2003 – Proč jsem opět začal psát

Návštěvy domova. Domova?
(psáno pro Kvart březen 03)
Domov je prý tam, kde si člověk pověsí klobouk. Jiří Voskovec ale kdysi řekl, že domov si nosíme v sobě, že je to naše řeč, naše kultura, naše paměť. Ani jedno, ani druhé není závislé na tom, kde se člověk právě nachází.
Já osobně mám pocit domova tam, kde se cítím dobře.
V Čechách jsem se přestal cítit dobře krátce po únoru 48 a to, co mi otec vštěpoval abych „nosil v sobě“, začalo patřit minulosti. Dobře jsem se začal cítit až zase v 68mém roce. Pak jsem ovšem vyměnil vnitřní exil za exil skutečný. V něm jsem se cítil dobře – i když jako snad každý exulant jsem občas musel překonávat pocit jistého nenáležení.
Poprvé jsem se rozhodl navštívil Čechy při volbách v roce 92, jejichž výsledek jsem považoval za podmiňující pro první kroky vývoje k demokracii. Přijížděl jsem tam naplněn pochybnostmi - věřit na pověstné „demokratické tradice“ se mi nikdy nepodařilo, a tak jsem předpokládal, že cesta k demokracii bude těžká a dlouhá. TGM mluvil o potřebě 50ti let - po 5ti letech okupace a 40ti letech komunismu by realista Masaryk nepochybně považoval 50 let za příliš optimistický odhad.
V Čechách jsem se ale začal cítit dobře, popřevratové nadšení ještě nevyprchalo a atmosféra byla plna optimismu. Setkání s blízkými a přáteli bylo jako bychom se rozloučili včera, jakoby mezi našimi setkání neuplynulo více než dvacet let. Vše bylo krásné a cítil jsem se téměř „doma“. Věrní čtenáři Kvartu by se snad mohli rozpomenou na moje tehdejší reportáže, které některé ohlasy pokládali za až přehnaně optimistické. Ať tak či onak, s radostí jsem se stal z exulanta krajanem.
Podruhé jsem opět navštívil Čechy v době klíčových voleb - v roce 1998. Vládla tam „blbá nálada“, jak popsal situaci Václav Havel několik let před tím, a volby přinesly výsledky vedoucí k hybridu demokracie - k opoziční smlouvě. Mimo osobních setkání, důvody k dobrému pocitu jsem nenašel - jako „doma“ jsem se již cítit nedokázal.
Potřetí jsem do Čech přijel - tentokrát bez přímého úmyslu - opět v době voleb. Tentokráte voleb prezidentských - jejich výsledku jsem se ale nedočkal. Nový prezident byl zvolen až po měsíci ve třetím kole třetí volby, tři dny po 55tém výročí únorového puče. V žádném případě nechci hledat lehké a laciné souvislosti, skutečností ale je, že tato volba prezidenta opět o trochu více pomohla KSČM z politické izolace a posílila jedinou nereformovanou stalinistickou komunistickou stranu v celém bývalém východním bloku. (Snad jen z výjimkou severní Koreje.) Bez hlasů komunistických poslanců by Václav Klaus volby nevyhrál a teprve budoucnost ukáže jaké pozice jim slíbil a jak se jim z moci své prezidentské funkce za své zvolení odmění.
Zatím se pro situaci v České republice nabízí srovnání s vnitropolitickou situací limitované demokracie v poválečném údobí. Vnější okolnosti jsou ovšem jiné a tak jen těžko by se mohl únorový puč opakovat. Průběh prezidentských voleb ale potvrdil jak malou podporu demokracie má a jak slabé jsou demokratické síly. Jejich výsledek je nepochybnou prohrou demokracie a demokratů a pokračováním vlády technokratů moci, které nezajímá rozvoj, rozšiřování a prohlubování občanské společnosti.
Nejsem si jist, zda obavy ze vstupu komunistů do vlády jsou oprávněné, ale vliv KSČM v poslanecké sněmovně podstatně zesílil. Po příštích volbách – nebo po sjezdu ČSSD - tomu ale může být jinak. Poslední výzkumy veřejného mínění označují KSČM za druhou nejsilnější stranu s 22.3%.
Chci se mýlit, ale zdá se, že se stávám z krajana opět exulantem a jako exulant budu muset nosit svůj starý domov zase již jen v sobě.