1995 – proč jsem přestal psát

Psaní pro radost
(psáno pro Kvart únor 1995)
V posledních několika měsících - nepochybně jen pouhou shodou okolností - při reminiscencích s přáteli padla otázka, proč jsem vlastně od příchodu do exilu začal psát a s různými přestávkami v psaní pokračoval. Nedávno jeden z lidí, kterých si vážím, poznamenal, že již delší dobu ode mne nic nečetl. Samozřejmě mě to potěšilo a i trochu zalichotilo, ale i z jeho poznámky jsem, možná chybně, vycítil opět ono "proč".
Profesionální pisatel si podobnou otázkou hlavu neláme - psaním se živí. Ostatní psavci mají zcela jistě celou řadu a roztodivných důvodů. Vedle politování hodných grafomanů, lidé píší z touhy se proslavit a vidět své jméno vytištěné černě na bílém (či i obráceně), jiní píší z přesvědčení, že nebudou-li psát, ochudí svět o svůj geniální přínos k světové kultuře (politice, vědě a kdo ví k čemu ještě) a nebo i proto, protože skálopevně věří ve svojí intelektuální povinnost - jako oni pověstní inženýří lidských duší - přinášet světlo zatemnělým masám. Na druhém konci tohoto spektra jsou pak lidé píšící pro psaní, píšící protože jim to jinak nedá, a jen málo jim záleží na tom, zda co napíší spatří světlo světa. To jest do doby, kdy zjistí, že pro své další psaní potřebují konfrontaci se čtenářem a tím se pak stanou profesionály.
Důvod proč já začal psát patří někam doprostřed. Začal jsem psát ze vzteku a bezmoci. V naději, že se možná ozvou spřízněné duše a že snad, možná, by se dalo proti bolševikům, jejich estébákům a tankům tady odtud, z exilu něco dělat. Bylo to naivní a snad i pošetilé, skutečností ale je, že jsem několik spřízněných duší našel. A tak jsem u psaní zůstal. Nepravidelně, protože jako amatér (jak by bylo krásné kdyby bolševici měli bývali pravdu a exilová činnost by byla bývala podporována CIA), jsem sedl a začal psát jen kdykoliv mě něco popudilo nebo naplnilo zoufalstvím, a usoudil jsem, že i někdo další by se měl popudit a naplnit zoufalstvím. Bylo-li to k něčemu dobré se nikdy nedozvím, ale po každém psaní se ulevilo mému svědomí, že jsem alespoň něco udělal. Pak přišla revoluce a důvod mého exilu zmizel.
Z mnoha různých důvodů jsem se jako exulant domů nevrátil a stal jsem se krajanem. Pominul tím i důvod ku vzteku a bezmocností. Přesto jsem ale začal psát. Tentokrát z radosti a úžasu nad pádem bolševiků, který jsem sice považoval za nepochybný, ale o kterém jsem nevěřil, že se ho dožiji. S pádem bolševiků se ovšem okamžitě objevila stará otázka - jaký bude nový stát a jak se lidé vyrovnají, či budou moci a schopni vyrovnat, se čtyřiceti lety vlády bolševiků? Nezbylo mi, než si nasadil brýle skepticismu, vycházeje z vědomí, že politika je uměním možného a že po čtyřiceti letech "totáče" (jak se doma přiléhavě říká), tak příliš toho "možného" asi přece jen nebude. Přiznám se, že jsem se nepřestal divit nad tím, jak moje rodná zem si téměř neuvěřitelně dobře začla počínat. A tak jsem - ted již jen pro radost - psal dál. Jenže...
Ono je vždycky nějaké to jenže. Víc a víc jsem začal zjišťovat, že se poněkud se svou radostí liším od velké - jak se mi zdá - části mých krajanů. Je samozřejmé, že ne všechno je doma ideální - nikde není vše ideální. Je samozřejmé, že je mnoho věcí, které si zaslouží kritiky - všude je hodně věcí, které si kritiku zaslouží. To přináší normální život v každé normální zemi. (Až se za banálnost těch posledních třech vět stydím). Jenže se najednou začaly ozývat hlasy, že bolševici jsou tam dál, že se nic nezměnilo, že náš "exil" nekončí.
Světe div se - nejvíce to slyším od lidí, kteří za bolševiků nechtěli mít s exilem nic společného a také od těch, kteří se odmítali veřejně proti režimu jakkoliv angažovat, protože si kdysi upravili poměr a "zaplatil jsem jim za pas a oni by mi pak třeba nedali vízum". A tak se přiznám - začal jsem dostávat vztek.
A ze vzteku se mi už psát nechce. Přesto ale tohle osobní vyznání píši a ani nevím vlastně proč. Možná, že přece jen jsem grafoman.