnou školu až do maturity, základní školství stlačované na úroveň odkladových škol a kritický nedostatek učňovského školství, kam přicházejí žáci, s nimiž lze těžko co docílit. Sociální a ekonomické důsledky se už začínají ohlašovat.
Dalším výsledkem revolučního nadšení je, že byly otřeseny a odstraněny mnohé zcela nadčasové principy školství a výchovy, které s komunistickým režimem neměly nic společného, leda to, že trvaly a byly ideologicky zneužívány. Liberalizace, která byla zpočátku neuvážená, se stala bezbřehou. O tom budu vícekrát mluvit. Tím vznikly velké škody. Možná ještě větší škody vznikly tím, že jsme nekriticky přejímali vzory ze Západu a nebyli jsme ani schopni vidět, že se nadšeně ženeme do něčeho, co se tam neosvědčilo a od čeho pracně ustupují.
Zdá se nepochopitelné, jak je možné, že se národ s takovou pedagogickou tradicí může bezhlavě přiklonit jednou k Makarenkovi, podruhé k technologiím behavioristů a nikdy se nezamyslet. Vysvětlení ovšem znám a je bolestné. Tlak hrubé moci v případě prvém a finanční moci v druhém byl větší než pevnost lidí. Jistě, učitelé jsou státní zaměstnanci, ale jejich submisivita hraničí se zbabělostí a bezpáteřností. Nedostatek lidské a stavovské důstojnosti učitelstva je vážným problémem společnosti. Má to staletí dlouhé kořeny. Nikoho nepranýřuji, ale konstatuji: školy naplněné zbabělci, kteří se zajímají nejprve, a často jedině, o svůj plat, nemohou nikoho vychovat v pevného, pravdivého člověka. Rodiče trvale podrývající autoritu učitelů obecně i konkrétně nemohou očekávat, že učitelé něco zvládnou.
Tři poznámky
Musím teď, dříve než přistoupím k popisu dnešní situace, udělat tři zásadní poznámky. Vím, že vždy je možno upozornit na výjimky. Říct, že jsou i dobří učitelé, školy, studenti atd. Jsou, zůstávají výjimkami. Možná že to ani nejsou výjimky, protože jich může být i mírná většina. Tím nelze smést ze stolu, že celkový stav dobrý není. Argumentace, při níž se odmítne problém poukazem na protipříklad, je v podobných debatách nejen logicky a věcně, ale hlavně morálně vadná. Když se hospodyni připálí hrnec s rýží, je masivní většina zrn nespálená. Nicméně hospodyně spálila rýži, každý to pozná, všecko smrdí.
Druhá poznámka se týká publikovaných rozborů a statistik. Jejich omezená kvalita mívá své příčiny v použitých statistických metodách a hlavně v přípravě a interpretaci. To, co budu dále říkat, opírám o dlouhodobé přímé pozorování, které o skutečném stavu říká často víc. Žijeme v dosti zvláštním teroru anket a průzkumů. Jenže to, jak nějaký vzorek lidí něco vnímá, říká jen, co si ti lidé myslí. Nevzejde z toho žádné pravdivé zjištění o skutečnosti. To, že 60% lidí řekne, že včera bylo hezky, a 40%, že bylo ošklivo, nám neřekne nic o včerejším počasí. Potřebujeme vědět, kolik bylo stupňů, jaký byl vítr, jaká byla oblačnost, tlak a srážky. To jsou věcné a důležité skutečnosti – říká se jim fakta – s nimiž musíme pracovat.
Třetím upozorněním je, že nebudu vyzdvihovat a občas ani zmiňovat kladné stránky. Dělám to nikoli proto, že bych propadl dnes rozšířenému nešvaru všechno zpochybnit a pošpinit, ale proto, že je všichni známe, zatímco stinné stránky buď dost neznáme, nebo, což je horší, nechceme vidět.
Výchova a kázeň
Zajímavým, pro mne alarmujícím, jevem je zájem o předmět etická výchova. Má zavádějící název. O etiku v něm příliš nejde. Je to nácvik prosociálního jednání. Jako takový je potřebný a přínosný. Jenže odhaluje fakt, že prosociální vlastnosti dětí a mládeže jsou v takovém stavu, že takovýto předmět vznikne. Zde leží vina na výchově v rodině a na běžném chování společnosti. Zmíněný předmět je zoufalou obranou. Děti přicházejí do školy i do předškolních zařízení nejenom nevychované, nepřipravené, bez zcela elementárních návyků, ale dokonce zkažené. Případy, kdy dítě diskutuje s učitelem, to jest hádá se s ním, ale neumí se obléct a často si ještě ve škole neumí utřít zadek, jsou docela běžné. Že se děti ve zvláštním školním předmětu učí děkovat, požádat, omluvit se a zdravit, stojí za zamyšlení.
Výchova, která je neoddělitelnou součástí práce učitelů, je dnes omezena, ne-li vyloučena. Učitelé nemají v ruce nic, co by mohlo zjednat klid a kázeň. Nemají oporu v zákonných pravidlech. Vše tam hovoří pro žáka a jeho svobodu, popř. pro rodiče. Dojde-li ke sporu, neodváží se ředitel postavit za své kolegy. Jednou proto, že rodiče školu sponzorují, podruhé proto, že mají vlivné postavení, potřetí proto, že jsou ochotni spor medializovat. Drzé, násilnické dítě nelze vyloučit, i když rozvrací celou školu. Učitel se nesmí dítěte dotknout, něco mu vytknout, dát mu špatnou známku, protože to je ponižování, nesmí se na ně ani vážně a přísně podívat. Listina lidských práv a svobod, listina o právech dítěte při sofistikovaném právním výkladu (dnes je to na denním pořádku), znemožňuje vyučovací proces vůbec. Našemu dítěti nebudete nutit nějaké vědomosti! Má právo na svůj názor.
Žákům je třeba vyhovět a pochopit jejich individualitu. Má-li právě potřebu se trochu proběhnout, má-li potřebu jít si na zahradu zakouřit, nemá-li potřebu zrovna teď psát diktát. Kdykoli může být učitel obviněn, že šikanuje. Nesmí se bránit, je-li napaden. Kopne-li žák učitelku, nesmí ho uhodit. Po incidentu musí být na pozoru, aby mu nedala špatnou známku, protože by to bylo podjaté hodnocení. Nikdo se neptá, jak se v budoucnu zapojí do pracovního procesu dítě, které nehodlá respektovat a nerespektuje časové členění na hodiny a přestávky. Zvonění je středověký nesmysl a nemá ve škole co dělat. Trvám na tom, že škola je především určitý řád, pokud chybí, změní se škola na zábavné zařízení.
„Máš smůlu“
Nedostatek kázně se „dramaticky projevuje na kvalitě jazykových projevů. Nesmyslné bláboly, rozpadlé věty, to, že žák píše pravý opak toho, co chce vyjádřit, to vše je přijímáno. Kvalitní dopracování úloh není vyžadováno. Stačí, aby se ukázalo, že žák rámcově ví, jak určitý typ příkladu řešit. Obávám se, že z našich škol začnou vycházet neotřesitelně drzí lidé, neschopní pořádné práce a bez schopnosti se dohodnout. Stále více se setkávám s lidmi, kteří jsou tak svobodní, tj. neukáznění, že se to projevuje chaotičností myšlení, neschopností něco domyslet. Stěžují si, že jsou neustále stíháni ranami nespravedlivého osudu. Jsou to lidé, kteří byli vždy chváleni. Jsou to žáci, kterým nikdo neřekl, že nic neumí, protože se neučí. Slyšeli vždy jen dobrý, výborný, skvělý, perfektní, Waw! a někdy máš smůlu. Tato smůla, která není náhodná smůla, ale nutný důsledek drzé lenosti, bohorovnosti a nedotknutelnosti, se po vyjití školy změní v rány osudu. V běžném životě se na ně na rozdíl od škol nefouká a nerozdávají se utěšující dobrůtky.
Podobně jako Listina lidských práv a svobod vznikla z dobrého a jasného důvodu, totiž vyloučit opakování hrůz koncentračních táborů, vznikl také pojem pozitivní myšlení z dobrých důvodů. Positive thinking se zrodilo z tvrdých zkušeností generací, které vytvořily Spojené státy americké. Životu se nesmí uhýbat, člověk se nesmí vzdát a vždy musí životu čelit. Nemocný a starý člověk je hoden pomoci, ale ze všech svých sil má udělat, co ještě může. K tomu potřebuje ono pozitivní, odhodlané myšlení a v tom ho je třeba povzbudit. Kult positive thinking nás dovedl ke karikatuře původní myšlenky. Chválíme a přijímáme všechno, spokojíme se s čímkoli, protože je snadnější na žáky vlastně nemít žádné požadavky. Má-li je nějaký učitel, nastanou spory. Je obviněn, že děti šikanuje a podrývá jejich sebevědomí. Vyklidit pole je určitě snadnější.
Nezpochybňovaný internet plný chyb
Další problém vidím v tom, že se stále honosíme, jak děti učíme myslet, pečujeme o jejich kreativitu a díváme se svrchu na každého, kdo by chtěl nějaké vědomosti. Ty nejsou zapotřebí, protože si je žák dovede najít na internetu. Debaty a úvahy, kolik vědomostí mají žáci mít, probíhají už celá desetiletí, dokonce staletí. V různých vlnách a dobách se na ně klade odlišný důraz.
Dnes se ovšem, dík lenosti a ve snaze vyloučit cokoli pracného a málo příjemného, došlo ad absurdum. Předně si myslím, že bez potřebného množství vědomostí člověk dost dobře nemůže přemýšlet, protože nemá o čem a novou informaci nemá kam zařadit a s čím srovnávat. Představa, že si úplný ignorant sedne v knihovně, tvořivě zapřemýšlí, vyhledá vše potřebné a napíše geniální studii, je lichá. Neví ani, co má dohledat. Když něco najde, neví a nepozná, zda to k jeho tématu patří, a už vůbec nepozná, zda našel cennou informaci nebo úplnou pitomost. Výsledkem je, že se vychvalované eseje hemží nesmysly a chybami všeho druhu. Učitelé, nadšení, co všechno si žáci dovedou najít, když brouzdají po internetu, by měli dát pozor, aby jim žáci neutonuli v bezbřehém salátu, který na internetu je.
Jistě jde o problém, který se časem vyřeší a určitě se dá vyřešit. Zatím řešen není a v oborech, kterým rozumím, zjišťuji, že na internetu je tolik chyb, že je svým způsobem bezcenný. Je to však božstvo, před kterým musíme mlčet a pokleknout. Argument, že žák má něco z internetu, je vážnější než učitelovo správné tvrzení, že je to špatně. Jako bohemista například zjišťuji, že mladí lidé neumí skloňovat zájmeno já. Opravný program, kterým se zbavují chyb z neznalosti, je totiž zatím udělán jen na jednotlivá slova a nepracuje ani s nejbližším kontextem. Protože tvary mne, mě a mně všechny existují, program nesignalizuje chybu při jejich záměně. Viděl jsem text, internetově opravený, kde byly tvary pannen.
Dalším nebezpečím, které vzniká odstraněním jakéhokoli memorování (násobilka, básničky, vyjmenovaná slova, vzorečky atd.) je atrofie paměti a posléze zánik paměti vůbec. Představa, že naše školy budou opouštět dvacetiletí lidé s viditelnými rysy Alzheimerovy choroby a odkázaní na přístroje, není hezká. Jejich myšlení bude totiž doslova na baterky.
Problém upadající rozumnosti a těžký pokles kvality myšlení je zastírán jednak dostatečným počtem mimořádných výkonů a hlavně triumfálním postupem vědy. V celku však zvláště evropská společnost degeneruje, což je ještě podepřeno nechutí inteligence k potřebné reprodukci. Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne.
Eseje
Zmínil jsem se již o esejích. Nesdílím nadšení, které kolem nich panuje. Předně bych poznamenal, že nejde o eseje. Jde o kvaziodborné studie, delší úvahy, popř. o jakoukoli slohovou práci. Žákům jsou bez předchozího uvedení do problému zadána témata zcela překračující jejich možnosti. Svými známými jsem byl žádán, abych pro jejich děti na třetím, ale i druhém stupni vypracoval „eseje“ v rozsahu a se zadáním vysokoškolské seminární, ale i bakalářské a magisterské diplomky. Rodiče se této pitomosti nevzepřou, ale shánějí pomoc pro své dítě. K čemu to vede? Žák něco sám slátá, resp. opíše z internetu, nebo mu práci napíše někdo, kdo to zvládne. Nejčastěji se eseje kupují od starších spolužáků a přeformátují na počítači. Žák, který chce poctivě přistoupit k úkolu, je deprimován a občas se zhroutí. Učitel, který ve dvou nebo více třídách zadá práci, která má mít 15-20 stran (přílohy se nepočítají), není s to práce opravit. Většinou je ani nepřečte. Spokojí se s několika škrty sem tam po textu. Nikdy nikomu práci nevrátí. Ti, kteří se snažili, pochopí, že se snažit nemusí a nemají. Ti, kteří se nesnažili, jsou ujištěni, že jejich výkon stačí. Tomu říkám kazit mládež.
Nedávno jsem redigoval knihu mladého kolegy, který má magisterský titul. Když jsem mu rozebral první, kratičkou kapitolu, rozplakal se. Seděl proti mně sedmadvacetiletý habán, mladý pan magistr a plakal jako Marcelka, která v druhé obecné dostala první trojku. Přečetl jsem dost veleúspěšných prací. Ani jednu bych neklasifikoval lépe než jako sotva dostatečnou. Jak jsou jejich autoři vzděláni? Jak jsou připraveni na život, kde existují neúspěchy, a bývá žádána nějaká kvalita práce?
Diskuse, debaty a tlachy
V našich základních školách se hojně debatuje, neustále a o všem. Vzpomínám si, že Bernard Shaw jednou řekl, že debata vždycky nabude na dynamice, když alespoň jeden zúčastněný o věci vůbec nic neví. Vzpomínám si také, jak mi s chloubou řekl jeden učitel výchovy k občanství na 2. stupni, že je to úžasné, na co děti nepřijdou. „Představte si, že už sedmou hodinu debatujeme v sedmé třídě o tom, co je to duše. Já vždycky přivedu někoho, kdo k tomu má blízko a je debata, třeba různé faráře, nebo psychiatra.“ Doporučil jsem mu, aby na osmou hodinu pozval někoho z opravny pneumatik, že tam o duších taky hodně vědí, a udělal jsem si nepřítele na doživotí. Tento debatní klenot však nevyniká nijak příliš ze standardu středoškolských debat. Je to nezávazné plácání, při kterém se hodnotí rychlá reakce, bulvární povrchní záblesky a uvedení bizarních zajímavostí. Tak lze vychovat v lepším případě dobré povrchní společníky, v horším pivní filosofy.
Právo na vzdělávání vs. právo na vzdělání
Naše společnost by se měla jako celek zamyslet nad problémem rovnostářství v oblasti školství. Rozdíl mezi právem na vzdělávání a právem na vzdělání mnoha lidem uniká. Na prvé mají opravdu všichni právo. Pro společnost i pro určité kategorie žáků je přínosné, když je jejim věnováno zvláštní a dlouhé vzdělávání. To druhé nelze nikomu zaručit, protože není-li potřebně nadaný a/nebo nemá-li dostatečný zájem, nikdo mu vzdělanost nevdechne.
Rovnostářstvím je nesena i nechuť ke klasifikaci a snaha vystačit se slovním hodnocením. Jenomže slabší, nebo pohodlní jedinci se musí včas dozvědět, že jejich výkon ve srovnání s jinými je slabý. Že to nic neubírá na jejich důstojnosti člověka a člena společenství, je druhá věc. Když jsem se setkal s tím, že v recitační soutěži získal druhé místo koktavý žák, uvědomil jsem si celou hrůzu nevěcné empatie. Co to udělalo se třetím v pořadí? A co to udělalo se čtvrtým, který nepostoupil do vyššího kola?
Terciární sektor
Za dezolátní považuji stav našeho vysokoškolského sektoru. Chápu, že vývoj dospěl k tomu, že lidé, aby se plnohodnotně zapojili do aktivního života, potřebují většinou ještě po maturitě další specializované vzdělávání. Je to ovšem nová vrstva v pyramidě vzdělání, která přibyla mezi střední školu a univerzity. To, že věc není jasně artikulována, působí mnoho zla. Projevuje se to v hodnocení států, protože nejasné pojetí vede k tomu, že jsou mezi univerzity počítány velmi odlišné školy. Statistiky dlouho uváděly, že USA nebo NSR mají daleko vyšší procento populace na vysokých školách než my. Jenže do jejich počtů jsou v USA zahrnuty všechny colleges, což odpovídá naší septimě, oktávě a ještě roku navíc. V NSR se do počtu zahrnují také studenti všech pomaturitních škol, např. školy kosmetiky domácích zvířat.
Horší ovšem je, že porevoluční nechuť k nástavbovému školství, pomalý růst počtu vyšších odborných škol a všeobecná touha po akademických titulech způsobily takovou extensi univerzit, že to vyvolalo propad jejich úrovně. Všichni politici jsou nadšení, kolik máme vysokoškolských studentů a absolventů. Mnozí volají po tom, aby jich bylo ještě víc. Babičky a dědové se radují na promocích. Vzdělanost však trpí a upadá.
Univerzity, které se honosí tím, že vychovávají elitu, ji vychovávají okrajově, pokud vůbec, a vždy až v postgraduálním studiu. Elity totiž nemůže být 28 nebo 35 % populace. Elita jsou 2 až 3 % z populace a prvořadých je tak 6 %. Univerzity, které přijímají víc než 12-14 % populace, se nutně stávají školami pro vyšší průměr a ten stále klesá.
Spolu s tím vzniká inflace univerzitních učitelů udivených, že jejich společenská prestiž už není jako kdysi. Je to nutný důsledek extenze. Na konci prvé republiky bylo percentuálně zhruba tolik lidí s maturitou, kolik jich dneska máme s magisterským titulem. Kdyby se spočetli dnešní univerzitní profesoři a prvorepublikoví gymnaziální profesoři, kteří měli doktorát, byly by to vyrovnané počty. Na přelidněných univerzitách se poflakují mladí lidé, kteří neměli odmaturovat, a žijí v líbezné symbióze s línými a nezodpovědnými učiteli, kteří ve svém druhém zaměstnání vydělávají peníze. Občas se sejdou, pohovoří a vzájemně si vyhoví. Toto stále nákladnější monstrum společnost platí a musí se pak starat o neuplatnitelné lidi s akademickým titulem. Zavedení školného, popř. numerus clausus jsou politicky neprůchodné.
Přes veškeré ujišťování zůstávám skeptický k názoru, že scientometrické metody vedou k rozvoji vědy. Pozoruji téměř pravý opak, alespoň v oborech, kterým rozumím. Potřeba množství publikací v kariérním postupu vede k tomu, že vyjde všechno. Počítá se počet, kritika se rozpadá – každý má právo na svůj názor. Ostatně – úplná fantasmagorie, proti které se ozve vlna kritiky a která jako exemplární bude připomínána, přinese autorovi nárůst citačního indexu. Navíc se dostáváme do situace, že VŠ učitel buďto učí, nebo se publikačně drží. Obojí nejde stihnout. Nakonec se nestíhá ani jedno.
Pedagogické fakulty
Otazník, který se mění ve vykřičník, visí rovněž nad pedagogickými fakultami. Myslím, že by jim prospělo, kdyby si uvědomily, co je jejich posláním, věnovaly se mu a přestaly si hrát na něco, čím nejsou. Výroky, že jsou vlastně univerzitami v univerzitách, že ve všech tam přednášených oborech mají touž úroveň jako specializované fakulty, jsou deklasující nesmysl.
Strašné na tom je, že přitom svým nejvlastnějším a tak důležitým úkolem, jakým je příprava učitelů pro základní školství a především pro prvý stupeň, pedagogické fakulty téměř pohrdají a dostatečně se jím nezabývají. Učitelé přicházející dnes do škol jsou nesrovnatelně hůř připraveni, než byli absolventi starých učitelských ústavů, což byly školy střední.
Kamkoli vstoupím do školy, vždy slyším nářek, jak nepřipraveni do škol přicházejí absolventi pedagogických fakult. A to z obou stran, ze strany mladých, začínajících učitelů i ze strany jejich starších kolegů. Proč se nezeptáte, co od vás očekávají? Protože jste propadli velikášství a vytváříte sen o své důležitosti. Když se nadaný absolvent ped. fakulty uplatní jako historik, matematik, bohemista ve výzkumu ve svém oboru, je to jistě důvod k radosti. Ale podle toho nebudete souzeni. Hodnoceni, uznáni nebo zatracováni budete podle toho, jak budou vypadat stovky a tisíce učitelů, a to zvláště učitelů těch nejmenších dětí. Zdá-li se vám, že příprava těchto lidí vám nepřináší dost důstojnosti, takže ji musíte získat jinde, odpovídám: Je to proto, že svůj základní úkol nezvládáte a přitom na soutěž se specializovanými fakultami nemáte dost času, protože vás zdržují ti, kterými pohrdáte, nepříliš, resp. jinak nadaní studenti, kteří však mají kantorskou jiskru a mají rádi děti. Pravidelně uděláte všechno, abyste tyto vlastnosti zničili.
Pedagogická věda
Tím se dostáváme k dalšímu bolavému místu. Je jím pedagogická věda. Je třeba trochu poodstoupit, přestat hájit sám sebe a věcně posoudit, co se stalo. Pedagogická věda, jak je dnes provozována, je celosvětově v těžké krizi, neboť se rozbíhá ve třech proudech.
Jedním je mrtvý proud, v němž se změnila v terminografii. V tomto proudu zahynuly už stovky kantorsky nadaných studentů. Druhým jsou technologické podniky, které produkují předvařené učební hodiny. Plíce nám nestačí, jak voláme po kreativitě učitelů, ale dodáváme jim instantní zmetky a degradujeme je na promítače kazet. Třetím, živým, ramenem je pedagogická psychologie, která ovšem svým předmětem patří spíš k jiné disciplině. Co tedy zbývá? Inu právě to, co je podstatné a naštěstí na některých katedrách dobře pěstované: promyšlená didaktika předmětů pevně opřená o školní praxi. Zvláště to druhé je rozhodující.
Dovolte mi, abych demonstroval, kam to u nás dotáhla pedagogická věda. Nedávno vznikl pedagogický výtvor, který dostal platnost zákona. V Rámcových vzdělávacích programech se dočteme podobné věci jako např. Vzdělávací cíl je účel, záměr vzdělávání (výuky), směřování k určitému vzdělávacímu výstupu, případně přímo výsledek vzdělávání formulovaný v podobě dosahovaných kompetencí. Tam vede terminografický proud. Mezi cílové kompetence v závěru 2. stupně patří, že žák umí aktivně využívat osvojené poznatky při volbě partnera. Z této věty vyplývá, že naše patnáctileté děti žijí už dokonce v několikátém manželství. Napadlo mne ovšem, že se to dá zkoumat na volence v tanečních, nebo studováním promiskuity. Tam vede odtrženost od školní praxe, ale i od života vůbec.
Autoři se dobrali úsudku, že využití individuálních potencialit žáka znamená ve svých důsledcích snížení počtu selhávajících a zaostávajících a k tomu, že s tím souvisí úkol zbavit žáky obavy ze školního neúspěchu poskytnutím delšího času ke zvládnutí učiva, přiznáním práva žáka na omyl a další. Zajisté, při takto pojatém vzdělávání nebudou žádní selhávající ani zaostávající. Budou pouze dva druhy úspěšných: jedni, kteří budou využívat práva na omyl a delší čas k osvojení učiva, a druzí, kteří těchto práv nemusí využít. Tam vede bezhlavá aplikace tendenčních hesel.
Nejsou to výjimky, tak vypadá celý ten dokument. Kdyby se společnost na chvíli vytrhla ze svého nezájmu a třeštění a jednala věcně, musilo by dojít ke trojímu: Odvolání ministra, okamžitému zrušení ústavu, který materiál připravil, a k právnímu postihu za poškození vzniklé promrháním nepředstavitelných obnosů, které to stálo.
Podtrženo a sečteno:
Vím, že mnoho věcí je z principu špatně a je obtížné se tomu postavit. V době pravidla Peníze jdou za žákem, v době bulvarizace tisku, všeobecné povrchnosti a reklam, je těžké vytvářet kvalitní, klidnou školu. O dobrých školách se nebude psát v tisku, nebudou mít úžasně atraktivní nabídku, budou mít potíže, protože poctivou prací a péčí o žáky budou rodičům dělat starosti. Vím, že je to nerovný zápas. Ale pozor. Je to zápas o vlastní lidskou hodnotu, o čest a také o děti, které jsou bezbrannou kořistí všeobsáhlé lži, ve které vesele žijeme.
Děkuji vám za pozornost a přeji vám vytrvalost a sílu. Sílu k přijetí pravdy, vytrvalost při její obhajobě.
Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc.
(mezititulky doplněny bez autorizace autora)

Nejen o anonymitě

2007-10-09T18:38:00.000+10:00

Anonym patří do koše. To bývala zásada všech slušných publikací a všech slušných lidí. Je to i moje zásada – i když musím přiznat, že jsem zásadu „anonym do koše“ jednou či dvakrát porušil a na anonymní dopis jsem reagoval.
Pravda ovšem je – jak mě před časem kdosi poučil (nepřekvapí, že to byl anonym) – že anonymní dopisování je zcela normální a akceptovaná praxe. Zejména na internetu.
Anonymní dopisovaní mi nepřipadá ani normální, ani akceptovatelné.
Snad je to i tím, že v době mého dospívání anonymní dopisy byly s radostí přijímány jak Gestapem, tak i StB. Navíc možná i tím, že anonym při vyjadřování svých názorů zpravidla nešetří osobně zaměřenými vulgarizmy. Kde chybí argument, nastupuje osobní napadání a vulgarita.
Lidé se také uchylují k anonymitě ze strachu ať již z vládní moci, či z odsouzení svým okolím. To první je do jisté míry pochopitelné v policejním státě, to druhé v uzavřené společnosti – ale ani v prvním, ani v druhém případě, to není nic normálního. Oboje je projevem vnější nesvobody pisatele a oboje je neomluvitelné.
V posledních několika letech se ale anonymní pronášení názorů – snad i díky internetu – značně roznemohlo i v uzavřeném společenství české komunity v Melbourne. Nechápu proč a čeho se pisatelé bojí. Nabízí se vysvětlení – jsou to vnitřně nesvobodní lidé.
Od samého začátku svého veřejného dopisování se podepisuji – považuji to za projev svobodného člověk žijícího ve svobodné společnosti.
Díky tomu jsem se také ale stal od svého příjezdu do exilu „šťastným“ adresátem řady anonymních dopisů. Zcela samozřejmě od lidí, kteří si pletou výměnu názorů s osobními invektivy. Jako Žižkovák jsem na ledacos zvyklý a tak mě vulgárnosti v dopisech nepřekvapily. Spíše jsem pocítil lítost nad chudobou jejich slovníku. Anonymitu takových vulgárních dopisů jsem snad i chápal a chápu. Znám jen velice málo lidí (ne že by vůbec nebyli) kteří by se pod něco podobného podepsali. Chápu tedy, že se stydí sami za sebe – jen nechápu, proč to tedy vůbec píší. Je mi to záhadou.
Anonymitu nechápu o to více, když pisatel argumentuje, třeba i neuměle, slušně a logicky. A i to se stává.
Před časem jsem dostal anonymní dopis podepsaný jakýmsi „Honzou“. Dopis byl adresován výboru Sokola a vyjadřoval jistou nelibost nad Kvartem. Na kopii bylo rukou připsána žádost o uveřejnění na tomto blogu s tím, že výbor nedovolí jeho dopis v Kvartu otisknout a že jsem dal před časem prostor panu Špieglovi.
Dopis zcela samozřejmě skončil v koši na odpadky.

Tím by to mohlo končit, kdyby...
Zazvonil telefon a mě neznámý hlas chtěl bez úvodu vědět: „Kdy tam dáte ten dopis?“.
„Dobrý den,“ pravil jsem a dodal, „jaký dopis a kam? A s kým mluvím?“, zeptal jsem se zcela upřímně. Dozvěděl jsem se, že on je Honza a já jsem pokrytec, že jsem kdysi hlásal Voltairovo heslo „Zásadně nesouhlasím s tím co říkáte, budu se ale bít do poslední kapky krve, abyste to mohl říci veřejně“. Usoudil jsem, že můj protějšek na druhém konci drátu mě dobře zná. Prohlásil jsem, že Voltairovo heslo vyznávám i nadále, Poněkud pateticky jsem dodal, že pro anonymy právo na posvátnou svobodu projevu neplatí, to náleží jen hrdým a svobodným lidem. Pokračoval jsem konstatováním, že na tom nemění nic ani to, že s ním dokonce i v mnohém souhlasím. Navíc, že každý vydavatel jakékoliv publikace má právo uveřejnit příspěvky podle svého úsudku a znovu jsem chtěl vědět s kým mám tu čest. Hlas mi familiárně oznámil, že jsem vůl. A praštil telefonem.
Tím by to mohlo končit, kdyby...
Před několika dny se v telefonu ozval – tentokrát již známý – hlas.
Anonym „Honza“ mi sdělil, že na webu „naši krajané“ četl moje připomínky k rozhovorům paní Semenov. A znovu chtěl vědět, kdy uveřejním jeho dopis, když Jirkovi Špieglovi...
„Pan Špiegl se podepsal“, neslušně jsem mu skočil do řeči. Po delší výměně názorů na anonymitu, kdy mi skákání do řeči oplatil i s úroky, změnil téma a zeptal se, proč mi prý vadí překrucování historických faktů víc než celá řada nesmyslů nejen v Kvartu, ale kolem Národního domu a v komunitě kolem nás.
Vysvětlil jsem mu, že v mých očích je třeba historickou pravdu chránit a obhajovat kdykoliv a proti komukoliv. V krátkém vyjádření je možné poukázat jen na to podstatné. Zlehčováním minulosti se ovšem snadněji buduje přítomnost a zářné zítřky, ale to mě zajímá pramálo.
Pokračoval jsem, že s Kvartem jsem se rozloučil a považuji za nevhodné se k jeho zaměření a obsahu jakkoliv veřejně vyjadřovat. Navíc, nic mi do toho není, je to věc vydavatele, výboru Sokola, aby věděl co chce a jak toho dosáhnout. A také ovšem je to věc čtenářů. Tak trochu potíž je, že v případě Kvartu, tlak „trhu“ neexistuje. Kvart je rozesílán zdarma, takže hlavní zbraň čtenářů projevit svůj názor, buď časopis odhlásit a nebo nekupovat, je čtenářům odepřena. Čtenáři tedy mohou být vydavatelům lhostejní.
A komunita? Každá společnost má vedení, jaké si ze svých řad dokáže vychovat. Pokud ve společnosti samé není zakořeněna úcta ku spravedlnosti, slušnosti, vzájemný respekt k právům a svobodě druhého, je těžké očekávat dodržování základních lidských a demokratických principů od lidí aspirujících na její vedení. Potlačování práv druhých jim pak nepřichází zatěžko.
V minulosti to vše bylo kompenzováno obětavou a nezištnou prací celé řady lidí, v současnosti je to „obohaceno“ vulgárním napadáním a jakýmsi chorobně posedlým přesvědčením, že „všichni kradou“. Nepochybně podle hesla „podle sebe soudím tebe.
Po mém monologu mi začal anonym „Honza“ tykat. „Mluvíš jako kniha, ty vole“, a znovu chtěl vědět, kdy uveřejním jeho dopis. Řekl jsem mu, že umístění dopisu na mém blogu není žádné nic moc „uveřejnění“, jen velice málo lidí si to přečte. Řekl jsem mu, že jsem jeho dopis vyhodil, pokud mi ho ale pošle znovu a podepsaný, tak ho na blog umístím.
Obávám se, že to anonyma „Honzu“ opět pobouřilo. Beze slova opět praštil telefonem.
A tím to tedy asi končí... Doufám.
Jen stále nechápu, proč se anonym „Honza“ stydí za své názory a za své jméno. Až na toho „vola“, ovšem. Za to bych se styděl i já.

Rozhovory pani Barbary Semenov

2007-09-29T15:37:00.000+10:00

(Na webové strance Českého rozhlasu krajané.net byly umistěny dva rozhovory. Toto je jejich původní text. Na základě faktografických připomínek redakce krajané.net text upravila a prislušné faktografické připomínky pod rozhovory připojila.)

Češi v Melbourne
31. 5. 2007 00:00
Krajanská komunita v Austrálii je čtvrtou největší na světě. Převážná část Čechoaustralanů žije ve velkých městech. Po Sydney jich je nejvíce v Melbourne - asi dva tisíce, odhaduje starostka místního Sokola. Funguje zde sokolská organizace a každý měsíc vychází krajanský časopis Kvart. O Češích v Melbourne nám více prozradila jeho šéfredaktorka Barbara Semenov.
Jaké krajanské spolky v Melbourne existují?
Sokol Melbourne je jedinou krajanskou organizací v Melbourne.
V jaké době byl Sokol založen a kolik má členů?
Založen byl začátkem šedesátých let. V současné době má Sokol Melbourne 250 členů. Větší část je ve věkové skupině 70ti let.
Jakým aktivitám se členové věnují?
Tím, že členská základna je z převážné většiny složena z Čechů a Slováků v pokročilém věku, stal se Sokol spíše společenským klubem, který se cvičením zabývá pouze okrajově. Sportovní část Sokola spolupracuje se Sokoly v ostatních státech Austrálie, kde jsou cvičící skupiny větší, především v Novém Jižním Walesu. Organizace je tématicky zaměřena na život seniorů: Nabízí setkávání, českou restauraci, kulturní akce, výlety, pořádání večírků. Organizují se taneční zábavy, máme vlastní hudební skupinu, pořádáme večery vážné hudby a poezie nebo promítání českých filmů a nenáročné cvičení.
Mezi oblíbené aktivity, které přitahují také mladší krajany, jsou akce pro děti, se kterými přicházejí rodiče - mnohdy i Češi s australskými partnery. Jsou to dětské mikulášské, velikonoční barvení vajíček, dětské tábory ve stylu skautů atp.
Máte vlastní tělocvičnu či jinou budovu?
Sokol Melbourne má svojí vlastní dvoupatrovou budovu, Národní dům, nedaleko centra města, který si členové zrekonstruovali svépomocí. V přízemí se nachází taneční sál s parketem a s malým jevištěm vybaveným reflektory a klavírním křídlem a bar, v patře je restaurace, kuchyně, knihovna a kulečník. Dekorace interieru je v sokolských a vlasteneckých tradicích.
Jakým způsobem je činnost Sokola financována?
Především pronájmem budovy a příjmem z baru z nesokolských akcí, dále pak různými dotacemi.
Jak vidíte budoucnost Sokola Melbourne?
Sokol Melbourne zažívá údobí obnoveného zájmu krajanů zejména střední generace díky novému vedení a výboru.
V Melbourne vychází každý měsíc časopis Kvart, jehož jste šéfredaktorkou. Jak dlouho časopis vychází a kolik má čtenářů?
Máme přibližně tisícovku pravidelných odběratelů - adres, na které Kvart zasíláme. Kvart vychází již devatenáctým rokem. U jeho počátků stál bývalý starosta Sokola Pavel Pospíchal a tehdy bylo hlavním úkolem periodika informovat o akcích Sokola. Kvart byl spíš místní zpravodaj s občasnými politickými komentáři nebo články přebíranými z českého tisku. Podoba Kvartu se začala měnit koncem roku 2005, kdy převzala redakci na dobu několika měsíců Milena Petrová, učitelka českého jazyka v Melbourne. Zajistila Kvartu pravidelné kvalitní přispěvatele, jejichž okruh se dále rozšiřoval stejně tak jako i obsahová náplň časopisu.
O čem píšete? Jaký je obsah časopisu ?
Poté, co jsem se v září 2006 stala šéfredaktorkou, dostal časopis svoji současnou podobu. Přestal přejímat články z veřejného tisku a z internetu. Úvodem vycházejí úvodníky šéfredaktorky na různá témata spojená s historickými výročími, osobnostmi českého národa nebo s aktuálními událostmi v České republice, oblíbená jsou témata čechoaustralství a exilu. Ambicí listu je navázat na slavný Hlas Domova, vydávaný legendou českého exilového novinářství Františkem Váňou, ovšem dnes už za jiných podmínek a okolností. Není třeba stýskání, nenaplněné touhy po domově, nenávisti k politickému systému bývalé vlasti, kritiky a odsuzování. Naopak - dnes jde o návraty k českému dědictví, tradicím i české současnosti našich krajanů v Austrálii. Jde o spojení toho, co nám dává náležitost ke dvěma - pro nás Čechoaustralany - nejkrásnějším zemím světa. Do listu přispívá také velvyslanec ČR v Austrálii Karel Pažourek a generální konzul Vít Kolář. Mezi pravidelné přispěvatele patří dr. Miloš Ondrášek, cestopisec, veterinář a publicista, který začal působit jako krajanský dopisovatel před více než třiceti lety v Hlasu Domova. Oblíbenými se staly pravidelné humorné střípky v sérii Z deníku důchodce Ivana Kolaříka OAM, jehož články vycházejí zároveň v internetových Pozitivních novinách. Neschází Kulturní rubrika, která přináší novinky ze světa české kultury. Důležitou a podstatnou složkou je rubrika Ze života Sokolské organizace, obsahující pokaždé zprávu z jednání výboru, finanční zprávu organizace, informaci o proběhlých akcích a literární příspěvky krajanů. Zde se objevují i zprávy ze života krajanů, jejich dopisy a názory. V posledních číslech přináší Kvart sekci Příběhy, do které přispívají svými zajímavými, skutečnými životními příběhy samotní krajané. Poslední stránky jsou věnovány Programu na příští měsíc a akcím, které pořádá Sokol Melbourne.
V jaké formě Kvart vychází? Existuje kromě digitální podoby také klasické papírové vydání?
Klasické papírové vydání Kvartu vychází nákladem tisíc výtisků a je rozesíláno odběratelům po celé Austrálii. Digitální podoba na stránkách Sokola Melbourne: www.sokolmelbourne.com.au/Page_Kvart.html.
Martina Stejskalová

Ideální je pohybovat se mezi dvěma zeměmi, říká Čechoaustralanka Barbara Semenov
8. 8. 2007 08:47
Barbara Semenov žije v Austrálii již dvacet let. Její cesta do Melbourne však nebyla přímočará. Emigrovala v roce 1981. Rok žila v Západním Berlíně, pak zamířila do Spojených států, kde poznala svého muže, a s ním po několika letech odešla na jižní polokouli. Svého původního povolání novinářky se v emigraci musela vzdát a postupně se z uklízečky, zdravotnice a letušky stala úspěšnou podnikatelkou. V Melbourne nejenže dnes pořádá koncerty českých umělců pro krajany, ale rovněž se aktivně zapojuje do činnosti místní sokolské organizace. Již rok je Barbara Semenov také šéfredaktorkou časopisu Kvart. Při její nedávné návštěvě Prahy jsme ji požádali o rozhovor.
Kde všude Češi v Austrálii žijí?
Ve státě Victoria s hlavním městě Melbourne je přibližně dva tisíce krajanů. Nejvíce Čechů a Slováků žije v Sydney - přibližně čtyři tisíce. Dále jsou roztroušeni v Brisbane, Perth, Adelaide.
Vy žijete v Melbourne. Jaká je tamější krajanská komunita?
Jádro komunity v Melbourne tvoří starší lidé, kteří odešli po roce 1948 a kterým je dnes je mezi 70 80 lety. Přestože jsou tam už tak dlouho, tak se pořád vzpomínkách vracejí k české historii a kultuře. Druhá část komunity jsou lidé středního věku, kteří odešli do Austrálie v roce 1968, a pak jsou tam noví mladí lidé, kteří odešli s třetí vlnou. Melbournská komunita má jednu organizaci a tou je Sokol Melbourne Inc. Scházíme se v Národním domě, který si Češi postavili v 60. letech.
Komunita zažívala podobně jako na mnoha jiných místech určité peripetie. Jednou vzkvétala, pak přišly horší časy, kdy se Češi rozhádali a tak podobně. Teď, od doby, kdy Sokol získal nové vedení, což je asi tři roky, začíná jeho činnost opět vzkvétat. Je to také tím, že nejmladší generace, tedy lidé mezi dvaceti třiceti, začíná k životu komunity a k Sokolu znovu nacházet cestu. Střední generace si stále udržuje určitý odstup, což je podle mě dáno tím, že tažnou silou života komunity byli vždy ti staří. Dnes společenský život v Národním domě však opět ožívá.
Jaké činnosti se Sokolové v Melbourne věnují?
Právě proto, že mezi členy převažovala starší část komunity, tak původní náplň Sokola – tedy sportovní akce - začala trošku pokulhávat. Nyní je to spíš společenské centrum, kde se krajané scházejí na české pivo, české jídlo a hlavně českou kulturu: pravidelně se promítají české filmy, pořádají se zábavy, večírky, koncerty apod. Mladé rodiny jsou do Sokola zase přitahovány tím, že svým dětem mohou představit své tradice, které znají z dětství, ale které v Austrálii neexistují: Velikonoce, Mikuláš ap.
Víme, že v Austrálii existuje rozhlasové vysílání pro české krajany. Kdo pořady připravuje a jaký je obsah vysílání?
Vysílání je každý týden v neděli večer na stanici SBS a střídá se jeden týden z Melbourne a druhý týden ze Sydney. České vysílání vede Václav Starý a Ika De Detrich, která vysílá ze Sydney. Program přináší hodně zajímavostí politického rázu, politické zpravodajství, ekonomiku, kulturní dění týkající se České republiky. Češi toto vysílání rádi sledují.
Mají krajané možnost učit se česky?
V Národním domě jsou pravidelné kurzy češtiny. Máme několik učitelek. Milena Petrová byla původně vyslána do Austrálie ministerstvem jako učitelka češtiny, ale provdala se tam a zůstala. Dodnes učí v kurzech. Pak je tam Vlasta Šustková, která se velice zasloužila o rozvoj kurzů od výuky od malých dětí až po staré lidi. Paní Šustková také každé léto organizuje skautské tábory. Jedná se o týdenní pobyty pro děti od 7 do 15 let v krásné krajině asi 50 minut od centra Melbourne, kterou Češi pojmenovali Šumava. V rámci toho tábora se také vyučuje čeština.
V Melbourne existuje také možnost složit českou maturitu. V rámci Victorian College of Languages, kde z českého jazyka maturovala i moje dcera, je podporována výuka jazyků nejrůznějších etnických skupin Tuto maturitní zkoušku z českého jazyka uznávají také v Praze.
Povězte, jak dlouho žijete v Melbourne a jaká byla Vaše cesta do Austrálie? V Austrálii v Melbourne jsem dvacet let. Z Prahy jsem ale odcházela v roce 1981 jako novinářka ze zahraniční redakce televizních novin. Emigrovala jsem přes Západní Berlín, kde jsem požádala o politický azyl. Strávila jsem tam rok, a potom jsem požádala o imigraci do Spojených států. V Americe jsem žila v Honolulu na Havaji. Později jsem se seznámila se svým současným manželem, který odešel do Austrálie již v roce 1968, a ten mě odvezl do Melbourne.
Jak vzpomínáte na Vaše začátky v emigraci?
Těžké začátky byly v Západním Berlíně, kdy jsem šla z postu televizní novinářky do nejhorších povolání uklízečky, servírky a knihovnice; potom se to zlepšovalo. První povolání emigranta jsou však všude na světě stejná. Znám řadu příběhů emigrantů, kteří do Austrálie odcházeli během první vlny v padesátých letech. Ti si imigraci museli zasloužit. Za těžkých podmínek pracovali na cukrových plantážích a museli prokázat, že jsou pro Austrálii přínosem. Ti, co přicházeli v osmašedesátém nebo jako já v osmdesátých letech měli také tvrdé začátky. Pokud měli dobrá povolání, nebo vysoká vzdělání, museli na ně zapomenout a museli se snížit a začínat znova úplně od píky. Navíc pro mnohé byla velmi složitá i jazyková bariéra. Ale vím, že v Austrálii si většina lidí nakonec vedla velmi dobře.
Čemu jste se věnovala profesně? Mohla jste navázat na svou profesi novinářky?
Nejdřív to byly různé joby v Berlíně. V Americe to pak bylo jiné. Tam pokud něco umíte, tak Vás berou. Od žurnalistiky jsem se odklonila, protože jsem ze Západního Berlína věděla, že nemám šanci dělat novinářku. A protože pocházím z lékařské rodiny, tak jsem si řekla, že budu dělat zdravotní sestru. Vystudovala jsem roční intenzivní kurz, abych mohla pracovat v nemocnici. Avšak nelíbilo se mi to, tak jsem si udělala další školu, abych mohla pracovat u leteckých společností. Nejprve jsem byla zaměstnána jako pozemní personál na letištích, později jsem pracovala jako letuška.
Pak jsem se vdala, měla miminko - to už bylo v Melbourne – a zůstala asi deset let doma. K žurnalistice a k umění a zábavě mě to však pořád táhlo. Když dcera byla samostatnější, založila jsem si vlastní produkční společnost a s tou jsem začala vozit do Austrálie kulturu a zábavu. Austrálie totiž podporuje hlavně přírodu a sport, ale kultura tam velice chybí. Začala jsem do Austrálie vozit nejprve české muzikály a později jsem s impresáriem Petrem Vítkem začala organizovat koncerty českých umělců pro krajany. Měli jsme tam dvakrát Karla Gotta, dvakrát Helenu Vondráčkovou, dvakrát Olympik, country zpěvačku Hanu Horeckou.
Jak jste se dostala k práci v krajanské komunitě?
Když jsem přišla do Austrálie, znala jsem Čechy prostřednictvím svého manžela. Ze začátku jsme měli skupinku dvaceti třiceti Čechů, s kterými jsme se přátelili. Jakmile jsem
před pěti lety začala s pořádáním koncertů, byla jsem donucena s krajanskou komunitou komunikovat stále víc, abych z jejích řad získala publikum. Posléze jsem zjistila, že je tuto činnost možné rozšířit, když se začnu angažovat v Sokole. Mám pokaždé hezký pocit, když Češi přijdou na akce Národního domu a líbí se jim to. Stejný pocit jsem měla, když jsem nastoupila ke Kvartu. Viděla jsem, že ten časopis komunitu sjednocuje.
Šéfredaktorkou Kvartu jste rok. Co se s Vaším příchodem změnilo?
Časopis Kvart založil před 18 lety Pavel Pospíchal, původní starosta Sokola. Kvart měl podobu zpravodaje či věstníku Sokola, ale jinak tam novinářský prvek nebyl vůbec. Později přejímal z internetu či z novin zajímavé publicistické příspěvky nebo dopisy krajanů. Dnes má Kvart úplně jiný charakter. Snažím se, aby přinášel příspěvky pokud možno originální. Lidí, kteří umí psát je dost a jejich přínos je na časopisu vidět.
Jak se podle Vás běžní Australané dívají na Čechy a českou kulturu?
Závisí na tom jací Australané. Protože je Česko a Praha tak daleko, nemá většina australského národa moc představu. Musím to tak říct a je pravda, že mi vždycky vadí, že musím každého nejprve poučit. Když řeknete Czech Republic, tak vás nejprve opraví na Czechoslovakia. Hodně lidí zná Prahu, neboť se tady byli podívat a Praha se v povědomí Australanů rovná Paříži. Samozřejmě - lidé, kteří mají s Čechy a komunitou nějaký kontakt, jsou daleko více poučeni, ví o zemi i o její kultuře.
Neuvažovala jste někdy o návratu do České republiky?
Česko a Prahu miluji, takže jsem o tom uvažovala. Problém je, že když se jednou stanete kosmopolitním člověkem, jste donuceni se integrovat a naučit se žít v jiné zemi, která se vám stala částečně vlastí, prožili jste tam velkou řadu let, část svého života, která byla naplňující a úspěšná, tak už se vám toto nechce opouštět. Já bych se velice ráda vrátila, ale myslím, že by se mi v závěru trošku stýskalo po tom, co bych tam nechala. Vím, že se nemá sedět na dvou židlích, ale ideální je, když se člověk může pohybovat mezi dvěma zeměmi.
Martina Stejskalová

Dopis redakci krajane.net

2007-09-29T15:13:00.000+10:00

Vážená pani redaktorko,
Doufám, že mi bude dovoleno připojit několik faktografických poznámek k Vašim rozhovorům s pani Barbarou Semenov z 31.5. a 8.8. tr.
Některé Vám poskytnuté údaje o životě české komunity se v rozhovorech vzájemně liší, chci ale jen upozornit na to podstatné.
V rozhovorech je uvedeno, že Sokol byl v Melbourne založen v šedesátých letech.
Sokol v Melbourne byl založen 11.11.1950. Po pěti letech přestal být aktivní a činnost sokolské organizace byla oživena až 24.9.1975. (Podrobnější informace byly uveřejněny v Kvartu březen až říjen 2005 a je také možné se s nimi seznámit na webové stránce http://www.sokolmelbourne.com.au/ ).
Dále je pak také uvedeno, že sokolovna byla vybudována v 60tých letech.
Sokolovna, která je dnes nazývána „Národní dům“, byla zakoupena v červnu 1978 poté, když se skupina členů Sokola zaručila za bankovní půjčku. V roce 1987 byl dluh splacen pořádáním společenských zábav a nepřetržitými sbírkami mezi členy Sokola a dalšími krajany.
V roce 1989 se starostou sokolské organizace stal Pavel Pospíchal. S ním převzala vedení Sokola nová generace, která pod vlivem generačních rozdílů a snad i listopadových událostí v republice, cítila potřebu změnit tělovýchovný a i ideový charakter sokolské organizace.
Přebudováním tělocvičny v roce 1993 na společenské místnosti se budova stala společenským a krajanským střediskem. Sama sokolská organizace byla v roce 1994 přetvořena ve společenskou organizaci pod vlivem změny australských zákonů. Organizační struktura a jméno „Sokol“ bylo ale zachováno.
Neuškodí poznamenat, že v Melbourne žije přes 2500 (údaj z roku 2001) lidí českého původu. Na společenském životě soustředěném kolem Národního domu se podílí v různých aktivitách jen něco kolem 300-400 lidí. Snad by bylo vhodné i dodat, že od svého příchodu do exilu a i po vybudování Národního domu, jsem se krajanského života účastnil minimálně a nikdy jsem nebyl a nejsem členem sokolské organizace.
Bohužel poněkud nepřesná je i informace, že „... od doby, kdy Sokol získal nové vedení, což je asi tři roky…” a následný popis situace kolem Národního domu.
V září 2004 několik členů výboru vyslovilo dlouholetému starostovi P.Pospíchalovi nedůvěru pro administrativní a finanční nedostatky. Nad oprávněností či neoprávněností vznesených obvinění vznikl spor, který rozdělil komunitu kolem Národního domu na dva tábory a který vyvrcholil v červenci 2006 podáním žaloby k Nejvyššímu soudu ve Victorii.
Ještě před tím v roce 2005 byl Pavel Pospíchal zvolen místostarostou , po několika měsících ale rezignoval a ještě před tím, začátkem roku 2006 se vrátil do České republiky.
Před druhým stáním u Nejvyššího soudu byla v září 2006 žaloba stažena. Došlo k jistému sblížení obou skupin, ale ani zdaleka se nedá říci, že spor je vyřešen. Pokračuje dále nad otázkou vedení a správy Národního domu. Nedá se, bohužel, optimisticky předpokládat, že letošní volby (mají se konat 16.9.) spor vyřeší.
V uvedených rozhovorech je ale i celá řada nepřesných polemických údajů.. Nejde mi a nemám zájem o polemiku, či osobní kritiku. Kritizovat dobrovolné pracovníky, kteří obětují svůj čas bez honoráře, považuji za bezpředmětné. Věřím, že každý dobrovolný pracovník pracuje jak jen nejlépe umí. Jde mi jen o opravu historických údajů, které Vám, redaktorce rozhlasu, byly předány.
Dále si tedy již jen letmo všimnu údaje (rozhovor z 8.8.), že: „Časopis Kvart založil před 18 lety Pavel Pospíchal“ a že v Kvartu „novinářský prvek vůbec nebyl“ a jen „přejímal z internetu zajímavé příspěvky“.
„Kvart-Sokolský list“ nezaložil tehdejší starosta Sokola P.Pospíchal. „Sokolský list“ založil v roce 1983 pro informační potřeby sokolské organizace tehdejší pokladník M Haramul. V roce 1989, kdy P.Pospíchal, jako reprezentant „nové“ generace, se snažil (ve snaze přetvořit sokolskou organizaci v organizaci společenskou) změnit i smysl a zaměření „Sokolského listu“. Podařilo se mu získat bývalého disidenta Jiřího Špiegla, který v osmdesátých letech emigroval do Austrálie. J.Špiegl „Sokolské listy“ přejmenoval na „Kvart - Sokolský list“ – jak je dodnes uvedeno v záhlaví – a stal se jeho prvním „sestavovatelem“ (on sám v tiráži uvádí, že čísla „sestavil“).
První ročník „Kvartu-Sokolského listu“ byl skutečnou „koláží“ – s ohledem na revoluční dobu v republice – především zpráv o dění doma. I tak bylo uveřejněno několik původních článků a úvah. Starosta P.Pospíchal převzal po necelých dvou letech redakci do svých rukou, když J.Spiegl rezignoval a nepodařilo se najít dalšího zájemce o redigování „Kvartu-Sokolského listu“.
Jen velice stručně – i letmé listování ročníky „Kvartu-Sokolského listu“ odhalí samozřejmě kolísavou úroveň, běžný jev u každého neprofesionálního časopisu. Příspěvky nejsou honorovány a „Kvart-Sokolský list“ je rozesílán zdarma každému, kdo projeví zájem. Současně ale odhalí, že mimo pravidelného zpravodajství z republiky a občasné přebírání informativních článků z českého tisku, absolutní většina příspěvků byla psána různými autory exkluzivně pro Kvart.
Mezi prvními, na př. dr. Miloš Ondrášek, vedle článků s hudebními, knižními a uměleckými informacemi, přispíval i původními politickými komentáři a psal pravidelné glosy o životě doma i v Austrálii. „Novinářský prvek“ a kvalita jeho příspěvků je nepochybná a – jen tak mimochodem – do „Kvartu- Sokolského listu“ přispívá dodnes. Totéž platí i o dlouholetém, byť občasném, dopisovateli Ivanu Kolaříkovi OAM, který své pravidelné příspěvky uveřejňuje od září 2004.
Všechna tato fakta jsou snadno zjistitelná nejen běžným prolistováním výtisků „Kvartu-Sokolského listu“ (jen na př. v namátkou vybraném ročníku 2001 bylo ve dvanácti číslech uvedeno jen šest článků převzatých z českého tisku – včetně rozhovoru s Karlem Gottem), ale je možné nalézt některé údaje i na webové stránce http://www.sokolmelbourne.co.au/ v rubrice Komentáře čtenářů ze dne 4.7.06.

Děkuji předem za uveřejnění mé vysvětlující poznámky.

Aleš Nebeský
anebesky@bigpond.net.au
http://alenene.blogspot.com/

(Moje faktografické pripomínky se dotýkaly jen základních nepřesností, bez reakce jsem např. přešel vyjádření o "...Národním domě, který si Češi postavili...", na místo skutečnosti, že se o jeho existenci zasloužili Češi i Slováci.
Podobných pochybných vyjádření je v nich celá řada.
Ve své korespondenci (viz níže) pani Barbara Semenov píše: "Můj rozhovor je pravdivý a dvě nepřesné informace snad nikomu neublížily. V podstatě nebyly ani v tomto kontextu důležité."
Nehledě na to, že přesnost informací a pravda je důležitá v jakémkoliv kontextu, "nepřesnost informace" o neúčasti Slováků jistě ublížila celé řadě obětavých lidí. Odpovědnost novináře je skutečně nedělitelná.)

Korespondence s paní Barbarou Semenov

2007-09-29T15:00:00.000+10:00

19. 8. na titulní straně tohoto blogu ve svém komentáři k melbournskému THE AGE – jsem více méně sarkasticky (samozřejmě: sarcasm is the lowest form of wit), ale zcela mimochodem – vyjádřil zklamání nad rozhovory pani Barbary Semevov:

„Pak ale i na The Age čas zapracoval. Jejich vynikající šéfredaktor (mimochodem, pro lidi, kteří neznají význam toho slova, je to člověk, který šéfuje redakci plné redaktorů různých rubrik a ne jen sám sobě) odešel do penze, obsazení redakce se změnilo a nezbylo než říci, „Kde ty loňské sněhy jsou?“ ....
.... Nejsem samozřejmě novinář ...... za novináře se nepovažuji a ani neprohlašuji. Maximálně jen za pisatele, který se snažil a snaží poctivě psát až s úzkostlivou úctou k faktům.
Od dobrých novinářů proto očekávám, že se budou stejně poctivě snažit mě a ostatní čtenáře informovat s maximální úctou k pravdě a objektivnosti. ....
A to mě vede k malému dodatku o novinářské úctě k pravdě a novinářské poctivosti. Se zájmem jsem si přečetl rozhovory uvedené na webové stránce českého rozhlasu o životě krajanů v Melbourne. Uveřejněné informace čerpala redaktorka rozhlasu z rozhovoru se současnou redaktorkou Kvartu-Sokolského listu.
Od dob kdy žiji ve svobodném světě jsem se snad nesetkal s takovým množstvím neomluvitelně mylných a nepřesných informací. Včetně tvrzení, že Sokol Melbourne byl založen a Národní dům vybudován v šedesátých létech. Odpovědnost za kvalitu informací zcela samozřejmě neleží na redaktorce rozhlasu.
Lze jen litovat promarněné příležitosti k tomu, aby se lidé v Česku o krajanech v Melbourne něco pravdivého a podstatného dozvěděli.

Od pani Barbary Semenov jsem obdržel následující email, současně odeslaný na dalších osm emailových adres.

Komu: Ales Nebesky <anebesky@bigpond.net.au>
CC: osm emailových adres
Datum: 02.09.2007 10:02
Předmět: alenene - ad Tvůj článek
Milý Aleši,
S překvapením jsem si přečetla Tvůj článek z 19. srpna O novinařině – jen
ale lokální. Pokud jsi shledal informace nepřesné, mohu Ti sdělit, ze jejich zdrojem byl Sokol Melbourne Inc. Redakci krajané.net jsem oslovila z vlastní iniciativy se žádostí o navázání spolupráce ve snaze zviditelnit Austrálii a naše krajany v Česku, o což se nikdo dřív nepokusil.
Také Tvojí narážku na pozici šéfredaktorky povazuji přinejmenším za zvláštní. Je přece jasné, ze pokud dávám dohromady rubriky přispívajících autoru - a je jich dnes opravdu dost, tak řídím každé vydání listu - samozřejmě, že se nejedná o typ šéfredaktora The Age, ale v našich lokálních podmínkách je to stále funkce vedoucího periodika - to dělala původně již Milena Petrová od chvíle, kdy rozšířila své dopisovatele a já jí vždy za šéfredaktorku považovala. Funkci od ní jsem tedy převzala.
Zároveň si myslím, ze titul šéfredaktor je v případě prezentace krajanského listu v České republice na místě.
Dobře víš, jak Kvart vzniká a co dá práce úspěšné vydání sestavit. Škoda, ze přes mé opakované výzvy, abys v Kvartu se svými příspěvky pokračoval, jsi se od redakce již před rokem distancoval.
Asi Tě dnes mrzí, ze nejsi spoluúčastníkem na skutečnosti, že Kvart je nejlepší krajanskou tiskovinou v Austrálii, dostáváme stále nové a nové zájemce o zasílání listu, vyslovenou podporu českých úřadů a nebývalé mezinárodní zviditelnění. Jsem vděčná všem přispěvatelům. Dostávám krásné dopisy od čtenářů.
Aleši, nepovažuji za lidsky a za novinářsky etické shazovat kolegu a útočit na přítele veřejně. Mezi dopisy, které jsem dostala, je například plno těch, které jsou toho názoru, ze Kvart je dnes lepší bez Tvých příspěvku, udávajících často opodstatnělé důvody, proč je tomu tak. Nikdy by mne nenapadlo tyto názory zveřejňovat ani je dále někam tlumočit.
Nemám zapotřebí podporovat své žurnalistické sebevědomí na úkor někoho jiného nevhodným způsobem, jakým jsi to udělal Ty.
Zdravím,
Barbara

O dva dny později. 4. září jsem odpověděl:

Milá Barbaro,
děkuji za email.
Nemám co dodat, fakta mluví sama za sebe.
( http://krajane.radio.cz/cs/article_default 31.5.2007 a 8.8.2007)

Snad jen - zalichotilo mi, že jsi mě zařadila mezi své kolegy a přátele. Novinář nejsem a nikdy jsem jim nebyl.
Navíc mě potěšilo, že jsi mi potvrdila moudrost mého rok starého rozhodnutí ukončit grafickou pomoc a dopisování do Kvartu-Sokolského listu.
Pisatelé dopisů pochvalující si zlepšení Kvartu-Sokolského listu pouhou absencí mých příspěvků mají ovšem pravdu.
( http://www.sokolmelbourne.com.au/Page_Archiv%20-%205.3.2006%20-%2030.3.2006.html )
Jsem rád, že Ti svým psaním Kvart-Sokolský list nekazím.
Přeji Ti mnoho dalších úspěchů.
Aleš
http://alenene.blogspot.com/

Zcela samozřejmě, email by si zasloužil podrobnější odpověď. Polemiku nad faktografickými skutečnostmi samozřejmě vítám. V tomto případě - jak vidno - by šlo jen o dialektické monology. O to je skutečně jen ztráta času.
O něco později mi došel další email (nechápu proč, moje adresa se tam zřejmě jen připletla) od pani Barbary Semevov –opět byl adresován osmi adresátům

Milá Mileno,
Zveřejněná věta "Od dob kdy žiji ve svobodném světě jsem se snad nesetkal s takovým množstvím neomluvitelně mylných a nepřesných informací." - je bohužel neopodstatněný útok. V mém rozhovoru jsou dvě nepřesné informace, které jsem získala od Sokola a které upřesním v příštím vydání. To se může stát každému a Aleš mne na ně mohl osobně upozornit. Můj rozhovor je pravdivý a dvě nepřesné informace snad nikomu neublížily. V podstatě nebyly ani v tomto kontextu důležité.
Tímto považuji diskusi na toto téma uzavřenou a nemám v úmyslu se jí dále zabývat.
S pozdravem,
Barbara
----- Original Message ----- Milá Barbaro,
nedá mi to a tak odepisuji na Tvůj email adresovaný A. Nebeskému.
Znovu a několikrát jsem si přečetla článek O novinařině a myslím si, ze Tvá reakce je nepřiměřená.
Aleše povazuji za rozumného a zásadového člověka, který klade vysoké nároky na své okolí a také na sebe. Jeho kritika pobízí k zamyšleni. Z Tvého dopisu mám spíše pocit, že to bereš jako osobni útok a to si myslím, že není. Aleš jen poukazuje na nesprávné údaje a tomu nelze vyčítat nebo mít za zlé.
Obou dvou si vás nesmírně vážím pro to, co děláte a oba dva jste mi blízcí. Doufám, že to tak zůstane.
Milena

Email Pavla Pospíchala k rozhovoru se starostkou Sokola

2006-10-23T07:49:00.000+10:00

Ahoj Aleši,
nikdy ti neodpustím, že jsi mě donutil zase číst o Češích v Melbourne. Chci se k tomu ještě naposledy vyjádřit.
Po dlouhé době jsem opět četl krajanské zprávy. Již značnou dobu jsem neotevřel webovou stránku Sokola nebo Sokol podporující skupiny. Ale nechal jsem se nalákat na Tvojí alenene. Je to zajímavá publikace, ale v budoucnosti se jí také vyhnu. Odešel jsem z Melbourne a nemám zájem o další dění v Sokole, Národním domě a mezi spornými stranami.
Po přečtení rozhovoru s novou starostkou Sokola uveřejněným v Novinách ze Sydney a na Tvém „blogu“, považuji za důležité upozornit na jeden bod.
Říká, že se staly chyby na obou stranách. Rozumím tomu tak, že na straně Sokola i na straně Sokol Suport Group.
Jak které chyby se „na obou stranách“ staly?
Jsem si vědom řady chyb, kterých jsem se dopustil jako starosta Sokol Melbourne a určitě jsem udělal i chyby o kterých ani nevím. Všech těchto chyb jsem se dopustil při práci pro českou a slovenskou komunitu v Melbourne. Přes všechny chyby ani můj největší kritik nemůže popřít, že jsme spolu se všemi spolupracovníky dosáhli úspěchů a to úspěchů nemalých.
Lidé kritizující mé chyby se zcela jistě také dopustili a dopouští chyb ve své soukromé a výdělečné činnosti. Práci pro českou komunitu šestnáct let ignorovali. Neplacená práce je totiž nezajímala. Pokud byl Sokol ohrožený v základech, neměl na placení výdajů a neměl moc naděje do budoucnosti, sledovali kritici všechno se založenýma rukama. Samozřejmě, kdo nic nedělá, chyby ani dělat nemůže.
Tím chci jenom říct, že dělat chyby je lidské. Jen bych si přál, aby při hodnocení práce pro komunitu Čechů a Slováků v Melbourne se zvážily chyby stejně jako úspěchy rovnoměrně. Ne pro mne, ale kvůli všem těm obětavým lidem, kteří během dlouhých let pro prospěch Sokola a Národního domu obětavě pracovali a pomáhali.
Myslím, mezi mnohými, třeba na Zorku Krčovou, které patnáct let udržovala knihovnu a na penzisty, kteří po tolika letech spokojenosti dnes vidí, že se to celé řítí někam kam oni nechtějí. A takových bylo a je mnoho.
Potom bude jednoduché se rozhodnout na čí straně je, nebo v mém případě byl, zájem o budoucnost Sokola a Národního domu.
Pavel Pospíchal
22. 10. 2006.

Dopis o soudu a Sokole Melbourne

2006-10-14T08:57:00.000+10:00

Otištěno v čísle 77 „Noviny“ 2.10.-15.10.06
Vážený redaktore,
před časem jste projevil zájem o zprávu ze života melbournské komunity a o žalobě, která byla podána u nejvyššího soudu na zrušení Sokol Melbourne Inc. Nyní se tedy dostávám k tomu, abych svůj slib splnil.
Spolu s Vašimi čtenáři jste si vědom, že před zhruba dvěmi lety kolem Národního domu v Melbourne vznikla situace, která rozdělila zainteresovanou část komunity na dva zcela nesmiřitelné tábory. Odrazilo se to i na stránkách Vašich „Novin“, ale kontraverze probíhala hlavně na stránkách Melbournského „Kvartu“, „Buletinu Proč“ a webové stránky Sokol Support Group.
Suše faktograficky, bez snahy o hodnocení meritum akcí či prohlášení, lze suše konstatovat, že na začátku všeho je patrně členská schůze konaná koncem září 2004, kde (podle zápisu) J.Lorenc jménem dalších tří členů výboru sokolské organizace (E.Jahodové, H.Kučerové a M.Žoudlíka) vyslovil nedůvěru starostovi Sokola Pavlu Pospíchalovi.
S vědomím, že mezi členy Sokola nemají většinu, zahájili „nábor“ členů, který jim měl zajistit většinu při volbách. Zbytek výboru se pak bránil jejich vyloučením (současně byl také vyloučen O.Koutský) a zastavením příjmu nových členů..
Část české komunity blízké Národnímu domu starostu podporovala, další část začala poukazovat na dlouholeté administrativní nedostatky výboru a na nedodržování stanov. (Stanovy „Rules of Sokol Melbourne Inc“ vycházejí z „Model Rules for an Incorporated Association“ vydaných úřadem Consumer Affairs Victoria, který také musí schválit jakoukoliv jejich úpravu podle potřeb organizace). Na různé australské úřady podporující aktivity Národního domu byly odeslány upozornění na nesprávné využívání podpor. Stížnosti byly příslušnými úřady vyšetřovány a nedostatky byly údajně napraveny (jsou-li moje informace správné, některá doporučení úřadů jsou stále s pomocí úřadů uváděna v život).
Žalobci se také se stížnostmi a žádostmi o pomoc obrátili na členy diplomatického sboru České republiky.
Starosta Pavel Pospíchal při volbách 2005 kandidoval a byl zvolen místostarostou, aby pak v dubnu t.r. rezignoval nejen z funkce, ale i z členství ve výboru.
Jeho odchod kritiky neuspokojil.
U Supreme Court of Victoria, Commercial and Equity Division byla 20. června před Master projednávána žaloba podaná členkou Sokol Melbourne Inc. Susan Koutsky.
Statement of Relief or Remedy uvádí, že členka žalované organizace žádá:
(sumarizace ve volném překladu)
1. ukončit existenci žalované organizace (be wound up)
2. aby majetek (Národní dům) registrovaný Czechoslovak Sokol Gymnastic Association byl převeden na Sokol Melbourne Inc.
3. vyloučení O. Koutského, E.Jahodové, S.Koutské a J. Lorenc bylo prohlášeno za neplatné
4. prohlášení, že výše uvedení jsou právními členy organizace
5. dodatek ke stanovám (rules) schválený valnou hromadou 13.11.05 byl prohlášen za neplatný
6. soudní výdaje
7. další příkazy jak soud uváží

Žaloba je pak doložena čestným prohlášením S.Koutské, O.Koutským, E.Jahodové, H.Kučerové a J.Lorence, obsahujícím řadu obvinění z porušování stanov, z porušování podmínek udělování dotací příslušnými australskými úřady a z administrativních nedostatků.
Při posuzování vhodnosti žaloby Senior Master poukázal na řadu nesrovnalostí v žalobě, doporučil její přepracování, bod 2. až 5. odmítl a odkázal na soud nižší instance, stranám doporučil jednání a další projednávání žaloby odložil na 13.9. po konání valné hromady s volbou nového výboru.
Krátce před 13.9. žalobkyně stáhla žalobu po dohodě s výborem Sokola, že obě strany zaplatí své vlastní soudní výlohy.
Co k tomu dodat?
O meritum žaloby, o jejím šanci na úspěch, bude po stažení žaloby nyní možné vést nekonečné spekulace. Nikdo nebude moci s určitostí tvrdit, zda by žaloba uspěla či nikoliv.
Při letmé četbě Statement of Relief laika ale nepochybně zarazí několik věcí. První je, že žalobkyně, členka Sokola, žádá zrušení svého vyloučení, i když nikdy vyloučena nebyla. I logika žádosti zrušení organizace, o jejíchž členství usiluje je zcela jistě pozoruhodná. Žaloba ale byla stažena – lidé, kteří se k žalobě pro obnovení svého členství přidali, snad jen sami sobě dokáží vysvětlit nevysvětlitelné.
Neméně pozoruhodné je i to, že někteří z nich v žalobě sami uvádějí, že byli členy výboru v době údajných administrativních nedostatků a nedodržování stanov, a nesou za ně tedy i svůj díl zodpovědnosti.
Otázka je, kdy a zda vůbec začnou kolem Národního domu vládnout normální lidské vztahy. Již jinde jsem před časem napsal, že řešení sporu není tak obtížné. Je pravda, že postupem času se rozpor více a více prohluboval a hořkost a rozjitřenost narůstala.
Lidová moudrost praví, že čas prý zahojí vše. Snad bude možné časem veřejně uznat chyby na obou stranách a rozdělení části české komunity bude možné překlenout. Snad i před tím, než běžní návštěvníci Národního domu z české komunity ztratí o podporu Národního domu a sokolské organizace zájem.
A nejbližší budoucnost?
Telefonicky jsem tuto otázku položil starostce Sokola pí. Markétě Lyell. Kdo jiný by mohl na tuto otázku lépe odpovědět, než právě ona.
„Další krok teď bude vyřešit otázku členství. Je to těžké, já sama jsem přišla do Sokola až potom, kdy se vše sporné odehrávalo. Z mého pohledu vidím dva tábory. Ani jeden z nich není bez chyby. Lidé někdy dělají drastické kroky.
I výbor je rozdělen. Někteří členové výboru chtějí chyby odpustit, aby již zavládl klid. Budeme o tom jednat na příští schůzi.“
Schůze se bude tedy konat ještě před tím, než vyjde v Novinách tento dopis – pokud se ovšem redaktor rozhodne jej uveřejnit. Můžete předpovědět výsledek schůze výboru?
„Nevím jistě, ale myslím že většina výboru bude pro usmíření, odpuštění chyb a navrácení členství těm 5ti vyloučeným.“
Na valné hromadě většina členů vyslovila přání, aby vyloučení členové zpět přijati nebyli.
„Nu, na valné hromadě volilo o členství 63%. Z nich 65% (88členů) bylo proti přijetí, 31% (42 členů) pro přijetí a 5 členů by některé z vyloučených přijalo a některé nikoliv.“
Rozhodne-li výbor členství otevřít bez výběru všem, udělá to tedy proti vůli 88 členů a nebo jim na mimořádné valné hromadě zdůvodní své rozhodnutí a vyžádá si jejich souhlas?
„I touto otázkou se bude muset výbor zabývat. Musím vás ale opravit, jde jen o přijetí oněch 5ti vyloučených. Co se týče nových žádostí o členství, absolutně nemáme žádné plány přijmout všechny žadatele automaticky, proces přijímání nových členů bude nadále pokračovat jak v minulosti, kdy se každá přihláška projednávala jednotlivě.“
Pani Markéto, děkuji Vám za tento krátký rozhovor.

Zbývá jen dodat, že před odesláním tohoto dopisu výbor rozhodl většinou hlasů (snad jen s jedním disentem) vyzvat vyloučené členy k návratu do sokolské organizace. Bude jistě zajímavé sledovat, zda přijmutí kontraverzního rozhodnutí přispěje k žádoucímu uklidnění či zda nevyvolá další znepokojení v české komunitě v Melbourne.
Otázkou také je, jak to ovlivní chod Národního domu, zda staří pracovníci zůstanou a mezi novými přijatými členy se najdou další obětaví dobrovolní pracovníci. Za dva, za tři roky, možná i dříve, budeme znát odpověď. Doufejme, že kladnou.
Aleš Nebeský 21.9.06

Proč se cítím jako idiot

2006-09-16T08:44:00.000+10:00

Nemohu si naříkat, že by náš telefon ležel ladem. Lidé zřejmě raději telefonují než píší – reakce na mé psané výlevy přicházejí více po drátě, než na papíru. Mimo anonymů – i oni navzdory své snížené IQ kupodivu chápou, že když něco napíší, nedají se poznat po hlase.
„Ty seš ale idiot“, ozvalo se z telefonu před několika dny. „Já vím“, poznal jsem známého po hlase a radostně jsem dodal: „proč tentokrát?“
Zcela vážně ale prohlásil, že se mi diví a vysvětlil mi i proč.
On i já patříme k emigrační vlně, o které naši „starousedlíci“ říkali, pokyvujíce povážlivě hlavou: „vy posrpnoví nemáte vztah k organizacím a spolkům“. Jiní z nich k tomu ale dodávali: „Zaplať pánbůh za to“.
Obojí měli svým způsobem pravdu. Oni odcházeli z domova s plně fungující občanskou společností. My jsem opouštěli stát, kde i pěstitelé holubů byli pod státní kontrolou.
Já jsem sice v počátcích exilu několik organizací „navštívil“, ale velice brzy jsem z nich odešel. Spory o vepřovou s knedlíkem a malicherné osobní spory či jiné podobně „světoborné“ záležitosti, mě skutečně nezajímali. Nepochybně to trochu a snad i nespravedlivě zlehčuji, ale tak jsem to tehdy cítil.
Touhu po spolkové činnosti i nadále potlačilo to, když od druhé poloviny sedmdesátých let členové „exilových“ organizací podepisovali věrnost „socialistické republice“ při žádostech o „úpravu vztahů k socialistické vlasti“.
Obnovení Sokola ještě před tím mě ale zaujalo. I když z dálky, přece jen jsem o tom něco málo napsal. Dokonce jsem připravil pro zdejší české vysílaní rozhovor a reportáž o tehdejším Sletu konaném ve Švýcarsku. To nepíši, abych se hlásil o zásluhy. Jen to konstatuji.
Pak ale Sokol málem zanikl na úbytě a s ním by i sokolovna přišla vniveč. „Zakladatelé“ se ale vrátili a předali dům „mladým“. Ve výboru se objevilo i několik mých přátel a domáhali se mé přítomnosti. Polichocen jsem odmítl.
V té době se také objevil Kvart. Jeho redaktor to ale neměl lehké. Ne vždy jsem souhlasil s tím co napsal. V očích některých členů Sokola se Kvart ale stal přímo nepřijatelný – vydavatelem a majitelem Sokolského Listu byla sokolská organizace. Samozřejmě, moudrý vydavatel a majitel časopisu zpravidla dává redaktorovi volnou ruku v redakční politice „dne ze dne“. Jen když časopis začne ztrácet svůj programovaný smysl, pak vydavatel zasáhne. V tomto případě po několikáté kritice členů, redaktor snad zklamán, snad znechucen, odešel.
Ještě snad před tím mě jeden z členů výboru požádal, zda bych také nechtěl do Kvartu dopisovat. (V té době jsem dopisoval do Hlasů vydávaných v Sydney a posléze tamtéž vydávaných Australských Listů).
Tak se stalo, že jsem po řadě let opět vešel do Sokolovny při návštěvě nynějšího českého prezidenta, tehdejšího ministra financí. Tehdy se mnou celková atmosféra krajanského shromáždění natolik otřásla, že jsem si slíbil – nikdy více.
Několik let jsem pak ještě do Kvartu psal a i potom, kdy jsem dopisovat přestal, jsem samozřejmě slyšel o úspěších i problémech Sokolské organizace. Mimo krátké návštěvy potom, co „tělocvična“ byla impresivně přestavěna na společenskou místnost, jsem ale i nadále budovu neviděl ani z dálky.
Před několika lety jsem opět začal do Kvartu přispívat. O tom, jak to v domě chodí jsem nic moc nevěděl a ani vědět nechtěl.
Je sice pravda, že jako „korespondentovi“ mi lidé ledaco řeknou s tím, že bych „o tom“ měl napsat. A to i navzdory tomu, že vědí, že pravidlo „krajanské záležitosti“ nekomentovat porušuji málo kdy. Někdy mi ale také důvěrně svěří to či ono a někdy o tom – s jejich souhlasem – napíši, byť i jen vzdálený komentář. Kolujícím „zprávám“ podobajícím se spíše maloměšťáckým pomluvám (věčná to kratochvíle české komunity), věnuji většinou jen velice malou pozornost.
Moji mírnou pozornost vzbudila snaha o výměnu „stráží“ v Národním domě, ale i tak – „co je mi do toho, je to věcí členů“. Když se mi pak do rukou dostali známky podivných praktik, jsem snad i to okomentoval, ale opět – „co mi bylo do toho“.
To se ale změnilo, když najednou mimo sokolskou organizaci, se začali dít podivné věci včetně snahy přimět úředníky České vlády k zásahu do krajanského života. Z Česka a z Evropy mi docházely emaily – „co to tam v tom Melbourne blbnete?“. To zcela upoutalo moji plnou pozornost.
Během doby se mi pak od třech různých lidí (dvou z nich neznámých) dostalo upozornění, že stárnu a blbnu, když se vážně zajímám o hádky v české komunitě, které tu vždy byly, jsou a budou.
Nu, a teď, již po čtvrté, můj známý došel k názoru, že jsem idiot, když zcela proti svým zásadám věnuji pozornost tomu, jak si nudící se část české komunity nemající nic lepšího na práci, krátí dlouhou chvíli.
Doporučil mi, abych si přečetl „vzkaz“ na sokolské webové stránce, který je hned nad „inzerátem“ mého blogu. Chtěl vědět, proč mi nevadí být i nepřímo spojen s něčím podobným a zda se necítím trapně.
Řekl jsem, že se tak trochu trapně již cítím delší dobu, ale že mu dám definitivně vědět až se podívám.
Ten „vzkaz“ byl od anonyma. Navzdory svému lepšímu já jsem si to přečetl (zásadu anonymy číst a komentovat jsem kdysi porušil jen jednou – a hned jsem toho litoval.)
Tento anonym byl podepsán jako „Stará sokolka“. Napsán byl relativně zdatnou rukou, jazykem očividně novějšího data. Přitom tak naivně a primitivně „zamaskován“ svým předstíráním, že si snad pisatel musí dělat legraci. Tváří se jakoby se zastával starých členů Sokola, ale přitom je ironizuje tak, že je to až urážlivé (připomněl mi „spisovatele Béďu“). Další anonymní vtipálkové se na tom ovšem také hned náležitě popásli.
Do jaké míry do psaní anonyma vkládám to, co tam není, si nejsem jist. To je celý problém s anonymem, člověk nikdy neví na čem je. A tak mě začalo být trapně z toho, že to vůbec čtu.

Samozřejmě, nastává nová éra. Nejen v Sokole, ale všude ve světě kolem nás. Patří k tomu i to, že mladí si dělají legraci z předešlých generací. Bylo to tak vždy. Dělali jsme to my, dělali to naši rodiče a prarodiče. Bylo to ale s tím rozdílem, že předešlé generace to dělali otevřeně, mnohdy na divadelních prknech, dnes se to děje na internetu pod krytem anonymity. Zbaběle, někdy i vulgárně, ale hlavně bez ochoty převzít otevřeně za svá slova odpovědnost.
Je to skutečně nová éra. Zda k lepšímu, či k horšímu, těžko říci.
Zatím se ale zdá, že zneužívání všech lidských práv a svobod, pod jakoukoliv záminkou, se stává běžné a nedá se s jistotou říci, že by to obecně lidem příliš vadilo.
Možná že to ale souvisí jen s tím, že moje a následné generace, které vyrůstali v totalitní společnosti, neumíme žít v samosprávných občanských organizacích. Stejný úkaz je prý možné vidět i v České republice. V našem případě na tom zřejmě nic nezměnil ani delší či kratší styk se svobodnou společností. Jak tady i tam je to zřejmě věc příchodů nových generací, plně vyrůstajících ve svobodném prostředí.
Zbývá otázka, zda stojí za to se tím vším zabývat na malicherné úrovni krajanského života, když stejný způsob myšlení na vyšších úrovních mnohem nebezpečněji ohrožuje životy a svobody nás všech a svobody našich dětí?
To je ovšem velice stará otázka. Odpovědí si nejsem jist.
„Jistě, že mi to vadí“, zavolal jsem známému zpět „ale hlavně se cítím tak trochu jako idiot, že se vůbec zabývám anonymem.“ Vlastně nejen trochu, dodal jsem si pro sebe.
Jen si připomínám slova blízkého přítele: „To vše je úděl Sysyfův“. A nebo také slova Jana Wericha o tom, že boj s lidskou blbostí není možné vyhrát, ale nikdy nesmí přestat.

PS.
Začátkem tohoto roku (viz níže Osobní doznání s nadějí tečky) jsem velice naivně projevil naději, že odchodem člověka, proti kterému byly původně a především zaměřeny všechny osobní útoky, se krajanský život vrátí do jakéhosi „normálu“. Pak ale přišla žaloba k nejvyššímu soudu, která svojí absurdní logikou požadavku členství v organizaci o jejíchž zrušení současně usilovala, také vypadala spíše jako žert. Možná, že si skutečně někdo jen dělal legraci.
Jsem to skutečně jen já sám, kdo má pocit že v poslední době si z nás někdo soustavně dělá legraci?

Co mě přimělo promluvit

2006-09-16T08:39:00.000+10:00

Co mě přimělo promluvit
(psáno pro SSG webovou stránku,¨
uveřejněno ve dvoutýdeníku „Noviny“ č.53 2005 vydávaném v Sydney )
Protestuji -
proti osobnímu útoku na JUDr. M.Kantora. Útok je zcela nezastíraný pokus očernit charakter člověka, pokus na jaký jsem mezi slušnými lidmi snad ještě nenarazil. Jsem znepokojen a hluboce dotčen formou napadení JUDr.Kantora navíc i proto, že je psán českou rukou. Záminkou útoku je rozhovor, poskytnutý redaktorce Českého rozhlasu v Praze JUDr. M.Kantorem. Jsou v něm uvedeny nepřesné údaje, převzaté autorkou v dobré víře z informací MZV. Za pochybné údaje pisatelé napadají JUDr. M.Kantora a snaží se zpochybnit i to, co JUDr. M.Kantor pro české krajany kdy udělal. Jejich rádoby sugestivní „otázky“ začínají prohlášením „nikdy jsme neslyšeli“. Slyšeli toho skutečně velice málo a ani se očividně neobtěžovali tím, aby si své „neslyšení“ v knihovnách a na příslušných úřadech doplnili. Raději svoji ignoranci nahrazují osobními útoky a urážkami.
Protestuji –
proti žádosti o odvolání JUDr. M.Kantora z funkce honorárního generálního konzula, která by byla k smíchu, kdyby neukazovala nejen osobní zášť, ale i ignoranci o poslání úřadu honorárního konzula, o kterém se pisatelé domnívají, že je zástupcem krajanů. Zřejmě ani nevědí, že honorární konzul může být i jiné národnosti. Zřejmě nevědí, že před i po druhé světové válce do roku 1953 byl honorárním konzulem Československé republiky v Austrálii Mr. Edgar Peacock, který obdržel Řád bílého lva od prezidenta T.G.Masaryka (a zůstal, bohužel, věrný svému úřadu i po únorovém puči 1948). Z historie české komunity toho mluvčí znají skutečně pramálo a přitom si troufají aspirovat na její representaci. S nedůvěrou a skutečnou lítostí jsem četl jména některých lidí, kteří dopis údajně podepsali. Rád bych věřil – podepsali-li se skutečně – že se důvěřivě podepsali pod předložený text, aniž se s jeho obsahem a formulacemi řádně seznámili.
Protestuji -
velice důrazně i proti tomu, aby se hrstka lidí prohlašovala (cituji) za: „zástupce absolutní většiny českých krajanů ve Victorii“. Zastupují-li vůbec někoho, zastupují podle svých údajů prý něco přes 210 petičních signatářů. I v tomto případě bych rád věřil, že ne všichni signatáři souhlasí s chováním, slovníkem a metodami „mluvčích“ a že „mluvčí“ nemají ani jejich „absolutní“ podporu.
Počet českých krajanů ve Victorii, podle statistiky z roku 2001, je něco přes 2500 lidí. „Zástupci absolutní většiny“ mají zřejmě potíže s matematikou a neznají význam slova „absolutní“.

Osobní doznání s nadějí tečky

2006-09-16T08:38:00.000+10:00

(psáno pro Kvart leden 2006)
Moje návštěva Prahy pro mne měla v létě minulého roku řadu nečekaných překvapení. Jedno z nich jsem zažil v hospodě u piva, kde jsem si s několika přáteli vážně-nevážně povídal o politice. Pro politické “diskuse” je česká hospoda stále tím nejlepším místem.
Poté, kdy jsem se ne právě lichotivě vyjádřil o politické reprezentaci České republiky, se můj dávný přítel zasmál a řekl: “No, to je pravda, ale vy emigranti, můžete být tak akorát ticho. Hlavně tam u vás, v melbournském Sokole, máte taky pěkné i….y kteří tvrdí, že zastupují absolutní většinu všech Čechů a Slováků v Melbourne. Co tomu tak asi říká absolutní většina Slováků?” dodal pobaveně.
Na můj údiv řekl, že četl rozhovor s někým z Melbourne a tak se také dostal na sokolskou webovou stránku. Snažil jsem se vysvětlit, že Sokol sice jako tělocvičná organizace neexistuje, ale je společenskou organizací mající zhruba 100 členů, že webová stránka, kterou podporuje údajně přes 200 lidí a používá domejnové jméno sokolmelbourne, se sokolskou organizací nemá nic společného. Dodal jsem, že jde jen o spor o řízení prosperujícího Národního domu, který patří organizaci Sokola Melbourne a je spravován jeho výborem a že já osobně nejsem ani členem Sokola, ani nepatřím k příznivcům webové stránky sokolmelbourne. Třeba říci, že jsem svým vysvětlením přátele značně pobavil.
“To ani tady si už nikdo nedovolí tvrdit, že mluví za absolutní většinu. – Naposledy to tu tvrdila strana a vláda, když jsme jí ve volbách dávali 99%,“ podotkl jeden z přátel a vážně dodal: „A to ti vážně nevadí, že mluví i tvým jménem?“
Musím se přiznat, že jsem vždy měl a mám tendenci krajanské „dění“ brát na lehkou váhu. Spíše něco jako předmět sociologické studie (četba Kvartu, sydnejských Novin a Bulletinu Proč by k tomu během posledního roku dodala materiálu více než dost), než-li něco, čemu je třeba věnovat vážnou pozornost. Jenže, žijeme v době internetu.
V úvodu mého soupisu historie melbourského Sokola (Kvart březen 05) jsem napsal, že jsem se narodil do sokolské rodiny. Měl jsem dodat, že i do rodiny, kde se vyznávala masarykovská rovnice: “Demokracie = Pravda a Slušnost”. Byla to samozřejmě jen teorie. V praxi jsem byl poučen, že pravdu říkat nesmím – “Němci by nás všechny zavřeli”. Po pár letech omezené demokracie, to začalo platit znovu – tentokrát “bolševici by nás zavřeli”. I té slušnosti začalo podstatně ubývat, i když moje máma stále trvala na tom, že pokud se nedá o někom říci něco hezkého, je lépe mlčet. Prostě, v praxi jsem si rovnice “Demokracie = Pravda a Slušnost” nijak neužil. V tu rovnici ale věřím dodnes.
V exilu jsem pak poznal řadu lidí, kteří nejen tu rovnici vyznávali, ale také se podle ní chovali. Poznal jsem i lidi, kteří slovo “národ” a “vlast” vyslovovali s úctou, tedy něco, čeho jsem po letech života pod nacistickou okupací a bolševickou totalitou nebyl schopen. Všichni ti lidé mi ve své moudrosti říkali, že jsme všichni stejní, že nezáleží kde žijeme, zda doma nebo v emigraci, že záleží jen na tom, jak se kde chováme.
Dění kolem krajanských organizací a posléze i Národního domu se mě tehdy dotýkalo i dnes dotýká jen nepřímo. Obdivoval jsem a dodnes obdivuji úsilí budovatelů, udržovatelů a rozšiřovatelů Národního domu a uznávám jeho užitečnost a jeho symbolickou hodnotu. Národní dům – nechť mi to moji přátelé prominou – jsem ku svému plnému životu v Austrálii nepotřeboval a nepotřebuji. Proto jsem se tam za ta léta vyskytoval velice vzácně. Kdykoliv jsem tam ale zašel, vždy bylo příjemné kolem sebe slyšet rodný jazyk. Stál jsem tedy mimo a s případnými problémy či nedostatky Národního domu nemám osobní zkušenost.
Současný spor kolem Národního domu byl a je věcí členů Sokola Melbourne. Je jen na nich, aby spor – jako správci Národního domu – vyřešili.
Jako svobodný občan jakéhokoliv společenství, jsem ale měl věnovat pozornost tomu, co se dělo mimo Národní dům. Jako každému jinému člověku mi mělo jít o to, aby vždy a všude platila rovnice „Demokracie = Pravda a Slušnost“.
Neměl jsem jen mávnout rukou nad tím, když na př. pí. H.Kučerová (Proč č.1) napsala:“Naše skupina … se skládá z desítky členů, ale reprezentuje velkou většinu českých a slovenských krajanů v Melbourne”. Měl jsem věnovat pozornost tomu, když p. B.Kubeš napsal v sydneyských Novinách č.40: “…většina Českých a Slovenských krajanů v Melbourne…”. Měl jsem se začít ptát: Velká většina? Většina? Českých? Slovenských? – která většina a většina z jakého počtu? a jak ta většina koho pověřila svojí reprezentací? Pokud si mohu dovolit trochu sarkazmu, musím ovšem připustit, že je možné, že se konaly volby jak v České, tak i ve Slovenské komunitě o kterých mi nikdo nic neřekl. Že je možné, že v nich “… stovky našich krajanů, zástupci absolutní většiny krajanů ve Victorii!!!” (web 28.7.05) zvolily za své mluvčí Sokol Support Group a díky své nepozornosti jsem si toho nevšiml.
Měl jsem také zpozornět, když se začaly objevovat anonymní dopisy v sydnejských Novinách (č.27b) píšící o“tunelování” o “okrádání” bez jakýchkoliv důkazů. Měl jsem zcela jistě zpozornět, když se kdosi nestyděl znevážit oběti komunistického teroru srovnáním: „... kdyby byla padesátá léta ... tak by je odstřelili (kritiky vedení Národního domu)...“. Nutno dodat, že autor se stydlivě nepodepsal (Noviny č.47). Právě tak jsem měl zpozornět, když na webové stránce Sokol Support Group se objevila přímá výzva k anonymitě, kde pak v rámci “otevřené kritiky” (jak to nazývá pan Vlk-webmaster), se na příklad objevila slova jako “jeden hajzl” a “živočišný druh bezobratlovců” (vzkaz Jana, květen 05), “příšerná žába na prameni”a “ten člověk nemá páteř, čest a svědomí” (vzkaz Franta, květen 05). Nejde o to, kdo a proč byl napadán (i když i to by stálo za pozornost), jde o princip slušnosti demokratické diskuze.
Pan Vlk-webmastr, jako webmaster za obsah webové stránky nese samozřejmě odpovědnost. Osobní útoky s uspokojením vítal – jeden anonymní vzkaz označil za “závažný” a uvedl ho na hlavní stránku (web 13.8.05) – až do té doby, než začal sám dostávat anonymní vzkazy, které vyvolali jeho oprávněnou nelibost a najednou začal vyzývat ku slušnosti. To že o několik řádek před tím sám napadl jakési nejmenované pisatele slovem “písálkové” – termínem který slovník českého jazyka označuje za slovo hanlivé – mu jako kontradikce nepřipadlo. “Přestože některé příspěvky nás značně poškozovaly, tak v rámci demokracie jsme je nerušili…” dodal k tomu všemu. Samozřejmě, koncept vulgarity „nerušené v rámci demokracie” je ovšem také pozoruhodný.
Netřeba dodávat, že na jeho webové stránce si již anonymové na své nepřijdou. Pan Vlk-webmater “vzkazy” zastavil krátce potom, co jakýsi anonym špatnou angličtinou napsal “what bloody idiot has come up with the sentence – pan Tyrš z České republiky” (Herbert from Dejvice, září 05). Pana Vlka-webmastra je třeba za zastavení anonymních nadávek a útoků pochválit. A to i navzdory tomu, že si uvědomil redaktorskou odpovědnost až potom, kdy na své vlastní kůži poznal, jak dávání prostoru anonymům pod záminkou svobody slova (či jejího zneužívání) se může otočit proti komukoliv. Jeho veřejná omluva “absolutní většině” krajanů, by byla nejen vhodná, ale více než na místě.
Zcela mimochodem - je k tomu možné dodat samozřejmost, že každá publikace má právo uveřejnit či zamítnout příspěvky podle svého uvážení. Webová stránka a Bulletin Proč prý vznikl protože: „Kvart uveřejňuje jednostranné příspěvky“ (Proč č.1). Nepochybně zajímavý kontrastem pak je, když na webové stránce (24.10. 05) pan Vlk-webmaster napíše: „...dostali jsme dva emaily...Tak jsme to probírali(?) a rozhodly(?) se že nevidíme důvod k uveřejnění... je to napadení naší skupiny a všech krajanů, kteří sdílejí jiný názor...na rozdíl od nich jsme demokraté...“. Jak Kvart, tak i Proč mohou ovšem „nevidět důvod k uveřejnění“. Zřejmě ale, když dva dělají totéž, není to totéž.
Stručně řečeno, uvědomuji si, že jsem se měl “probudit” z tolerantní mlčenlivosti dříve, než se mně prohlášení o “absolutní většině krajanů” dotklo osobně.
Měl jsem se “probudit” dříve, než jsem se mohl dočíst, že mým jménem se někdo snaží vytvořit precedens a nesmyslně a proti zájmu nás všech krajanů žádá, aby úředníci české vlády, velvyslanec a honorární konzul, z titulů svých funkcí, zasahovali do života české komunity. Zástupci vlády, která se může každé čtyři roky proměňovat aniž bychom na to mohli mít jakýkoliv vliv. Zamrazilo mě až v zádech nad pomyšlením, že by diplomatický sbor bolševického Československa byl býval měl před lety právo “urovnávat spory” krajanů a krajanských či exilových organizací. Tak daleko pisatelé uctivých žádostí vrchnosti myslet zřejmě nedokázali.
Nejde mi o jednotlivé osoby. Nakonec se ale přece jen vrátím k JUDr Kantorovi. Při svém loňském rozhovoru s ním jsem mu řekl: “Člověče, Milane, kdyby jsi vzal těch pár milionů a dal je Armádě spásy, tak tě jmenují čestným tím či oním a postaví tě na piedestal. Dal jsi je na českou věc a napadají tě jako podvodníka a lháře”. “Proboha,” řekl mi JUDr Kantor, “to tam prosím tě nedávej, Chtěl jsem jen udělat něco aby jméno Czech a Sokol bylo tzv. “vytesáno do betonu”. Oba víme, že v každém společenství se najdou lidé všelijací.”
Tehdy jsem mu vyhověl.
Dnes ale za tím vším doufám udělat osobní tečku otázkou k zamyšlení: – Jací jsme to lidé?
Aleš Nebeský

Tři reakce na dva komentáře – S.Berton, J.Lorenc a B.Kubeš

2006-09-06T09:22:00.000+10:00

Dva emaily o demokracii
(psáno pro Kvart listopad 04)
Korespondence je kořením života.
Naši předkové tomu očividně věřili, protože psaní dopisů považovali za umění, kterému věnovali čas a péči. Pro mnohé slavné literáty byl dopis prvním literárním dílem. Číst dopisy psané v minulých staletích je mnohdy skutečným požitkem. Ovšem to bylo tehdy. Doručení dopisu trvalo týdny i měsíce. Nyní, zejména po vynálezu internetu, „než to dopíšu, tak už to maj přečtený“ – abych parafrázoval Jana Wericha. A navíc, nic v „cyperspace“ není utajeno, každý má přístup ke všemu. Není tedy divu, že jsou lidé, kteří lamentují nad tím, že umění psaní dopisů zcela zanikne.
V korespondenci jsem objevil „koření“ života plně až příchodem do exilu. Dopisy od přátel z celého světa mi byly vždy potěšením – ať již byly „kořením“ někdy příjemně ostrým, jindy nasládle lahodným nebo pálivě hořkým a někdy i smutně nepotěšitelným. A dodnes tomu tak je, i když přicházejí internetem a jsou víceméně suchou informací.
Do poslední kategorie patří e-mail, který mi právě poslal kamarád z Prahy.
Oznámil mi, že krajských a senátních voleb se zúčastnil “rekordní” počet voličů, celých 20%. Znamená to prý, že 80% občanů bude zase nadávat u piva na politiku.
(Třeba ovšem podotknout, že nízká volební účast není jen česká rarita. Snad jedinou výjimkou (a doufám, že to tak i zůstane) jsme my tady – my prostě navštívit volební místnosti musíme.)
Potěšitelné prý ale je, že i tak ve volbách jak krajských, tak i v senátních, bez konkurence vyhrála ODS, oproti tomu co ČSSD skoro všude propadla – a kupodivu i bolševici. Přitom prý důvěra obyvatel v koaliční vládu Stanislava Grosse roste. Věří jí údajně 40% občanů, o pět procent více než v září. Od června, kdy byl ještě premiérem Vladimír Špidla, se důvěra lidí ve vládu zvýšila o 14 procent.
Není divu, že premiér Stanislav Gross nehodlá kvůli neúspěchu v krajských a senátních volbách odstoupit z funkce předsedy ČSSD. Prý by to bylo jen "teatrální gesto", řekl premiér, a nechal slyšet, že by se měl zrušit senát. (Politická situace ale zůstává labilní – v ODS, a dokonce i v ČSSD se ozývají hlasy o předčasných volbách.)
Když nic jiného nezbývá, populismus vždy přijde vhod - jak úspěšně praktikuje a hlásá pan prezident. Tak proč by se nepřidal i pan premiér, že ano. “Navíc, máme demokracii a vůli lidu je třeba respektovat” – dodal můj kamarád.
Nepochybně. Je ovšem celá řada “demokratů”, která tomu věří velice výběrově. Kdykoliv lid-volič volí jinak než jak by si oni přáli, z lidu-voličů se stane svedený lid-blbec, který neví co činí. Po posledních australských a amerických volbách byly noviny plné nářků zhrzených akademiků a komentátorů. Snad ani nemusím dodávat, že jsou to hlasy z levice, mající jinak plná ústa obhajoby zájmů lidu, jeho vůle a demokracie. Aniž tím chci říci, že podobné pohrdání voliči se neozývá – prohraje-li - se strany pravice. Jenže ta se alespoň zpravidla vůlí lidu tak moc neohání.
Je samozřejmě pravda, že voliči ve více-méně svobodných volbách zvolili Hitlera i Gotwalda a i nadále mnohde volí další vyhlášené obhájce vůle a zájmu lidu. Dá se tedy jistě říci, že největším nebezpečím pro demokracii je nezájem občanů a politická neznalost voličů. Jenže vyznavačům demokratického systému, chtějí-li zůstat demokraty, nezbývá nic jiného než jakýkoliv výsledek voleb respektovat a akceptovat. To vše mi připadá tak samozřejmé, že se za opakování takových samozřejmostí až stydím.
Ovšemže vím, že lidé skloňují demokratickou ideu nahoru i dolu a mluví o demokratických ideálech - potíž je, že každý si pod nimi představuje něco jiného. A tak, upřímně řečeno, nevím o čem je řeč.
Demokracie, vláda lidu, vlastně existovala snad jen ve starých Athénách. Pro systém, kde si lid volí zástupce, aby jeho jménem řídili chod věcí veřejných se (kdo ví proč) také ujalo pojmenování „demokracie“ – ale s přídavkem „zástupná“.
W.Churchill pokládal demokracii za nejhorší vládní systém, ale dodával, že zatím ještě nikdo nevymyslel lepší. Cynicky se ovšem dá říci, že je určitě ideální pro vládce – je to jediný systém výměny vlády, kdy není třeba existující vládu popravit a vyvraždit čtvrtinu obyvatelstva aby mohla být vláda vyměněna. Určitě mi to potvrdí předlistopadoví představitelé strany a vlády, i když oni nebyli vyměněni na základě voleb - ale lidmi, kteří v demokratický systém věří.
Demokracie jako systém může prospívat jen tehdy, když jsou zaručeny osobní svobody a když většinou voličů zvolení zástupci respektují práva menšiny. Demokracie nemá ideologii, jsou to jen „pravidla hry“, je to systém, který může být naplněn jakoukoliv ideologií - podle přání většiny. Dopustí-li ale většina, aby „pravidla hry“ byla změněna, systém je přeměněn. Stane se diktaturou nebo totalitou a lidem milujícím svobodu nezbývá než emigrovat. Má-li člověk kam.
Za normálních okolností, zvolí-li většina něco, s čím nesouhlasím, jen málo mi pomůže, budu-li si myslet, že jsem genius a většina blbec. A to bez ohledu na to, jak malý počet voličů se uráčil jít k urnám. Jako člověk vyznávající pravidla demokratického systému se pak musím snažit, aby v příštích volbách „moji“ zástupci předložili voličům takové představy pro uspořádání společnosti, které jim většinu získá. A aby se co nejvíce voličů k urnám dostavilo.
To mě přivádí k druhému emailu. Popravdě řečeno, nebyl mi adresován – jen mi byl předán, abych se prý pobavil. Nepobavil jsem se.
Neznám všechny okolnosti za kterých byl rozeslán, neznám jeho několik pisatelů. Pro to, co mě na něm nejvíce zaujalo, to není podstatné. Co je pozoruhodné, je pojímání demokracie jedním z pisatelů.
Dovolte mi ocitovat: „Teď záleží jenom na vás všech zda to členství zaplatíte a ještě jednou do konce června příštího roku. .... Potom bychom všichni šli na členskou schůzi, kde bychom nominovali nové lidi do výboru a na starostu a na Valné Hromadě bychom jim dali hlas. Hlavní je, aby to zase všichni nepoložili, ale aby ten rok vydrželi”.
Pisatel zřejmě ví, že v demokracii má hlavní slovo většina. Jak jí získat, je ovšem také jedno z “pravidel hry” demokracie. Nikde není zmínka o tom, jakou alternativu pisatel nabízí, co chce zlepšit – jde mu očividně jen o získání většiny. K jakému prospěchu mi z emailu není tak úplně jasné.
Jasné je jen jedno. Jde o to, aby nějací lidé, kteří mají zaplatit dvakrát jakési členství přišli a dali hlas „novým lidem“. Jistě chvály hodné a nic proti tomu.
Jenže pisateli jde navíc o to, „aby to zase všichni nepoložili“ – mimochodem, jaký asi zájem mají vyzvaní o „členství“ nebo společné dobro, když to (ať již „to“ znamená cokoliv) již očividně jednou položili? Navíc jde i o to, aby to „ten rok vydrželi“.
Co bude po volbách, až to „ten rok vydrží“ a dají hlas „novým lidem“? Kdo ví- o tom v emailu nic napsáno není. Princip získávání „moci“ s pomocí většiny apatických voličů s jednoročním zájmem, mě vždycky naplňuje těmi nejčernějšími představami.
Jiný pisatel tam pak také položil – zřejmě rétorickou – otázku: “Proč vlastně někteří lidé emigrovali?” Během 36ti let exilu a posléze i krajanství jsem si stejnou otázku položil mnohokrát. Odpověď se stále mohu jen dohadovat. S jedním jsem si ale stoprocentně jist – určitě to nebylo z touhy žít v demokracii.

Reakce S. Bertona
(Kvart prosinec 04)
Vážená redakce,
v listopadovém čísle Kvartu byl zveřejněný článek Aleše Nebeského, v němž mj. napsal: "Je samo- zřejmě pravda, že voliči ve více -méně svobodných volbách zvolili Hitlera i Gottwalda a i nadále mnohde volí další vyhlášené obhájce vůle a zájmu lidu..."
Jak se dostal k moci Gottwald, je čtenářům dobře známo. Méně známá je skutečnost, že v posledních svobodných volbách v Německu, konaných 5. března 1933 získala Hitlerova nacistická strana 43 % hlasů, protihitlerovská opozice 51 % hlasů. Hitler se nestal kancléřem ze svobodné vůle německých voličů a poslanců, nýbrž v důsledku machinací za politickou scénou, v nichž sehrál nejdůležitější roli Franz von Papen. Ke změnám ústavy, které by umožnily nacistům nastolit totální moc, bylo zapotřebí dvoutřetinové většiny. Nacisté věděli, jak rozproudit a usměrnit vývoj historických událostí. Heydrichovi všeho schopní hoši zapálili 27. února Říšský sněm. Goebbels obvinil z tohoto zločinu holandského komunistu van der Lubba. V organizované atmosféře teroru proti Sociálně demokratické a Komunistické straně Německa odhlasoval sněm 24.března 1938 zvláštní Zmocňovací zákon, pro který – k budoucímu žalu Německa a celé Evropy – hlasovali zastrašení a Hitlerovými sliby obalamucení oponující poslanci. Hitler rychle strhl krásnou masku demokrata. 30.června zakázal činnost všech politických stran, mimo nacistickou NSDAP. Během několika měsíců nacisté zatkli 300 000 občanů a zavraždili 4 000 lidí (Roman Cílek, A potom přišla "Noc dlouhých nožov"...1970).
Volební vítězství nacistů v r. 1938 se ustálilo v českých dějepisných studiích, článcích a čítankách, protože se to hodilo a stále hodí proti- německé propagandě. Nacisté vyšli z voleb v r. 1933 jako nejsilnější strana, nikoli však jako parlamentní většina. Z ce1kového počtu 674 křesel získali 340 mandátů.
Mnohé čtenáře pravděpodobně udiví skutečnost, že prvními obětmi nacistů byli říšští Němci. 3 000 000 byly během Hitlerova režimu vrženy do koncentračních táborů. 12 000 bylo během války popraveno pro poslouchání zahraničního rozhlasu. Přes 250 009 dezertérů z Wehrmachtu bylo zastřeleno.
Po odtržení českého pohraničí v říjnu 1938 a připojení k Říši v důsledku Mnichovského diktátu čtyř velmocí, gestapo zatklo 25 000 sudetoněmeckých demokratů, převážně sociálních demokratů a komunistů. Horlivost gestapáckých pohůnků v okupovaném pohraničí ČSR dokonce donutila R. Heydricha k vydání oběžníků, že nebylo žádoucí zatknout každého nízkého politického funkcionáře. Koncentrační tábory byly už tehdy přeplněny Němci říšskými.
Pro zajímavost – ve věznici v berlínské Ploetzensee bylo během 11. světové války popraveno 1437 Němců, 677 Čechů, 253 Poláků, 245 Francouzů, 69 Rakušanů, 68 Belgičanů, 36 Holanďanů, 24 obyvatel SSSR, 14 Jugoslávců a 9 Španělů (Miroslav Moulis, Popraviště v Ploetzensee, Národní osvobození, 12.8.2004).
S. Berton

Omluva Aleše Nebeského
Pan Berton má samozřejmě pravdu. V červenci 1932 NSDAP získala 38%, při dalších volbách po několika měsících v říjnu 1932 počet jejich hlasů klesl na 33%. I to ale stačilo Hitlerovi k využití získaných vládních pozic a nerozhodné opozice k zákulisním manipulacím (o teroru v ulicích prováděným SA ani nemluvě), aby při volbách v březnu 1933 získal přes 40% hlasů, a posléze získal absolutní moc, jak uvádí pan Berton.
Pokud jde o Gotwalda, pro srovnání – v roce 1946 získala KSČ v Českých zemích 40% a na Slovensku 30%, což umožnilo Gotwaldovi využít získaných vládních pozic – vedle nepříliš rozhodné opozice – k tomu, aby pak únorový puč v 1948 uskutečnil prakticky bez odporu. Čísla, která uvádím, jsou zaokrouhlena a podobnost okolností značně zjednodušena, princip ale zůstává: vysoké procento voličů, vědomě či nevědomě, jak Hitlerovi tak Gotwaldovi, otevřelo cestu k moci.
Stejné zkratkovitosti, pohříchu otevřené různým interpretacím, jsem se dopustil v citované větě, která měla být jen letmou ilustrací nebezpečí pro demokracii. Ve snaze po stručnosti a v naději, že si to čtenář “přebere” jsem zjednodušil historickou skutečnost, která samozřejmě nikdy není jednoduchá. Za to se omlouvám.
Za předpokladu, že nejde o shodu jmen, plně chápu pana Bertona že mu takové zjednodušení vadí. Podrobnost a pečlivost jeho historického výzkumu událostí po atentátu na Heydricha, ho opravňuje požadovat přesnost formulace. Mimochodem, svůj výzkum shrnul do dvou studií (vydaných 1985-86), které jsou nepostradatelným zdrojem pro každého, koho otázky atentátu zajímají.

Reakce J.Lorence
(Kvart prosinec 04)
Odpověď na Alešův článek v listopadovém Kvartu.
Aleši, píšeš že: nikde není zmínka o tom, jakou alternativu pisatel nabízí, co chce zlepšit.
Máš pravdu, v listopadu jsme ještě nevěděli co vlastně chceme s tou většinou udělat. To se dnes vytříbilo a cílem nás všech je, aby spolek dál existoval ve prospěch všech Čechů a Slováků, aby nesloužil jen některé skupině nebo jednotlivcům, aby se pro zájemce konalo více činností za nejnižší možné náklady a v čase, který vyhovuje většině.
Cílem je sjednotit naši komunitu ke spolupráci. Dále bych chtěl zdůraznit, že lidé kteří píší články do Novin a emaily anonymně a nebo propagují násilí a pomluvy, nemají v naší skupině co dělat. Ti rozhodně škodí našim cílům.
Jaromír Lorenc

Milý Jardo,
mluvili jsme spolu několikrát. Víš, že můj prvotní zájem je o věci "veřejné". Tak jako mě znepokojuje branch stacking u politických Stran a jiných organizací, aniž jsem jejich členem, tak mě znepokojil v případě Sokola, jehož nejsem členem a jehož činnost prakticky nesleduji. Jsem sice v současné době pravidelným dopisovatel do věstníku, který sokolská organizace vydává, ale je na rozhodnutí redaktora, zda můj příspěvek otiskne, či nikoliv. Jak je ostatně normální v jakékoliv tiskovině kdekoliv na světě.
Můj příspěvek tedy nebyl o ničem jiném, než znepokojením nad tím, co jsem se dočetl v emailu, z kterého jsem čerpal. Podle mých měřítek, účel nesvětí prostředky. Včetně branch stacking.
Vysvětluješ, že jde o snahu sjednotit naší komunitu. Nepochybně chvályhodné. To jistě každý rád uslyší. Právě tak jako ujištění, že s anonymy, pomluvami a násilím nechceš mít nic společného.
Já samozřejmě nemohu tvrdit, že o dění v Sokole nic nevím. Ať chci či nechci, nemohu o tom neslyšet. Na téměř jakékoliv české „party“ mluvit o čemkoliv jiném je takřka vyloučené. Hlasivky si přicházejí na své, tváře rudnou a obvinění létají na všechny strany. Rozum se kamsi vypařil.
Snad nebudu příliš naivní, když vyslovím přání, aby se rozum brzy vrátil a k tomu kýženému sjednocení došlo.
Tvůj Aleš

Nyní a tehdy
(psáno pro Kvart únor 2005
Nedávno mi kdosi vytknul, že o našem krajanském životě nikdy nic nepíši a jen lhostejně stojím stranou. Přiznám se, že od začátku svého exilu jsem pokládal – a dodnes pokládám – dění v republice, ve světě a v mém novém domově za primární. Po počáteční zvědavosti jsem krajanskému životu opravdu věnoval pozornost jen vyjímečně. Dodnes si ale pamatuji jak Sokol byl v polovině 70tých let obnoven, a později Národní dům koupen a vybudován. Mezi lidmi, kteří se na tom aktivně podíleli, byla celá řada mých přátel a velmi dobrých známých. Bylo to cosi vyjímečného – a tak jsem o tom tehdy psal.
Snad bych tedy měl i napsat, co kolem sebe vidím dnes.
Stručně řečeno: - Před několika měsíci mě navštívil dávný známý a řekl mi, že prý sama existence Národního domu je ohrožena. Vyzval mě, abych se stal členem Sokola a vyprávěl mi o náboru nových členů. S díky jsem odmítl, je o mně známo, že spolkové činnosti neholduji. Navíc jsem mu řekl, že podle mne účel nesvětí prostředky a „branch stacking“ považuji – při nejmenším – za neetické. A pustil jsem to z hlavy.
Pak mi ale jiný známý předal e-mail (o něm jsem již psal), který „stacking“ potvrzoval a v „Novinách“ vydávaných v Sydney jsem četl pseudo-anonymní dopisy s obviněním o „vytunelování“ Šumavy (prokazatelně falešným) a nedoloženými obviněními o „tunelování“ Národního domu. A tak jsem se začal zajímat. Jako dopisovateli se mi dostalo pozvání na Valnou hromadu, abych se přesvědčil sám.
Zajímal jsem se ale dál a – nestačil jsem se divit. Při různých setkáních s přáteli jsem slyšel o výhružkách fyzickým násilím a dokonce o konkrétním anonymním dopise vyhrožujícím vypálením domu jedné ze zakladatelek Sokola a Národního domu.
Ptám se dál. Můj dávný známý z počátku mého vyprávění mě ujišťuje, že neví co je to za lidi a s výhružkami nemá a nechce mít nic společného. Pak jsem byl pozván na další schůzi, kde jsem se nic moc nedozvěděl. S velice hlasitým pokřikem jedněch a s mírným protestem druhých, hned po zahájení – schůze skončila.
Při té příležitosti mě napadlo, že z původních zakladatelů domu jich asi již kolem mnoho nebude. Začalo mě zajímat, co tomu všemu asi říkají. Vytočil jsem telefonní číslo jednoho ze zakladatelů. Nejprve se ale ptám, jak to tehdy vlastně bylo.
„Jo, člověče, někde je snad archiv a tam to všechno musí být.“ Omlouvám se, že jsem ho bez varování přepadl, ale že mě jde spíše o osobní vzpomínky, jakkoliv neúplné – i když asi přesnou historii by měl také někdo někdy sepsat.
„Dům – nebylo to najednou“, říká mi Josef Kadaně. „Myslím, že klíčová schůze byla v Rheinlandu, kde se díky manželům Zlatým sešlo poměrně hodně lidí. Schůzi vedl starosta Sokola F. Vozábal a byl tam Šetek, Kopecký, Kugler, Petráň, Šustek, Graf, Schoenpflug, Tůma a Tůmová, Nový, Culka, Močička, Mencl, Dub, Kinda, Ambrož, Voborský a snad tucet dalších. Nechť mi prominou ti, jejichž jména si nevzpomínám. Hned na to se pak přidali další, ne nutně v tomto pořadí – J.Knop, manželé Hájkovi, manželé Rosenfeldovi, manželé Ružicovi, pani Skálová, J. Nový atd. Na schůzi se mluvilo o tom jak začít sbírku – a než jsme se rozešli, bylo na stole několik tisíc dolarů. Každý dal.“
„A jak jsme se k tomu názvu „Sokol“ vůbec dostali? Abychom si mohli dovolit koupit nějaký dům bez půjčky, na to peníze nebyly. Dům měl sice sloužit všem krajanům, ale na bankovní půjčku jsme museli mít nějaký spolek, který existoval a v jehož jménu se mohla budova koupit. A také spolek registrovat a mít příslušné stanovy. Mezi existujícími spolky – Sokolem, Divadlem a klubem Slávie, měl Sokol nejvíce aktivních členů. Ve stanovách museli být také uvedeni členové, ochotní převzít odpovědnost před úřady za dodržování stanov. Bylo nás sedm – Vozábal, Šetek, Petráň, Kopecký, Kugler, Vlasta Šustková a já. A tak se zrodil Czechoslovak Sokol Gymnastic Association N/L.“
A Josef dál vypráví, jak se mu po sepsání stanov a úřední registraci podařilo zajistit bankovní půjčku. J. Petráň nalezl budovu v blízkosti středu města, peníze ale stále ještě nestačily. Situaci zachránil svojí osobní půjčkou J. Kopecký.
„Tím to ale vše teprve začalo“, říká Josef. „Všechno bylo potřeba uvést do použitelného stavu. Podlaha dole, kuchyně, záchody, prostě všechno. Především členové Sokola, ale i celá řada krajanů – po večerech, sobotách a nedělích – vždy přišel někdo ochotný přidat ruce k dílu. Hodně krajanů dalo materiál zdarma nebo za nominální ceny. Vzpomínám si mezi jinými na J. Kutku, B. Culka J. Knopa a Močičkovi. A chodili tam pracovat i mladí, např. volejbalisti, bratři Brodečtí, mladí Kuglerovi – ale vůbec mnoho dalších. Dokonce i Jugoslávci nám pomáhali.“
„Přitom, samozřejmě, se také musely platit splátky a běžné účty. Každý měsíc byla zábava s tombolou a stále se vybíralo. A lidé dávali. Musím se také zmínit o dobrovolnících, kteří zábavy připravovali, uklízeli a vařili. Když bylo vše připravené, jeli se domů osprchovat a pak se vrátili zpět do Sokola, kde platili vstupné jako každý jiný. Při zábavách pak také obsluhovali u stolů a nakonec pak umývali nádobí a uklízeli sál. Nikdo nebyl placen – dělali jsme to s nadšením. V kuchyni zpravidla pracovala pí.Voborská, Gráfová, Ambrožová, Petráňová, manželé Růžicovi, moje paní, a samozřejmě Jarda Křepčík – a pečivo věnoval L.Šindler. Jen doufám, že jsem na někoho nezapomněl“, dodává Josef.
„A jak to bylo dál? – to se budeš muset, člověče, zeptat někoho jiného, od roku 1983 jsem ve výboru již nebyl. Vím ale, že o tělocvik přestal být zájem a tak jméno Sokol zůstalo už jen v názvu. To ale nevadí, nedávno jsem tam po delší době byl a byl jsem příjemně překvapený, jak je dům zvelebený. Dokonce i výtah. Kdo by to byl kdy řekl“, končí Josef a chce vědět, proč se vlastně ptám, jestli o tom chci psát.
Říkám mu, že mu nebudu opakovat pomluvy a drby, které poletují kolem, a které – jak oba dobře víme – od nepaměti patří, spolu s osobními závistmi a nenávistmi, k oblíbené kratochvíli mezi krajany. A nejen mezi nimi, pochopitelně. Říkám mu, že se zmíním jen o tom, co jako vzdálený pozorovatel vím a nebo o čem se může přesvědčit on sám. Vyprávím mu o rozděleném výboru, o podivuhodně zvláštním náboru členů a následném zastavení příjímání nových členů, o obviněních z „tunelování“ na stránkách „Novin“ ze Sydney, podivné webové stránce nesoucí domainové jméno „sokolmelbourne“, jejíchž autor se Sokolem Melbourne Inc. nemá nic společného.
Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Tak to bych nesmírně litoval, kdyby se měl dům na kterém jsme se všichni tolik nadřeli, rozpadnout kvůli hloupým a bezvýznamným sporům“, řekl Josef Kadaně a oba jsme položili telefon.
Pomyslel jsem si, že je skutečně nejvyšší čas, aby historie vzniku Sokola a Národního domu byla sepsána aby neupadla v zapomenutí.
Aleš Nebeský

B. Kubeš Buletin „Proč“ č.2
(část zabývající se článkem „Nyní a tehdy“)
V únorovém vydání Kvartu jsem si mohl přečíst další dva nekonkrétní, jednostranné články......
Další článek “Nyní a tehdy“ napsal ve stejném čísle Kvartu pan Aleš Nebeský. Opět nic konkrétního, například: “navštívil mě dávný známý“- “pak mi jiný známý“- “slyšel jsem o výhrůžkách fyzickým násilím“- “slyšel jsem o konkrétním anonymním dopise vyhrožujícím vypálením domu jedné ze zakladatelek Sokola“. Takhle se přeci věci nedají publikovat. Já jsem také kdysi někde slyšel, že když se maloval Národní dům, tak se do toho zahrnulo i malování domu starosty P. Pospíchala, že když se měnila v Národním domě podlaha, udělala se jedním vrzem podlaha i v domě starosty P. Pospíchala. To jsem slyšel, neznamená to ale, že to musí být pravda. Může a nemusí, pokud se nepřesvědčím, tak to nikde nezveřejňuji. Věřím, že se mnou všichni souhlasíte.
Dále pan Nebeský ve svém článku píše o mimořádné valné hromadě. “S velice hlasitým pokřikem jedněch a s mírným potleskem druhých, hned po zahájení se schůze skončila“. Ale vždyť pan Košňár OAM Melbourne v jeho článku “Narušená schůze“ píše, že po skončení schůze v dolním sále se 90% členů odebralo do horního sálu a aby mohli nadále ve schůzi pokračovat, byl zabráněn vstup rušitelům. To všichni ti, kterým byl zabráněn vstup černou ochrankou, byli rušitelé? Nebyli to jen ti, kteří jsou nepohodlní výboru Sokola? Byla tedy ta mimořádná schůze uzavřena, jak píše pan Nebeský, anebo se v ní pokračovalo jak zase píše pan Košňár OAM Melbourne? Může mi to prosím, třeba někdo z výboru, tedy pan starosta nebo i jeho žena v příštím Kvartu vysvětlit?
To co píše pan Nebeský v jeho článku o založení Sokolského domu všichni dobře víme. “Jak se tam zakladatelé nadřeli, jak dům finančně podporovali a že by pana Kadaňe mrzelo, kdyby se to celé mělo rozpadnout kvůli hloupým a bezvýznamným sporům“. Ale vždyť i nás, druhou generaci, by něco takového mrzelo. Vždyť i my jsme se tam před 10-11 lety nadřeli a finančně podporovali přestavbu, kterou byl pan Kadaňe při své návštěvě příjemně překvapený.

War on terror?

2006-09-05T21:48:00.000+10:00

(psáno pro Kvart červenec 05)
Ani při nejlepší vůli nemohu prohlásit, že jsem mistrem anglické gramatiky. A tak se vždy raději zeptám. Moji australští přátelé mi vysvětlují, že „war on terror“ neznamená ani válku proti teroru, ani válku s terorem. Je to hlavně prý pochybné gramaticky a proto i významově mlhavé. Typické prý pro žargon používaný politicky a novináři.
Samozřejmě, nejde mi jen o pro mne nepochopitelnou předponu „on“ – jde mi jak o slovo „terror“, tak i „war“. Politická korektnost samozřejmě nepřipouští nazývat věci pravými jmény. Maximálně je přípustné slovo „terror“ nahradit „islámským fundamentalismem“. Ani to ale není zcela přesným pojmenováním této nové světové války: je to – stručně a jednoduše řečeno – obrana proti islámské agresi.
Historicky vzato, to není nic nového. Krátce potom, co archanděl Gabriel přiměl Mohameda k islámu (vzdávání se bohu) a osvícený prorok se vzdávání bohu rozhodl šířit „ohněm a mečem“, během prvního desetiletí se mu ku slávě Allaha podařilo obsadit celý Arabský poloostrov, Persii a Egypt. V době své největší slávy Islámská říše sahala od Španělska až po řeku Indu. Po smrti Omara, kdy zejména díky válečným kořistem začal růst blahobyt (a s ním i rozvoj vědy a umění), imáni i šejkové poněkud pozapomněli na pokornou chudobu hlásanou Mohamedem a začal mravní úpadek. (Jistě stojí za pozornost, že se podobnému vývoji zatím žádná civilizace nedokázala vyhnout.)
A Islámská říše se od desátého století začala pomalu rozpadat. Po dvě století pak pro změnu křesťané osvobozovali Kristův hrob. A také „ohněm i mečem“. Křížovým výpravám se ale šíření slávy Boží poněkud nedařilo. Oproti tomu šíření slávy Allaha převzali od Arabů Turci, a to až do doby kdy si naši pradědečkové museli začít zpívat „pro císaře pána a jeho rodinu, museli jsme vybojovat Hercegovinu“. Dá se tedy říci, že od začátku šlo o slávu toho kterého boha, o souboj civilizací. Jak vidno, souboj nedokončený.
Kdy, jak a proč ten souboj zase ožil, je předmětem více či méně zajímavých intelektuálních cvičení, jejichž obsah je přímo závislý na tom, na které straně politického spektra autor stojí. Tedy samozřejmě, jen na tak zvaném „západě“ – mezi muslimy na celém světě se to zdá být každému jasné: může za to Izrael. Spolehlivě se snad dá ale říci, že s plnou silou vypuklo oživení Islámu Sovětskou invazí Afganistanu. Studená válka nebyla sice válka v klasickém slova smyslu, v jednom se ale od těch předešlých nelišila – obě strany hledali spojence kde se dalo a podporovali a tolerovali velice nechutné diktátory a pochybná hnutí. Po probuzení z kocoviny vítězství i porážky se svět na sebe podíval a zjistil, že je sice jiný, ale žádná velká krása na pohled to nebyla. Rusové začali krvácet v Čečensku a „západ“ přispěchal bránit muslimy v Hercegovině (a nic nedbal na nářky Srbů, že oni vždy byli hradbou proti Islámské agresi). Bez zásahu „západu“ a Ameriky (jakkoliv liknavého) by jen velice málo bosenských a kosovských muslimů přežilo.
To ovšem nevadilo Islámským šejkům, kteří prohlásili „západ“ za nepřátelský Islámu a za hlavního satana Spojené státy. A již vůbec to nevadilo bin Ládinovi, který v roce 1983 usoudil, že stačí jeden sebevražedný výbuch (v Bejrútu), aby velice rychle US námořní pěchota odtáhla. O patnáct let později v televizním rozhovoru pro americkou televizi prohlásil: „Viděl jsem úpadek americké vlády a slabost amerických vojáků“. Odchod US námořní pěchoty ze Somálska v roce 1993 mu úpadek potvrdil a v roce 1996 vyhlásil fatwu a jeho Al-Káida ji ztvrdila řadou výbuchů. Je třeba poznamenat, že muslimové nikde ve světě nikterak příliš hlasitě neprotestovali (a dodnes neprotestují). Na „západě“ bin Ládinovo vyhlášení války Americe a „západu“ bral málokdo vážně. A pokud si to někdo dovolil komentovat, byl okamžitě obviněn z rasizmu a netolerantnosti vůči jiným kulturám.
Pak přišlo 11. září a svět se na sebe opět podíval a opět to nebyla žádná krása na pohled. Někoho to probudilo, někdo ještě hlouběji zaryl hlavu do písku. Komentátor Práva, Jiří Hanák napsal: „Islám nelze ztotožňovat s vraždícími fanatiky. Islámská civilizace je půldruhého tisíciletí stará s nevšedními tradicemi uměleckými, sociálními i tolerančními“. To vše je ovšem pravda.
Německo třicátých let také jistě nešlo ztotožnit s vraždícími fanatiky nacistické strany. Německá civilizace byla tisíc let stará s nevšedními tradicemi uměleckými, sociálními i tolerance. A přece, když se dalo Německo na pochod, na konci toho pochodu bylo šedesát milionů mrtvých. Tehdy, a až dodnes existují lidé, kteří s velkou myšlenkovou erudicí a fantazií hluboce zkoumají, kdo vlastně druhou světovou válku zavinil. Mnohdy docházejí k závěru, že to byli vlastně její vítězové a oběti a nikoliv agresoři. Platí to pochopitelně i o válce první. O té studené ani nemluvě.
Jsem si jist, že obětem všech tří válek je zcela jedno kdo, jak a kdy to všechno vlastně zavinil. Vyhodí-li někdo jednoho dne do povětří i mne, jsem si jist, že mi bude jedno, co si přitom myslel. Nehledě na to, že to vím již teď. Během svého života jsem měl ku světu kolem sebe celou řadu námitek, nikdy mě ale nenapadlo jít a vyhodit do povětří na příklad budovu ÚV KSČ a nebo Pražský hrad.
Nepochybuji o tom, že jsou mezi muslimy lidé, kteří s taktikou „fundamentalistů“ nesouhlasí. Nejsou ale příliš slyšet. Zatím jsou v televizi vidět zamaskovaní muslimové usekávající hlavy svým rukojmím a po světě jsou slyšet ajatolláhové a šejkové chválící bin Ládina, označující útok na New York za „Boží počin proti agresorovi“ a prorokují, že jednoho dne se Bílý dům stane mešitou. A nám Australanům Abu Bakar Bashir slibuje, že pod vládou zákonů Islámu svět bude spravedlivější a i nám bude lépe.
Statistiky OSN praví, že v roce 1980 muslimové tvořili 18% v roce 2000 již 20% světové populace. S ohledem na úpadek porodnosti původních obyvatel „bohatých“ států a růstu porodnosti ve státech „chudých“, matematici předpokládají že muslimové budou do roku 2024 tvořit 30% světové populace. Jen těžko se dá předpokládat, že budou žít v zemích, kde se narodí. Z velké většiny si svoje zvyky, učení a kulturu zachovávají a předávají je úspěšně svým dětem. Začátkem dubna při protiteroristickém zátahu v Anglii všech osm zatčených již bylo rodilými Angličany. Žijeme v demokraciích a v nich většina vyhrává volby a vládne.
Civilizace přicházejí a odcházejí. Jejich úpadek je – mimo jiné – vždy předznamenán úpadkem vůle se bránit proti agresi útočníků. Nevím, jak silnou vůli mlhavé heslo „war on terror“ vyjadřuje. Zbývá mi jen doufat, že lidé za padesát let si budou moci říci: „naši dědové, třeba i s chybami, věděli co dělají“. Tak jako my si to můžeme říci o těch našich.

Proč nejsem antiameričan

2006-09-05T21:46:00.000+10:00

(psáno pro Kvart říjen 03)
Po přečtení minulého čísla Kvartu se mě kamarád zeptal, zda hodlám rozmnožit řady antiameričanů. Řekl, že jen vtipkuje, ale že z mého poněkud sarkastického komentáře o amerických psychiatrech, to prý tak mohlo vyznít. Skutečně mě pobavil, před časem mi totiž někdo řekl, že lezu američanům do .... Ten druhý to jako vtip nemyslel.
Jsem na to zvyklý – postaví-li se člověk do středu, je terčem z leva i z prava. A někdy i zespodu i zvrchu, zezadu i zepředu.
Tak jako jsem se nikdy nemohl hlásit k antifašismu a antikomunismu, tak také nemohu být antiameričan. Odmítám se definovat jako negativ k čemukoliv. Již jsem to kdysi napsal – jsem pro svobodu a respekt k druhým a proto vyznávám (ať jakkoliv nedokonalá) demokratická pravidla, ve kterých se svobodě a respektu k druhým daří nejlépe. Proto jsem byl a jsem proti fašismu, komunismu a proti jakýmkoliv jiným „-ismům“, majícím na svém štítu likvidaci ať třídních, rasových či náboženských nepřátel. Být jen „anti“ nestačí – konec konců i komunisté byli antifašisty, že ano.
To ale není ten pravý a jediný důvod proč nejsem antiameričan.
Samozřejmě, je toho dost, co se dá na USA kritizovat. Navíc – nejlépe to umí sami Američané. Na rozdíl od nich, sebekritičnosti ve většině zemí světa je jako šafránu. Od Američanů víme, že – na př. – američtí občané prý utratí ročně za drogy víc než za cigarety, 15 tisíc američanů je obětí střelných zbraní za rok a US jsou na prvním místě v exportu pornografie a vyprodukují tam 211 nových pornofilmů za týden. Ne všichni Američané jásají nad masovou produkcí bezduchých „hollywoodských“ filmů, televizních programů a „popkultury“ všeho druhu. Nehledě na to, že volební kampaně mnohdy připomínají spíše cirkus a někdy se zvrhnou na osobní útoky v kterých se politická podstata kamsi vytrácí.To vše je rubem svobody. Potíž je, že čištění rubu svobody většinou ušpiní její líc.
V pevném objetí totality je ovšem mnohé z toho zdárně potlačeno – anebo se o tom nikdo v novinách nedočte. Spojené státy vznikly jako reakce na útlak a potlačování. První osídlenci (a mnoho emigrantů z celého světa dodnes po nich) byli vyhnanci a uprchlíci z Evropy před politickým a náboženským útlakem a posléze i chudobou. S růstem svobody rostla i v historii nebývalá a netušená ekonomická prosperita. Světlo pochodně Sochy svobody není jen planým symbolem, ale bylo a dodnes je pro mnoho emigrantů skutečným světlem svobody. Od války o nezávislost byly Spojené státy považovány na jedné straně za model pro nový a lepší svět a na straně druhé – především anglickou vládnoucí elitou a částí vzdělanců – za „zem ptactva bez zpěvu a květin bez vůně“ a američané popisováni jako „nevzdělaní nadutci a ješitní domýšlivci“, kteří pijí šampaňské jen proto, protože „získat chuť pro klaret vyžaduje vzdělání“.
Přesto se Spojené státy staly nejsilnější zemí světa. To si dovolili dokázat nevzdělaní vyhnanci, kteří měli tu drzost vypovědět poslušnost imperiu nad kterým slunce nezapadalo, a vymknout se autoritativním vládcům na celém světě. A dokázali to bez kontroly a přispění tradičních pánů a mudrců. Nebylo to a není to bez zápasu, bez chyb a bez utrpení a prolévání krve. I tím se platí za svobodu.
Navíc k tomu všemu, v minulém století dvakrát vyhověli prosbám Evropanů aby je přišli zachránit před sebou samými a po druhé světové válce je zachránili od hladu a drželi pak nad nimi ochranný deštník po celou dobu studené války. To již ale řady antiameričanů rozmnožili i vyznavači krásy a nutnosti socialismu. Pro ně již jen existence Spojených států byla – a dodnes je – popřením jejich víry a nepřítelem a ničitelem jejich krásného snu. Také i dnešním novým nepřátelům svobody vadí nejvíce i je pouhá existence svobodných a úspěšných Spojených států.
Před mnoha lety, při poslechu tirád o americkém imperialismu na vojenském politickém školení, mě mnohokrát napadlo, proč vlastně ti američtí imperialisté své impérium neustavili hned po druhé světové válce. Proč prostě a jednoduše neobsadili celou zničenou Evropu včetně Ruska. Kdo by jim v tom mohl zabránit? – měli plně fungující vojenský průmysl, jako jediní měli atomovou bombu a plně mobilní armádu. Místo toho demobilizovali armádu a o deset let později museli – podle komunistické antiamerické propagandy – o to své impérium horko-těžko usilovat znovu. Mimochodem, od té doby mě to napadlo již mnohokrát.
Nejsem tedy antiameričan. A není to jen ze sentimentální nostalgie mládí, z dob, kdy Voskovec a Werich zpívali „hej ty strejdo za tou velkou louží“ anebo později, když jsme si u táboráku dokázali jen pobrukovat, „až k nám přijdou hoši z USA, tak nám bude zase hej“. To ani nemluvě o mém kádrovém posudku, kde stálo, že jsem „obdivovatel amerického způsobu života“, protože mám rád jazz a chlapecky jsem miloval swing, boogie woogie a americké filmy.
Také nejsem antiameričan jen proto, protože mezi varovná životní ponaučení mé matky patřilo, že „nevděk světem vládne“ a že závist je nejhorší lidskou vlastností.
Hlavně ale nejsem antiameričan z čistě sobeckého a pragmatického důvodu – USA je jediná země na světě, která je schopná svobodu ubránit a snad ji i rozšířit.
Zápas o svobodu a jejího uchování ať již států, národů či každého jednotlivce nikdy nekončí. Tento truismus platí dnes snad o to víc, že je to fanatismus porážející rozum, který ohrožuje svobodu národů a nás, jednotlivců. Před časem jsem napsal, že prožíváme třetí světovou válku. Byla to chyba –třetí světovou válkou byla studená válka. Od těch prvních dvou se podstatně lišila. Tak jako od všech třech se liší současná, čtvrtá, ne příliš přesně nazývána „válkou proti terorismu“. Je to „válka proti fanatismu“ a v ní Spojené státy jsou v podstatě jediné vybaveny prostředky a vůlí obhájit jak svobodu svých občanů, tak i svobodného světa. Jenže svět je nedělitelný a tak sami, bez úsilí svobodného světa anebo dokonce proti jeho vůli, to nedokáží.
Pravda, nedůslednost zahraniční politiky Spojených států a v mnoha ohledech jejich nechuť se chovat jako světová velmoc, mě ne vždy naplňuje nadšením. Politika Spojených států ale vychází s toho, co vytváří jejich sílu – z jejich demokratického systému. Každý prezident podle svého vidění světa nabízí své řešení problémů USA a k nim přiměřený vztah Spojených států k ostatnímu světu. Někdy – a to většinou – řešení úspěšné, někdy značně znepokojující, někdy chybné a někdy idealisticky naivní.
Konec konců, President Bush byl zvolen (podpořili ho např. američtí Arabové) na základě slibu, že omezí přítomnost USA jak na středním východě, tak i v Evropě. Nebezpečí, že se Spojené státy vrátí ke své izolaci jako v roce 1918, se definitivně rozplynuly až po náletu na věže WTC. Alespoň dočasně. Amerika byla donucena vzít Osama bin Ládena a jeho vyhlášení války Spojeným státům a západním demokraciím vážně.
Nejsem antiameričan a proto věřím, že Spojené státy zůstanou tím čím jsou – nadějí lepší budoucnosti světa.
Někdy mě ale trápí noční můra. Vidím, jak občané Spojených států jeden po druhým vstávají a říkají: „máme my to zapotřebí? – nikdo nás nemá rád – ať nám všichni vlezou na záda“, a Spojené státy vyhoví přáním mnoha a opustí střední východ a Evropu – již tradičně neschopnou sebeobrany a obrany svých vlastních svobod.
Doufám, že z mnoha důvodů je to snad nemožné. Ale přesto: je moje noční můra skutečně tak nepředstavitelná?

1995 – proč jsem přestal psát

2006-09-05T21:45:00.000+10:00

Psaní pro radost
(psáno pro Kvart únor 1995)
V posledních několika měsících - nepochybně jen pouhou shodou okolností - při reminiscencích s přáteli padla otázka, proč jsem vlastně od příchodu do exilu začal psát a s různými přestávkami v psaní pokračoval. Nedávno jeden z lidí, kterých si vážím, poznamenal, že již delší dobu ode mne nic nečetl. Samozřejmě mě to potěšilo a i trochu zalichotilo, ale i z jeho poznámky jsem, možná chybně, vycítil opět ono "proč".
Profesionální pisatel si podobnou otázkou hlavu neláme - psaním se živí. Ostatní psavci mají zcela jistě celou řadu a roztodivných důvodů. Vedle politování hodných grafomanů, lidé píší z touhy se proslavit a vidět své jméno vytištěné černě na bílém (či i obráceně), jiní píší z přesvědčení, že nebudou-li psát, ochudí svět o svůj geniální přínos k světové kultuře (politice, vědě a kdo ví k čemu ještě) a nebo i proto, protože skálopevně věří ve svojí intelektuální povinnost - jako oni pověstní inženýří lidských duší - přinášet světlo zatemnělým masám. Na druhém konci tohoto spektra jsou pak lidé píšící pro psaní, píšící protože jim to jinak nedá, a jen málo jim záleží na tom, zda co napíší spatří světlo světa. To jest do doby, kdy zjistí, že pro své další psaní potřebují konfrontaci se čtenářem a tím se pak stanou profesionály.
Důvod proč já začal psát patří někam doprostřed. Začal jsem psát ze vzteku a bezmoci. V naději, že se možná ozvou spřízněné duše a že snad, možná, by se dalo proti bolševikům, jejich estébákům a tankům tady odtud, z exilu něco dělat. Bylo to naivní a snad i pošetilé, skutečností ale je, že jsem několik spřízněných duší našel. A tak jsem u psaní zůstal. Nepravidelně, protože jako amatér (jak by bylo krásné kdyby bolševici měli bývali pravdu a exilová činnost by byla bývala podporována CIA), jsem sedl a začal psát jen kdykoliv mě něco popudilo nebo naplnilo zoufalstvím, a usoudil jsem, že i někdo další by se měl popudit a naplnit zoufalstvím. Bylo-li to k něčemu dobré se nikdy nedozvím, ale po každém psaní se ulevilo mému svědomí, že jsem alespoň něco udělal. Pak přišla revoluce a důvod mého exilu zmizel.
Z mnoha různých důvodů jsem se jako exulant domů nevrátil a stal jsem se krajanem. Pominul tím i důvod ku vzteku a bezmocností. Přesto jsem ale začal psát. Tentokrát z radosti a úžasu nad pádem bolševiků, který jsem sice považoval za nepochybný, ale o kterém jsem nevěřil, že se ho dožiji. S pádem bolševiků se ovšem okamžitě objevila stará otázka - jaký bude nový stát a jak se lidé vyrovnají, či budou moci a schopni vyrovnat, se čtyřiceti lety vlády bolševiků? Nezbylo mi, než si nasadil brýle skepticismu, vycházeje z vědomí, že politika je uměním možného a že po čtyřiceti letech "totáče" (jak se doma přiléhavě říká), tak příliš toho "možného" asi přece jen nebude. Přiznám se, že jsem se nepřestal divit nad tím, jak moje rodná zem si téměř neuvěřitelně dobře začla počínat. A tak jsem - ted již jen pro radost - psal dál. Jenže...
Ono je vždycky nějaké to jenže. Víc a víc jsem začal zjišťovat, že se poněkud se svou radostí liším od velké - jak se mi zdá - části mých krajanů. Je samozřejmé, že ne všechno je doma ideální - nikde není vše ideální. Je samozřejmé, že je mnoho věcí, které si zaslouží kritiky - všude je hodně věcí, které si kritiku zaslouží. To přináší normální život v každé normální zemi. (Až se za banálnost těch posledních třech vět stydím). Jenže se najednou začaly ozývat hlasy, že bolševici jsou tam dál, že se nic nezměnilo, že náš "exil" nekončí.
Světe div se - nejvíce to slyším od lidí, kteří za bolševiků nechtěli mít s exilem nic společného a také od těch, kteří se odmítali veřejně proti režimu jakkoliv angažovat, protože si kdysi upravili poměr a "zaplatil jsem jim za pas a oni by mi pak třeba nedali vízum". A tak se přiznám - začal jsem dostávat vztek.
A ze vzteku se mi už psát nechce. Přesto ale tohle osobní vyznání píši a ani nevím vlastně proč. Možná, že přece jen jsem grafoman.

2003 – Proč jsem opět začal psát

2006-09-05T21:43:00.000+10:00

Návštěvy domova. Domova?
(psáno pro Kvart březen 03)
Domov je prý tam, kde si člověk pověsí klobouk. Jiří Voskovec ale kdysi řekl, že domov si nosíme v sobě, že je to naše řeč, naše kultura, naše paměť. Ani jedno, ani druhé není závislé na tom, kde se člověk právě nachází.
Já osobně mám pocit domova tam, kde se cítím dobře.
V Čechách jsem se přestal cítit dobře krátce po únoru 48 a to, co mi otec vštěpoval abych „nosil v sobě“, začalo patřit minulosti. Dobře jsem se začal cítit až zase v 68mém roce. Pak jsem ovšem vyměnil vnitřní exil za exil skutečný. V něm jsem se cítil dobře – i když jako snad každý exulant jsem občas musel překonávat pocit jistého nenáležení.
Poprvé jsem se rozhodl navštívil Čechy při volbách v roce 92, jejichž výsledek jsem považoval za podmiňující pro první kroky vývoje k demokracii. Přijížděl jsem tam naplněn pochybnostmi - věřit na pověstné „demokratické tradice“ se mi nikdy nepodařilo, a tak jsem předpokládal, že cesta k demokracii bude těžká a dlouhá. TGM mluvil o potřebě 50ti let - po 5ti letech okupace a 40ti letech komunismu by realista Masaryk nepochybně považoval 50 let za příliš optimistický odhad.
V Čechách jsem se ale začal cítit dobře, popřevratové nadšení ještě nevyprchalo a atmosféra byla plna optimismu. Setkání s blízkými a přáteli bylo jako bychom se rozloučili včera, jakoby mezi našimi setkání neuplynulo více než dvacet let. Vše bylo krásné a cítil jsem se téměř „doma“. Věrní čtenáři Kvartu by se snad mohli rozpomenou na moje tehdejší reportáže, které některé ohlasy pokládali za až přehnaně optimistické. Ať tak či onak, s radostí jsem se stal z exulanta krajanem.
Podruhé jsem opět navštívil Čechy v době klíčových voleb - v roce 1998. Vládla tam „blbá nálada“, jak popsal situaci Václav Havel několik let před tím, a volby přinesly výsledky vedoucí k hybridu demokracie - k opoziční smlouvě. Mimo osobních setkání, důvody k dobrému pocitu jsem nenašel - jako „doma“ jsem se již cítit nedokázal.
Potřetí jsem do Čech přijel - tentokrát bez přímého úmyslu - opět v době voleb. Tentokráte voleb prezidentských - jejich výsledku jsem se ale nedočkal. Nový prezident byl zvolen až po měsíci ve třetím kole třetí volby, tři dny po 55tém výročí únorového puče. V žádném případě nechci hledat lehké a laciné souvislosti, skutečností ale je, že tato volba prezidenta opět o trochu více pomohla KSČM z politické izolace a posílila jedinou nereformovanou stalinistickou komunistickou stranu v celém bývalém východním bloku. (Snad jen z výjimkou severní Koreje.) Bez hlasů komunistických poslanců by Václav Klaus volby nevyhrál a teprve budoucnost ukáže jaké pozice jim slíbil a jak se jim z moci své prezidentské funkce za své zvolení odmění.
Zatím se pro situaci v České republice nabízí srovnání s vnitropolitickou situací limitované demokracie v poválečném údobí. Vnější okolnosti jsou ovšem jiné a tak jen těžko by se mohl únorový puč opakovat. Průběh prezidentských voleb ale potvrdil jak malou podporu demokracie má a jak slabé jsou demokratické síly. Jejich výsledek je nepochybnou prohrou demokracie a demokratů a pokračováním vlády technokratů moci, které nezajímá rozvoj, rozšiřování a prohlubování občanské společnosti.
Nejsem si jist, zda obavy ze vstupu komunistů do vlády jsou oprávněné, ale vliv KSČM v poslanecké sněmovně podstatně zesílil. Po příštích volbách – nebo po sjezdu ČSSD - tomu ale může být jinak. Poslední výzkumy veřejného mínění označují KSČM za druhou nejsilnější stranu s 22.3%.
Chci se mýlit, ale zdá se, že se stávám z krajana opět exulantem a jako exulant budu muset nosit svůj starý domov zase již jen v sobě.