Proč nejsem antiameričan

(psáno pro Kvart říjen 03)
Po přečtení minulého čísla Kvartu se mě kamarád zeptal, zda hodlám rozmnožit řady antiameričanů. Řekl, že jen vtipkuje, ale že z mého poněkud sarkastického komentáře o amerických psychiatrech, to prý tak mohlo vyznít. Skutečně mě pobavil, před časem mi totiž někdo řekl, že lezu američanům do .... Ten druhý to jako vtip nemyslel.
Jsem na to zvyklý – postaví-li se člověk do středu, je terčem z leva i z prava. A někdy i zespodu i zvrchu, zezadu i zepředu.
Tak jako jsem se nikdy nemohl hlásit k antifašismu a antikomunismu, tak také nemohu být antiameričan. Odmítám se definovat jako negativ k čemukoliv. Již jsem to kdysi napsal – jsem pro svobodu a respekt k druhým a proto vyznávám (ať jakkoliv nedokonalá) demokratická pravidla, ve kterých se svobodě a respektu k druhým daří nejlépe. Proto jsem byl a jsem proti fašismu, komunismu a proti jakýmkoliv jiným „-ismům“, majícím na svém štítu likvidaci ať třídních, rasových či náboženských nepřátel. Být jen „anti“ nestačí – konec konců i komunisté byli antifašisty, že ano.
To ale není ten pravý a jediný důvod proč nejsem antiameričan.
Samozřejmě, je toho dost, co se dá na USA kritizovat. Navíc – nejlépe to umí sami Američané. Na rozdíl od nich, sebekritičnosti ve většině zemí světa je jako šafránu. Od Američanů víme, že – na př. – američtí občané prý utratí ročně za drogy víc než za cigarety, 15 tisíc američanů je obětí střelných zbraní za rok a US jsou na prvním místě v exportu pornografie a vyprodukují tam 211 nových pornofilmů za týden. Ne všichni Američané jásají nad masovou produkcí bezduchých „hollywoodských“ filmů, televizních programů a „popkultury“ všeho druhu. Nehledě na to, že volební kampaně mnohdy připomínají spíše cirkus a někdy se zvrhnou na osobní útoky v kterých se politická podstata kamsi vytrácí.To vše je rubem svobody. Potíž je, že čištění rubu svobody většinou ušpiní její líc.
V pevném objetí totality je ovšem mnohé z toho zdárně potlačeno – anebo se o tom nikdo v novinách nedočte. Spojené státy vznikly jako reakce na útlak a potlačování. První osídlenci (a mnoho emigrantů z celého světa dodnes po nich) byli vyhnanci a uprchlíci z Evropy před politickým a náboženským útlakem a posléze i chudobou. S růstem svobody rostla i v historii nebývalá a netušená ekonomická prosperita. Světlo pochodně Sochy svobody není jen planým symbolem, ale bylo a dodnes je pro mnoho emigrantů skutečným světlem svobody. Od války o nezávislost byly Spojené státy považovány na jedné straně za model pro nový a lepší svět a na straně druhé – především anglickou vládnoucí elitou a částí vzdělanců – za „zem ptactva bez zpěvu a květin bez vůně“ a američané popisováni jako „nevzdělaní nadutci a ješitní domýšlivci“, kteří pijí šampaňské jen proto, protože „získat chuť pro klaret vyžaduje vzdělání“.
Přesto se Spojené státy staly nejsilnější zemí světa. To si dovolili dokázat nevzdělaní vyhnanci, kteří měli tu drzost vypovědět poslušnost imperiu nad kterým slunce nezapadalo, a vymknout se autoritativním vládcům na celém světě. A dokázali to bez kontroly a přispění tradičních pánů a mudrců. Nebylo to a není to bez zápasu, bez chyb a bez utrpení a prolévání krve. I tím se platí za svobodu.
Navíc k tomu všemu, v minulém století dvakrát vyhověli prosbám Evropanů aby je přišli zachránit před sebou samými a po druhé světové válce je zachránili od hladu a drželi pak nad nimi ochranný deštník po celou dobu studené války. To již ale řady antiameričanů rozmnožili i vyznavači krásy a nutnosti socialismu. Pro ně již jen existence Spojených států byla – a dodnes je – popřením jejich víry a nepřítelem a ničitelem jejich krásného snu. Také i dnešním novým nepřátelům svobody vadí nejvíce i je pouhá existence svobodných a úspěšných Spojených států.
Před mnoha lety, při poslechu tirád o americkém imperialismu na vojenském politickém školení, mě mnohokrát napadlo, proč vlastně ti američtí imperialisté své impérium neustavili hned po druhé světové válce. Proč prostě a jednoduše neobsadili celou zničenou Evropu včetně Ruska. Kdo by jim v tom mohl zabránit? – měli plně fungující vojenský průmysl, jako jediní měli atomovou bombu a plně mobilní armádu. Místo toho demobilizovali armádu a o deset let později museli – podle komunistické antiamerické propagandy – o to své impérium horko-těžko usilovat znovu. Mimochodem, od té doby mě to napadlo již mnohokrát.
Nejsem tedy antiameričan. A není to jen ze sentimentální nostalgie mládí, z dob, kdy Voskovec a Werich zpívali „hej ty strejdo za tou velkou louží“ anebo později, když jsme si u táboráku dokázali jen pobrukovat, „až k nám přijdou hoši z USA, tak nám bude zase hej“. To ani nemluvě o mém kádrovém posudku, kde stálo, že jsem „obdivovatel amerického způsobu života“, protože mám rád jazz a chlapecky jsem miloval swing, boogie woogie a americké filmy.
Také nejsem antiameričan jen proto, protože mezi varovná životní ponaučení mé matky patřilo, že „nevděk světem vládne“ a že závist je nejhorší lidskou vlastností.
Hlavně ale nejsem antiameričan z čistě sobeckého a pragmatického důvodu – USA je jediná země na světě, která je schopná svobodu ubránit a snad ji i rozšířit.
Zápas o svobodu a jejího uchování ať již států, národů či každého jednotlivce nikdy nekončí. Tento truismus platí dnes snad o to víc, že je to fanatismus porážející rozum, který ohrožuje svobodu národů a nás, jednotlivců. Před časem jsem napsal, že prožíváme třetí světovou válku. Byla to chyba –třetí světovou válkou byla studená válka. Od těch prvních dvou se podstatně lišila. Tak jako od všech třech se liší současná, čtvrtá, ne příliš přesně nazývána „válkou proti terorismu“. Je to „válka proti fanatismu“ a v ní Spojené státy jsou v podstatě jediné vybaveny prostředky a vůlí obhájit jak svobodu svých občanů, tak i svobodného světa. Jenže svět je nedělitelný a tak sami, bez úsilí svobodného světa anebo dokonce proti jeho vůli, to nedokáží.
Pravda, nedůslednost zahraniční politiky Spojených států a v mnoha ohledech jejich nechuť se chovat jako světová velmoc, mě ne vždy naplňuje nadšením. Politika Spojených států ale vychází s toho, co vytváří jejich sílu – z jejich demokratického systému. Každý prezident podle svého vidění světa nabízí své řešení problémů USA a k nim přiměřený vztah Spojených států k ostatnímu světu. Někdy – a to většinou – řešení úspěšné, někdy značně znepokojující, někdy chybné a někdy idealisticky naivní.
Konec konců, President Bush byl zvolen (podpořili ho např. američtí Arabové) na základě slibu, že omezí přítomnost USA jak na středním východě, tak i v Evropě. Nebezpečí, že se Spojené státy vrátí ke své izolaci jako v roce 1918, se definitivně rozplynuly až po náletu na věže WTC. Alespoň dočasně. Amerika byla donucena vzít Osama bin Ládena a jeho vyhlášení války Spojeným státům a západním demokraciím vážně.
Nejsem antiameričan a proto věřím, že Spojené státy zůstanou tím čím jsou – nadějí lepší budoucnosti světa.
Někdy mě ale trápí noční můra. Vidím, jak občané Spojených států jeden po druhým vstávají a říkají: „máme my to zapotřebí? – nikdo nás nemá rád – ať nám všichni vlezou na záda“, a Spojené státy vyhoví přáním mnoha a opustí střední východ a Evropu – již tradičně neschopnou sebeobrany a obrany svých vlastních svobod.
Doufám, že z mnoha důvodů je to snad nemožné. Ale přesto: je moje noční můra skutečně tak nepředstavitelná?