War on terror?

(psáno pro Kvart červenec 05)
Ani při nejlepší vůli nemohu prohlásit, že jsem mistrem anglické gramatiky. A tak se vždy raději zeptám. Moji australští přátelé mi vysvětlují, že „war on terror“ neznamená ani válku proti teroru, ani válku s terorem. Je to hlavně prý pochybné gramaticky a proto i významově mlhavé. Typické prý pro žargon používaný politicky a novináři.
Samozřejmě, nejde mi jen o pro mne nepochopitelnou předponu „on“ – jde mi jak o slovo „terror“, tak i „war“. Politická korektnost samozřejmě nepřipouští nazývat věci pravými jmény. Maximálně je přípustné slovo „terror“ nahradit „islámským fundamentalismem“. Ani to ale není zcela přesným pojmenováním této nové světové války: je to – stručně a jednoduše řečeno – obrana proti islámské agresi.
Historicky vzato, to není nic nového. Krátce potom, co archanděl Gabriel přiměl Mohameda k islámu (vzdávání se bohu) a osvícený prorok se vzdávání bohu rozhodl šířit „ohněm a mečem“, během prvního desetiletí se mu ku slávě Allaha podařilo obsadit celý Arabský poloostrov, Persii a Egypt. V době své největší slávy Islámská říše sahala od Španělska až po řeku Indu. Po smrti Omara, kdy zejména díky válečným kořistem začal růst blahobyt (a s ním i rozvoj vědy a umění), imáni i šejkové poněkud pozapomněli na pokornou chudobu hlásanou Mohamedem a začal mravní úpadek. (Jistě stojí za pozornost, že se podobnému vývoji zatím žádná civilizace nedokázala vyhnout.)
A Islámská říše se od desátého století začala pomalu rozpadat. Po dvě století pak pro změnu křesťané osvobozovali Kristův hrob. A také „ohněm i mečem“. Křížovým výpravám se ale šíření slávy Boží poněkud nedařilo. Oproti tomu šíření slávy Allaha převzali od Arabů Turci, a to až do doby kdy si naši pradědečkové museli začít zpívat „pro císaře pána a jeho rodinu, museli jsme vybojovat Hercegovinu“. Dá se tedy říci, že od začátku šlo o slávu toho kterého boha, o souboj civilizací. Jak vidno, souboj nedokončený.
Kdy, jak a proč ten souboj zase ožil, je předmětem více či méně zajímavých intelektuálních cvičení, jejichž obsah je přímo závislý na tom, na které straně politického spektra autor stojí. Tedy samozřejmě, jen na tak zvaném „západě“ – mezi muslimy na celém světě se to zdá být každému jasné: může za to Izrael. Spolehlivě se snad dá ale říci, že s plnou silou vypuklo oživení Islámu Sovětskou invazí Afganistanu. Studená válka nebyla sice válka v klasickém slova smyslu, v jednom se ale od těch předešlých nelišila – obě strany hledali spojence kde se dalo a podporovali a tolerovali velice nechutné diktátory a pochybná hnutí. Po probuzení z kocoviny vítězství i porážky se svět na sebe podíval a zjistil, že je sice jiný, ale žádná velká krása na pohled to nebyla. Rusové začali krvácet v Čečensku a „západ“ přispěchal bránit muslimy v Hercegovině (a nic nedbal na nářky Srbů, že oni vždy byli hradbou proti Islámské agresi). Bez zásahu „západu“ a Ameriky (jakkoliv liknavého) by jen velice málo bosenských a kosovských muslimů přežilo.
To ovšem nevadilo Islámským šejkům, kteří prohlásili „západ“ za nepřátelský Islámu a za hlavního satana Spojené státy. A již vůbec to nevadilo bin Ládinovi, který v roce 1983 usoudil, že stačí jeden sebevražedný výbuch (v Bejrútu), aby velice rychle US námořní pěchota odtáhla. O patnáct let později v televizním rozhovoru pro americkou televizi prohlásil: „Viděl jsem úpadek americké vlády a slabost amerických vojáků“. Odchod US námořní pěchoty ze Somálska v roce 1993 mu úpadek potvrdil a v roce 1996 vyhlásil fatwu a jeho Al-Káida ji ztvrdila řadou výbuchů. Je třeba poznamenat, že muslimové nikde ve světě nikterak příliš hlasitě neprotestovali (a dodnes neprotestují). Na „západě“ bin Ládinovo vyhlášení války Americe a „západu“ bral málokdo vážně. A pokud si to někdo dovolil komentovat, byl okamžitě obviněn z rasizmu a netolerantnosti vůči jiným kulturám.
Pak přišlo 11. září a svět se na sebe opět podíval a opět to nebyla žádná krása na pohled. Někoho to probudilo, někdo ještě hlouběji zaryl hlavu do písku. Komentátor Práva, Jiří Hanák napsal: „Islám nelze ztotožňovat s vraždícími fanatiky. Islámská civilizace je půldruhého tisíciletí stará s nevšedními tradicemi uměleckými, sociálními i tolerančními“. To vše je ovšem pravda.
Německo třicátých let také jistě nešlo ztotožnit s vraždícími fanatiky nacistické strany. Německá civilizace byla tisíc let stará s nevšedními tradicemi uměleckými, sociálními i tolerance. A přece, když se dalo Německo na pochod, na konci toho pochodu bylo šedesát milionů mrtvých. Tehdy, a až dodnes existují lidé, kteří s velkou myšlenkovou erudicí a fantazií hluboce zkoumají, kdo vlastně druhou světovou válku zavinil. Mnohdy docházejí k závěru, že to byli vlastně její vítězové a oběti a nikoliv agresoři. Platí to pochopitelně i o válce první. O té studené ani nemluvě.
Jsem si jist, že obětem všech tří válek je zcela jedno kdo, jak a kdy to všechno vlastně zavinil. Vyhodí-li někdo jednoho dne do povětří i mne, jsem si jist, že mi bude jedno, co si přitom myslel. Nehledě na to, že to vím již teď. Během svého života jsem měl ku světu kolem sebe celou řadu námitek, nikdy mě ale nenapadlo jít a vyhodit do povětří na příklad budovu ÚV KSČ a nebo Pražský hrad.
Nepochybuji o tom, že jsou mezi muslimy lidé, kteří s taktikou „fundamentalistů“ nesouhlasí. Nejsou ale příliš slyšet. Zatím jsou v televizi vidět zamaskovaní muslimové usekávající hlavy svým rukojmím a po světě jsou slyšet ajatolláhové a šejkové chválící bin Ládina, označující útok na New York za „Boží počin proti agresorovi“ a prorokují, že jednoho dne se Bílý dům stane mešitou. A nám Australanům Abu Bakar Bashir slibuje, že pod vládou zákonů Islámu svět bude spravedlivější a i nám bude lépe.
Statistiky OSN praví, že v roce 1980 muslimové tvořili 18% v roce 2000 již 20% světové populace. S ohledem na úpadek porodnosti původních obyvatel „bohatých“ států a růstu porodnosti ve státech „chudých“, matematici předpokládají že muslimové budou do roku 2024 tvořit 30% světové populace. Jen těžko se dá předpokládat, že budou žít v zemích, kde se narodí. Z velké většiny si svoje zvyky, učení a kulturu zachovávají a předávají je úspěšně svým dětem. Začátkem dubna při protiteroristickém zátahu v Anglii všech osm zatčených již bylo rodilými Angličany. Žijeme v demokraciích a v nich většina vyhrává volby a vládne.
Civilizace přicházejí a odcházejí. Jejich úpadek je – mimo jiné – vždy předznamenán úpadkem vůle se bránit proti agresi útočníků. Nevím, jak silnou vůli mlhavé heslo „war on terror“ vyjadřuje. Zbývá mi jen doufat, že lidé za padesát let si budou moci říci: „naši dědové, třeba i s chybami, věděli co dělají“. Tak jako my si to můžeme říci o těch našich.