Tři reakce na dva komentáře – S.Berton, J.Lorenc a B.Kubeš
Dva emaily o demokracii
(psáno pro Kvart listopad 04)
Korespondence je kořením života.
Naši předkové tomu očividně věřili, protože psaní dopisů považovali za umění, kterému věnovali čas a péči. Pro mnohé slavné literáty byl dopis prvním literárním dílem. Číst dopisy psané v minulých staletích je mnohdy skutečným požitkem. Ovšem to bylo tehdy. Doručení dopisu trvalo týdny i měsíce. Nyní, zejména po vynálezu internetu, „než to dopíšu, tak už to maj přečtený“ – abych parafrázoval Jana Wericha. A navíc, nic v „cyperspace“ není utajeno, každý má přístup ke všemu. Není tedy divu, že jsou lidé, kteří lamentují nad tím, že umění psaní dopisů zcela zanikne.
V korespondenci jsem objevil „koření“ života plně až příchodem do exilu. Dopisy od přátel z celého světa mi byly vždy potěšením – ať již byly „kořením“ někdy příjemně ostrým, jindy nasládle lahodným nebo pálivě hořkým a někdy i smutně nepotěšitelným. A dodnes tomu tak je, i když přicházejí internetem a jsou víceméně suchou informací.
Do poslední kategorie patří e-mail, který mi právě poslal kamarád z Prahy.
Oznámil mi, že krajských a senátních voleb se zúčastnil “rekordní” počet voličů, celých 20%. Znamená to prý, že 80% občanů bude zase nadávat u piva na politiku.
(Třeba ovšem podotknout, že nízká volební účast není jen česká rarita. Snad jedinou výjimkou (a doufám, že to tak i zůstane) jsme my tady – my prostě navštívit volební místnosti musíme.)
Potěšitelné prý ale je, že i tak ve volbách jak krajských, tak i v senátních, bez konkurence vyhrála ODS, oproti tomu co ČSSD skoro všude propadla – a kupodivu i bolševici. Přitom prý důvěra obyvatel v koaliční vládu Stanislava Grosse roste. Věří jí údajně 40% občanů, o pět procent více než v září. Od června, kdy byl ještě premiérem Vladimír Špidla, se důvěra lidí ve vládu zvýšila o 14 procent.
Není divu, že premiér Stanislav Gross nehodlá kvůli neúspěchu v krajských a senátních volbách odstoupit z funkce předsedy ČSSD. Prý by to bylo jen "teatrální gesto", řekl premiér, a nechal slyšet, že by se měl zrušit senát. (Politická situace ale zůstává labilní – v ODS, a dokonce i v ČSSD se ozývají hlasy o předčasných volbách.)
Když nic jiného nezbývá, populismus vždy přijde vhod - jak úspěšně praktikuje a hlásá pan prezident. Tak proč by se nepřidal i pan premiér, že ano. “Navíc, máme demokracii a vůli lidu je třeba respektovat” – dodal můj kamarád.
Nepochybně. Je ovšem celá řada “demokratů”, která tomu věří velice výběrově. Kdykoliv lid-volič volí jinak než jak by si oni přáli, z lidu-voličů se stane svedený lid-blbec, který neví co činí. Po posledních australských a amerických volbách byly noviny plné nářků zhrzených akademiků a komentátorů. Snad ani nemusím dodávat, že jsou to hlasy z levice, mající jinak plná ústa obhajoby zájmů lidu, jeho vůle a demokracie. Aniž tím chci říci, že podobné pohrdání voliči se neozývá – prohraje-li - se strany pravice. Jenže ta se alespoň zpravidla vůlí lidu tak moc neohání.
Je samozřejmě pravda, že voliči ve více-méně svobodných volbách zvolili Hitlera i Gotwalda a i nadále mnohde volí další vyhlášené obhájce vůle a zájmu lidu. Dá se tedy jistě říci, že největším nebezpečím pro demokracii je nezájem občanů a politická neznalost voličů. Jenže vyznavačům demokratického systému, chtějí-li zůstat demokraty, nezbývá nic jiného než jakýkoliv výsledek voleb respektovat a akceptovat. To vše mi připadá tak samozřejmé, že se za opakování takových samozřejmostí až stydím.
Ovšemže vím, že lidé skloňují demokratickou ideu nahoru i dolu a mluví o demokratických ideálech - potíž je, že každý si pod nimi představuje něco jiného. A tak, upřímně řečeno, nevím o čem je řeč.
Demokracie, vláda lidu, vlastně existovala snad jen ve starých Athénách. Pro systém, kde si lid volí zástupce, aby jeho jménem řídili chod věcí veřejných se (kdo ví proč) také ujalo pojmenování „demokracie“ – ale s přídavkem „zástupná“.
W.Churchill pokládal demokracii za nejhorší vládní systém, ale dodával, že zatím ještě nikdo nevymyslel lepší. Cynicky se ovšem dá říci, že je určitě ideální pro vládce – je to jediný systém výměny vlády, kdy není třeba existující vládu popravit a vyvraždit čtvrtinu obyvatelstva aby mohla být vláda vyměněna. Určitě mi to potvrdí předlistopadoví představitelé strany a vlády, i když oni nebyli vyměněni na základě voleb - ale lidmi, kteří v demokratický systém věří.
Demokracie jako systém může prospívat jen tehdy, když jsou zaručeny osobní svobody a když většinou voličů zvolení zástupci respektují práva menšiny. Demokracie nemá ideologii, jsou to jen „pravidla hry“, je to systém, který může být naplněn jakoukoliv ideologií - podle přání většiny. Dopustí-li ale většina, aby „pravidla hry“ byla změněna, systém je přeměněn. Stane se diktaturou nebo totalitou a lidem milujícím svobodu nezbývá než emigrovat. Má-li člověk kam.
Za normálních okolností, zvolí-li většina něco, s čím nesouhlasím, jen málo mi pomůže, budu-li si myslet, že jsem genius a většina blbec. A to bez ohledu na to, jak malý počet voličů se uráčil jít k urnám. Jako člověk vyznávající pravidla demokratického systému se pak musím snažit, aby v příštích volbách „moji“ zástupci předložili voličům takové představy pro uspořádání společnosti, které jim většinu získá. A aby se co nejvíce voličů k urnám dostavilo.
To mě přivádí k druhému emailu. Popravdě řečeno, nebyl mi adresován – jen mi byl předán, abych se prý pobavil. Nepobavil jsem se.
Neznám všechny okolnosti za kterých byl rozeslán, neznám jeho několik pisatelů. Pro to, co mě na něm nejvíce zaujalo, to není podstatné. Co je pozoruhodné, je pojímání demokracie jedním z pisatelů.
Dovolte mi ocitovat: „Teď záleží jenom na vás všech zda to členství zaplatíte a ještě jednou do konce června příštího roku. .... Potom bychom všichni šli na členskou schůzi, kde bychom nominovali nové lidi do výboru a na starostu a na Valné Hromadě bychom jim dali hlas. Hlavní je, aby to zase všichni nepoložili, ale aby ten rok vydrželi”.
Pisatel zřejmě ví, že v demokracii má hlavní slovo většina. Jak jí získat, je ovšem také jedno z “pravidel hry” demokracie. Nikde není zmínka o tom, jakou alternativu pisatel nabízí, co chce zlepšit – jde mu očividně jen o získání většiny. K jakému prospěchu mi z emailu není tak úplně jasné.
Jasné je jen jedno. Jde o to, aby nějací lidé, kteří mají zaplatit dvakrát jakési členství přišli a dali hlas „novým lidem“. Jistě chvály hodné a nic proti tomu.
Jenže pisateli jde navíc o to, „aby to zase všichni nepoložili“ – mimochodem, jaký asi zájem mají vyzvaní o „členství“ nebo společné dobro, když to (ať již „to“ znamená cokoliv) již očividně jednou položili? Navíc jde i o to, aby to „ten rok vydrželi“.
Co bude po volbách, až to „ten rok vydrží“ a dají hlas „novým lidem“? Kdo ví- o tom v emailu nic napsáno není. Princip získávání „moci“ s pomocí většiny apatických voličů s jednoročním zájmem, mě vždycky naplňuje těmi nejčernějšími představami.
Jiný pisatel tam pak také položil – zřejmě rétorickou – otázku: “Proč vlastně někteří lidé emigrovali?” Během 36ti let exilu a posléze i krajanství jsem si stejnou otázku položil mnohokrát. Odpověď se stále mohu jen dohadovat. S jedním jsem si ale stoprocentně jist – určitě to nebylo z touhy žít v demokracii.
Reakce S. Bertona
(Kvart prosinec 04)
Vážená redakce,
v listopadovém čísle Kvartu byl zveřejněný článek Aleše Nebeského, v němž mj. napsal: "Je samo- zřejmě pravda, že voliči ve více -méně svobodných volbách zvolili Hitlera i Gottwalda a i nadále mnohde volí další vyhlášené obhájce vůle a zájmu lidu..."
Jak se dostal k moci Gottwald, je čtenářům dobře známo. Méně známá je skutečnost, že v posledních svobodných volbách v Německu, konaných 5. března 1933 získala Hitlerova nacistická strana 43 % hlasů, protihitlerovská opozice 51 % hlasů. Hitler se nestal kancléřem ze svobodné vůle německých voličů a poslanců, nýbrž v důsledku machinací za politickou scénou, v nichž sehrál nejdůležitější roli Franz von Papen. Ke změnám ústavy, které by umožnily nacistům nastolit totální moc, bylo zapotřebí dvoutřetinové většiny. Nacisté věděli, jak rozproudit a usměrnit vývoj historických událostí. Heydrichovi všeho schopní hoši zapálili 27. února Říšský sněm. Goebbels obvinil z tohoto zločinu holandského komunistu van der Lubba. V organizované atmosféře teroru proti Sociálně demokratické a Komunistické straně Německa odhlasoval sněm 24.března 1938 zvláštní Zmocňovací zákon, pro který – k budoucímu žalu Německa a celé Evropy – hlasovali zastrašení a Hitlerovými sliby obalamucení oponující poslanci. Hitler rychle strhl krásnou masku demokrata. 30.června zakázal činnost všech politických stran, mimo nacistickou NSDAP. Během několika měsíců nacisté zatkli 300 000 občanů a zavraždili 4 000 lidí (Roman Cílek, A potom přišla "Noc dlouhých nožov"...1970).
Volební vítězství nacistů v r. 1938 se ustálilo v českých dějepisných studiích, článcích a čítankách, protože se to hodilo a stále hodí proti- německé propagandě. Nacisté vyšli z voleb v r. 1933 jako nejsilnější strana, nikoli však jako parlamentní většina. Z ce1kového počtu 674 křesel získali 340 mandátů.
Mnohé čtenáře pravděpodobně udiví skutečnost, že prvními obětmi nacistů byli říšští Němci. 3 000 000 byly během Hitlerova režimu vrženy do koncentračních táborů. 12 000 bylo během války popraveno pro poslouchání zahraničního rozhlasu. Přes 250 009 dezertérů z Wehrmachtu bylo zastřeleno.
Po odtržení českého pohraničí v říjnu 1938 a připojení k Říši v důsledku Mnichovského diktátu čtyř velmocí, gestapo zatklo 25 000 sudetoněmeckých demokratů, převážně sociálních demokratů a komunistů. Horlivost gestapáckých pohůnků v okupovaném pohraničí ČSR dokonce donutila R. Heydricha k vydání oběžníků, že nebylo žádoucí zatknout každého nízkého politického funkcionáře. Koncentrační tábory byly už tehdy přeplněny Němci říšskými.
Pro zajímavost – ve věznici v berlínské Ploetzensee bylo během 11. světové války popraveno 1437 Němců, 677 Čechů, 253 Poláků, 245 Francouzů, 69 Rakušanů, 68 Belgičanů, 36 Holanďanů, 24 obyvatel SSSR, 14 Jugoslávců a 9 Španělů (Miroslav Moulis, Popraviště v Ploetzensee, Národní osvobození, 12.8.2004).
S. Berton
Omluva Aleše Nebeského
Pan Berton má samozřejmě pravdu. V červenci 1932 NSDAP získala 38%, při dalších volbách po několika měsících v říjnu 1932 počet jejich hlasů klesl na 33%. I to ale stačilo Hitlerovi k využití získaných vládních pozic a nerozhodné opozice k zákulisním manipulacím (o teroru v ulicích prováděným SA ani nemluvě), aby při volbách v březnu 1933 získal přes 40% hlasů, a posléze získal absolutní moc, jak uvádí pan Berton.
Pokud jde o Gotwalda, pro srovnání – v roce 1946 získala KSČ v Českých zemích 40% a na Slovensku 30%, což umožnilo Gotwaldovi využít získaných vládních pozic – vedle nepříliš rozhodné opozice – k tomu, aby pak únorový puč v 1948 uskutečnil prakticky bez odporu. Čísla, která uvádím, jsou zaokrouhlena a podobnost okolností značně zjednodušena, princip ale zůstává: vysoké procento voličů, vědomě či nevědomě, jak Hitlerovi tak Gotwaldovi, otevřelo cestu k moci.
Stejné zkratkovitosti, pohříchu otevřené různým interpretacím, jsem se dopustil v citované větě, která měla být jen letmou ilustrací nebezpečí pro demokracii. Ve snaze po stručnosti a v naději, že si to čtenář “přebere” jsem zjednodušil historickou skutečnost, která samozřejmě nikdy není jednoduchá. Za to se omlouvám.
Za předpokladu, že nejde o shodu jmen, plně chápu pana Bertona že mu takové zjednodušení vadí. Podrobnost a pečlivost jeho historického výzkumu událostí po atentátu na Heydricha, ho opravňuje požadovat přesnost formulace. Mimochodem, svůj výzkum shrnul do dvou studií (vydaných 1985-86), které jsou nepostradatelným zdrojem pro každého, koho otázky atentátu zajímají.
Reakce J.Lorence
(Kvart prosinec 04)
Odpověď na Alešův článek v listopadovém Kvartu.
Aleši, píšeš že: nikde není zmínka o tom, jakou alternativu pisatel nabízí, co chce zlepšit.
Máš pravdu, v listopadu jsme ještě nevěděli co vlastně chceme s tou většinou udělat. To se dnes vytříbilo a cílem nás všech je, aby spolek dál existoval ve prospěch všech Čechů a Slováků, aby nesloužil jen některé skupině nebo jednotlivcům, aby se pro zájemce konalo více činností za nejnižší možné náklady a v čase, který vyhovuje většině.
Cílem je sjednotit naši komunitu ke spolupráci. Dále bych chtěl zdůraznit, že lidé kteří píší články do Novin a emaily anonymně a nebo propagují násilí a pomluvy, nemají v naší skupině co dělat. Ti rozhodně škodí našim cílům.
Jaromír Lorenc
Milý Jardo,
mluvili jsme spolu několikrát. Víš, že můj prvotní zájem je o věci "veřejné". Tak jako mě znepokojuje branch stacking u politických Stran a jiných organizací, aniž jsem jejich členem, tak mě znepokojil v případě Sokola, jehož nejsem členem a jehož činnost prakticky nesleduji. Jsem sice v současné době pravidelným dopisovatel do věstníku, který sokolská organizace vydává, ale je na rozhodnutí redaktora, zda můj příspěvek otiskne, či nikoliv. Jak je ostatně normální v jakékoliv tiskovině kdekoliv na světě.
Můj příspěvek tedy nebyl o ničem jiném, než znepokojením nad tím, co jsem se dočetl v emailu, z kterého jsem čerpal. Podle mých měřítek, účel nesvětí prostředky. Včetně branch stacking.
Vysvětluješ, že jde o snahu sjednotit naší komunitu. Nepochybně chvályhodné. To jistě každý rád uslyší. Právě tak jako ujištění, že s anonymy, pomluvami a násilím nechceš mít nic společného.
Já samozřejmě nemohu tvrdit, že o dění v Sokole nic nevím. Ať chci či nechci, nemohu o tom neslyšet. Na téměř jakékoliv české „party“ mluvit o čemkoliv jiném je takřka vyloučené. Hlasivky si přicházejí na své, tváře rudnou a obvinění létají na všechny strany. Rozum se kamsi vypařil.
Snad nebudu příliš naivní, když vyslovím přání, aby se rozum brzy vrátil a k tomu kýženému sjednocení došlo.
Tvůj Aleš
Nyní a tehdy
(psáno pro Kvart únor 2005
Nedávno mi kdosi vytknul, že o našem krajanském životě nikdy nic nepíši a jen lhostejně stojím stranou. Přiznám se, že od začátku svého exilu jsem pokládal – a dodnes pokládám – dění v republice, ve světě a v mém novém domově za primární. Po počáteční zvědavosti jsem krajanskému životu opravdu věnoval pozornost jen vyjímečně. Dodnes si ale pamatuji jak Sokol byl v polovině 70tých let obnoven, a později Národní dům koupen a vybudován. Mezi lidmi, kteří se na tom aktivně podíleli, byla celá řada mých přátel a velmi dobrých známých. Bylo to cosi vyjímečného – a tak jsem o tom tehdy psal.
Snad bych tedy měl i napsat, co kolem sebe vidím dnes.
Stručně řečeno: - Před několika měsíci mě navštívil dávný známý a řekl mi, že prý sama existence Národního domu je ohrožena. Vyzval mě, abych se stal členem Sokola a vyprávěl mi o náboru nových členů. S díky jsem odmítl, je o mně známo, že spolkové činnosti neholduji. Navíc jsem mu řekl, že podle mne účel nesvětí prostředky a „branch stacking“ považuji – při nejmenším – za neetické. A pustil jsem to z hlavy.
Pak mi ale jiný známý předal e-mail (o něm jsem již psal), který „stacking“ potvrzoval a v „Novinách“ vydávaných v Sydney jsem četl pseudo-anonymní dopisy s obviněním o „vytunelování“ Šumavy (prokazatelně falešným) a nedoloženými obviněními o „tunelování“ Národního domu. A tak jsem se začal zajímat. Jako dopisovateli se mi dostalo pozvání na Valnou hromadu, abych se přesvědčil sám.
Zajímal jsem se ale dál a – nestačil jsem se divit. Při různých setkáních s přáteli jsem slyšel o výhružkách fyzickým násilím a dokonce o konkrétním anonymním dopise vyhrožujícím vypálením domu jedné ze zakladatelek Sokola a Národního domu.
Ptám se dál. Můj dávný známý z počátku mého vyprávění mě ujišťuje, že neví co je to za lidi a s výhružkami nemá a nechce mít nic společného. Pak jsem byl pozván na další schůzi, kde jsem se nic moc nedozvěděl. S velice hlasitým pokřikem jedněch a s mírným protestem druhých, hned po zahájení – schůze skončila.
Při té příležitosti mě napadlo, že z původních zakladatelů domu jich asi již kolem mnoho nebude. Začalo mě zajímat, co tomu všemu asi říkají. Vytočil jsem telefonní číslo jednoho ze zakladatelů. Nejprve se ale ptám, jak to tehdy vlastně bylo.
„Jo, člověče, někde je snad archiv a tam to všechno musí být.“ Omlouvám se, že jsem ho bez varování přepadl, ale že mě jde spíše o osobní vzpomínky, jakkoliv neúplné – i když asi přesnou historii by měl také někdo někdy sepsat.
„Dům – nebylo to najednou“, říká mi Josef Kadaně. „Myslím, že klíčová schůze byla v Rheinlandu, kde se díky manželům Zlatým sešlo poměrně hodně lidí. Schůzi vedl starosta Sokola F. Vozábal a byl tam Šetek, Kopecký, Kugler, Petráň, Šustek, Graf, Schoenpflug, Tůma a Tůmová, Nový, Culka, Močička, Mencl, Dub, Kinda, Ambrož, Voborský a snad tucet dalších. Nechť mi prominou ti, jejichž jména si nevzpomínám. Hned na to se pak přidali další, ne nutně v tomto pořadí – J.Knop, manželé Hájkovi, manželé Rosenfeldovi, manželé Ružicovi, pani Skálová, J. Nový atd. Na schůzi se mluvilo o tom jak začít sbírku – a než jsme se rozešli, bylo na stole několik tisíc dolarů. Každý dal.“
„A jak jsme se k tomu názvu „Sokol“ vůbec dostali? Abychom si mohli dovolit koupit nějaký dům bez půjčky, na to peníze nebyly. Dům měl sice sloužit všem krajanům, ale na bankovní půjčku jsme museli mít nějaký spolek, který existoval a v jehož jménu se mohla budova koupit. A také spolek registrovat a mít příslušné stanovy. Mezi existujícími spolky – Sokolem, Divadlem a klubem Slávie, měl Sokol nejvíce aktivních členů. Ve stanovách museli být také uvedeni členové, ochotní převzít odpovědnost před úřady za dodržování stanov. Bylo nás sedm – Vozábal, Šetek, Petráň, Kopecký, Kugler, Vlasta Šustková a já. A tak se zrodil Czechoslovak Sokol Gymnastic Association N/L.“
A Josef dál vypráví, jak se mu po sepsání stanov a úřední registraci podařilo zajistit bankovní půjčku. J. Petráň nalezl budovu v blízkosti středu města, peníze ale stále ještě nestačily. Situaci zachránil svojí osobní půjčkou J. Kopecký.
„Tím to ale vše teprve začalo“, říká Josef. „Všechno bylo potřeba uvést do použitelného stavu. Podlaha dole, kuchyně, záchody, prostě všechno. Především členové Sokola, ale i celá řada krajanů – po večerech, sobotách a nedělích – vždy přišel někdo ochotný přidat ruce k dílu. Hodně krajanů dalo materiál zdarma nebo za nominální ceny. Vzpomínám si mezi jinými na J. Kutku, B. Culka J. Knopa a Močičkovi. A chodili tam pracovat i mladí, např. volejbalisti, bratři Brodečtí, mladí Kuglerovi – ale vůbec mnoho dalších. Dokonce i Jugoslávci nám pomáhali.“
„Přitom, samozřejmě, se také musely platit splátky a běžné účty. Každý měsíc byla zábava s tombolou a stále se vybíralo. A lidé dávali. Musím se také zmínit o dobrovolnících, kteří zábavy připravovali, uklízeli a vařili. Když bylo vše připravené, jeli se domů osprchovat a pak se vrátili zpět do Sokola, kde platili vstupné jako každý jiný. Při zábavách pak také obsluhovali u stolů a nakonec pak umývali nádobí a uklízeli sál. Nikdo nebyl placen – dělali jsme to s nadšením. V kuchyni zpravidla pracovala pí.Voborská, Gráfová, Ambrožová, Petráňová, manželé Růžicovi, moje paní, a samozřejmě Jarda Křepčík – a pečivo věnoval L.Šindler. Jen doufám, že jsem na někoho nezapomněl“, dodává Josef.
„A jak to bylo dál? – to se budeš muset, člověče, zeptat někoho jiného, od roku 1983 jsem ve výboru již nebyl. Vím ale, že o tělocvik přestal být zájem a tak jméno Sokol zůstalo už jen v názvu. To ale nevadí, nedávno jsem tam po delší době byl a byl jsem příjemně překvapený, jak je dům zvelebený. Dokonce i výtah. Kdo by to byl kdy řekl“, končí Josef a chce vědět, proč se vlastně ptám, jestli o tom chci psát.
Říkám mu, že mu nebudu opakovat pomluvy a drby, které poletují kolem, a které – jak oba dobře víme – od nepaměti patří, spolu s osobními závistmi a nenávistmi, k oblíbené kratochvíli mezi krajany. A nejen mezi nimi, pochopitelně. Říkám mu, že se zmíním jen o tom, co jako vzdálený pozorovatel vím a nebo o čem se může přesvědčit on sám. Vyprávím mu o rozděleném výboru, o podivuhodně zvláštním náboru členů a následném zastavení příjímání nových členů, o obviněních z „tunelování“ na stránkách „Novin“ ze Sydney, podivné webové stránce nesoucí domainové jméno „sokolmelbourne“, jejíchž autor se Sokolem Melbourne Inc. nemá nic společného.
Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Tak to bych nesmírně litoval, kdyby se měl dům na kterém jsme se všichni tolik nadřeli, rozpadnout kvůli hloupým a bezvýznamným sporům“, řekl Josef Kadaně a oba jsme položili telefon.
Pomyslel jsem si, že je skutečně nejvyšší čas, aby historie vzniku Sokola a Národního domu byla sepsána aby neupadla v zapomenutí.
Aleš Nebeský
B. Kubeš Buletin „Proč“ č.2
(část zabývající se článkem „Nyní a tehdy“)
V únorovém vydání Kvartu jsem si mohl přečíst další dva nekonkrétní, jednostranné články......
Další článek “Nyní a tehdy“ napsal ve stejném čísle Kvartu pan Aleš Nebeský. Opět nic konkrétního, například: “navštívil mě dávný známý“- “pak mi jiný známý“- “slyšel jsem o výhrůžkách fyzickým násilím“- “slyšel jsem o konkrétním anonymním dopise vyhrožujícím vypálením domu jedné ze zakladatelek Sokola“. Takhle se přeci věci nedají publikovat. Já jsem také kdysi někde slyšel, že když se maloval Národní dům, tak se do toho zahrnulo i malování domu starosty P. Pospíchala, že když se měnila v Národním domě podlaha, udělala se jedním vrzem podlaha i v domě starosty P. Pospíchala. To jsem slyšel, neznamená to ale, že to musí být pravda. Může a nemusí, pokud se nepřesvědčím, tak to nikde nezveřejňuji. Věřím, že se mnou všichni souhlasíte.
Dále pan Nebeský ve svém článku píše o mimořádné valné hromadě. “S velice hlasitým pokřikem jedněch a s mírným potleskem druhých, hned po zahájení se schůze skončila“. Ale vždyť pan Košňár OAM Melbourne v jeho článku “Narušená schůze“ píše, že po skončení schůze v dolním sále se 90% členů odebralo do horního sálu a aby mohli nadále ve schůzi pokračovat, byl zabráněn vstup rušitelům. To všichni ti, kterým byl zabráněn vstup černou ochrankou, byli rušitelé? Nebyli to jen ti, kteří jsou nepohodlní výboru Sokola? Byla tedy ta mimořádná schůze uzavřena, jak píše pan Nebeský, anebo se v ní pokračovalo jak zase píše pan Košňár OAM Melbourne? Může mi to prosím, třeba někdo z výboru, tedy pan starosta nebo i jeho žena v příštím Kvartu vysvětlit?
To co píše pan Nebeský v jeho článku o založení Sokolského domu všichni dobře víme. “Jak se tam zakladatelé nadřeli, jak dům finančně podporovali a že by pana Kadaňe mrzelo, kdyby se to celé mělo rozpadnout kvůli hloupým a bezvýznamným sporům“. Ale vždyť i nás, druhou generaci, by něco takového mrzelo. Vždyť i my jsme se tam před 10-11 lety nadřeli a finančně podporovali přestavbu, kterou byl pan Kadaňe při své návštěvě příjemně překvapený.
(psáno pro Kvart listopad 04)
Korespondence je kořením života.
Naši předkové tomu očividně věřili, protože psaní dopisů považovali za umění, kterému věnovali čas a péči. Pro mnohé slavné literáty byl dopis prvním literárním dílem. Číst dopisy psané v minulých staletích je mnohdy skutečným požitkem. Ovšem to bylo tehdy. Doručení dopisu trvalo týdny i měsíce. Nyní, zejména po vynálezu internetu, „než to dopíšu, tak už to maj přečtený“ – abych parafrázoval Jana Wericha. A navíc, nic v „cyperspace“ není utajeno, každý má přístup ke všemu. Není tedy divu, že jsou lidé, kteří lamentují nad tím, že umění psaní dopisů zcela zanikne.
V korespondenci jsem objevil „koření“ života plně až příchodem do exilu. Dopisy od přátel z celého světa mi byly vždy potěšením – ať již byly „kořením“ někdy příjemně ostrým, jindy nasládle lahodným nebo pálivě hořkým a někdy i smutně nepotěšitelným. A dodnes tomu tak je, i když přicházejí internetem a jsou víceméně suchou informací.
Do poslední kategorie patří e-mail, který mi právě poslal kamarád z Prahy.
Oznámil mi, že krajských a senátních voleb se zúčastnil “rekordní” počet voličů, celých 20%. Znamená to prý, že 80% občanů bude zase nadávat u piva na politiku.
(Třeba ovšem podotknout, že nízká volební účast není jen česká rarita. Snad jedinou výjimkou (a doufám, že to tak i zůstane) jsme my tady – my prostě navštívit volební místnosti musíme.)
Potěšitelné prý ale je, že i tak ve volbách jak krajských, tak i v senátních, bez konkurence vyhrála ODS, oproti tomu co ČSSD skoro všude propadla – a kupodivu i bolševici. Přitom prý důvěra obyvatel v koaliční vládu Stanislava Grosse roste. Věří jí údajně 40% občanů, o pět procent více než v září. Od června, kdy byl ještě premiérem Vladimír Špidla, se důvěra lidí ve vládu zvýšila o 14 procent.
Není divu, že premiér Stanislav Gross nehodlá kvůli neúspěchu v krajských a senátních volbách odstoupit z funkce předsedy ČSSD. Prý by to bylo jen "teatrální gesto", řekl premiér, a nechal slyšet, že by se měl zrušit senát. (Politická situace ale zůstává labilní – v ODS, a dokonce i v ČSSD se ozývají hlasy o předčasných volbách.)
Když nic jiného nezbývá, populismus vždy přijde vhod - jak úspěšně praktikuje a hlásá pan prezident. Tak proč by se nepřidal i pan premiér, že ano. “Navíc, máme demokracii a vůli lidu je třeba respektovat” – dodal můj kamarád.
Nepochybně. Je ovšem celá řada “demokratů”, která tomu věří velice výběrově. Kdykoliv lid-volič volí jinak než jak by si oni přáli, z lidu-voličů se stane svedený lid-blbec, který neví co činí. Po posledních australských a amerických volbách byly noviny plné nářků zhrzených akademiků a komentátorů. Snad ani nemusím dodávat, že jsou to hlasy z levice, mající jinak plná ústa obhajoby zájmů lidu, jeho vůle a demokracie. Aniž tím chci říci, že podobné pohrdání voliči se neozývá – prohraje-li - se strany pravice. Jenže ta se alespoň zpravidla vůlí lidu tak moc neohání.
Je samozřejmě pravda, že voliči ve více-méně svobodných volbách zvolili Hitlera i Gotwalda a i nadále mnohde volí další vyhlášené obhájce vůle a zájmu lidu. Dá se tedy jistě říci, že největším nebezpečím pro demokracii je nezájem občanů a politická neznalost voličů. Jenže vyznavačům demokratického systému, chtějí-li zůstat demokraty, nezbývá nic jiného než jakýkoliv výsledek voleb respektovat a akceptovat. To vše mi připadá tak samozřejmé, že se za opakování takových samozřejmostí až stydím.
Ovšemže vím, že lidé skloňují demokratickou ideu nahoru i dolu a mluví o demokratických ideálech - potíž je, že každý si pod nimi představuje něco jiného. A tak, upřímně řečeno, nevím o čem je řeč.
Demokracie, vláda lidu, vlastně existovala snad jen ve starých Athénách. Pro systém, kde si lid volí zástupce, aby jeho jménem řídili chod věcí veřejných se (kdo ví proč) také ujalo pojmenování „demokracie“ – ale s přídavkem „zástupná“.
W.Churchill pokládal demokracii za nejhorší vládní systém, ale dodával, že zatím ještě nikdo nevymyslel lepší. Cynicky se ovšem dá říci, že je určitě ideální pro vládce – je to jediný systém výměny vlády, kdy není třeba existující vládu popravit a vyvraždit čtvrtinu obyvatelstva aby mohla být vláda vyměněna. Určitě mi to potvrdí předlistopadoví představitelé strany a vlády, i když oni nebyli vyměněni na základě voleb - ale lidmi, kteří v demokratický systém věří.
Demokracie jako systém může prospívat jen tehdy, když jsou zaručeny osobní svobody a když většinou voličů zvolení zástupci respektují práva menšiny. Demokracie nemá ideologii, jsou to jen „pravidla hry“, je to systém, který může být naplněn jakoukoliv ideologií - podle přání většiny. Dopustí-li ale většina, aby „pravidla hry“ byla změněna, systém je přeměněn. Stane se diktaturou nebo totalitou a lidem milujícím svobodu nezbývá než emigrovat. Má-li člověk kam.
Za normálních okolností, zvolí-li většina něco, s čím nesouhlasím, jen málo mi pomůže, budu-li si myslet, že jsem genius a většina blbec. A to bez ohledu na to, jak malý počet voličů se uráčil jít k urnám. Jako člověk vyznávající pravidla demokratického systému se pak musím snažit, aby v příštích volbách „moji“ zástupci předložili voličům takové představy pro uspořádání společnosti, které jim většinu získá. A aby se co nejvíce voličů k urnám dostavilo.
To mě přivádí k druhému emailu. Popravdě řečeno, nebyl mi adresován – jen mi byl předán, abych se prý pobavil. Nepobavil jsem se.
Neznám všechny okolnosti za kterých byl rozeslán, neznám jeho několik pisatelů. Pro to, co mě na něm nejvíce zaujalo, to není podstatné. Co je pozoruhodné, je pojímání demokracie jedním z pisatelů.
Dovolte mi ocitovat: „Teď záleží jenom na vás všech zda to členství zaplatíte a ještě jednou do konce června příštího roku. .... Potom bychom všichni šli na členskou schůzi, kde bychom nominovali nové lidi do výboru a na starostu a na Valné Hromadě bychom jim dali hlas. Hlavní je, aby to zase všichni nepoložili, ale aby ten rok vydrželi”.
Pisatel zřejmě ví, že v demokracii má hlavní slovo většina. Jak jí získat, je ovšem také jedno z “pravidel hry” demokracie. Nikde není zmínka o tom, jakou alternativu pisatel nabízí, co chce zlepšit – jde mu očividně jen o získání většiny. K jakému prospěchu mi z emailu není tak úplně jasné.
Jasné je jen jedno. Jde o to, aby nějací lidé, kteří mají zaplatit dvakrát jakési členství přišli a dali hlas „novým lidem“. Jistě chvály hodné a nic proti tomu.
Jenže pisateli jde navíc o to, „aby to zase všichni nepoložili“ – mimochodem, jaký asi zájem mají vyzvaní o „členství“ nebo společné dobro, když to (ať již „to“ znamená cokoliv) již očividně jednou položili? Navíc jde i o to, aby to „ten rok vydrželi“.
Co bude po volbách, až to „ten rok vydrží“ a dají hlas „novým lidem“? Kdo ví- o tom v emailu nic napsáno není. Princip získávání „moci“ s pomocí většiny apatických voličů s jednoročním zájmem, mě vždycky naplňuje těmi nejčernějšími představami.
Jiný pisatel tam pak také položil – zřejmě rétorickou – otázku: “Proč vlastně někteří lidé emigrovali?” Během 36ti let exilu a posléze i krajanství jsem si stejnou otázku položil mnohokrát. Odpověď se stále mohu jen dohadovat. S jedním jsem si ale stoprocentně jist – určitě to nebylo z touhy žít v demokracii.
Reakce S. Bertona
(Kvart prosinec 04)
Vážená redakce,
v listopadovém čísle Kvartu byl zveřejněný článek Aleše Nebeského, v němž mj. napsal: "Je samo- zřejmě pravda, že voliči ve více -méně svobodných volbách zvolili Hitlera i Gottwalda a i nadále mnohde volí další vyhlášené obhájce vůle a zájmu lidu..."
Jak se dostal k moci Gottwald, je čtenářům dobře známo. Méně známá je skutečnost, že v posledních svobodných volbách v Německu, konaných 5. března 1933 získala Hitlerova nacistická strana 43 % hlasů, protihitlerovská opozice 51 % hlasů. Hitler se nestal kancléřem ze svobodné vůle německých voličů a poslanců, nýbrž v důsledku machinací za politickou scénou, v nichž sehrál nejdůležitější roli Franz von Papen. Ke změnám ústavy, které by umožnily nacistům nastolit totální moc, bylo zapotřebí dvoutřetinové většiny. Nacisté věděli, jak rozproudit a usměrnit vývoj historických událostí. Heydrichovi všeho schopní hoši zapálili 27. února Říšský sněm. Goebbels obvinil z tohoto zločinu holandského komunistu van der Lubba. V organizované atmosféře teroru proti Sociálně demokratické a Komunistické straně Německa odhlasoval sněm 24.března 1938 zvláštní Zmocňovací zákon, pro který – k budoucímu žalu Německa a celé Evropy – hlasovali zastrašení a Hitlerovými sliby obalamucení oponující poslanci. Hitler rychle strhl krásnou masku demokrata. 30.června zakázal činnost všech politických stran, mimo nacistickou NSDAP. Během několika měsíců nacisté zatkli 300 000 občanů a zavraždili 4 000 lidí (Roman Cílek, A potom přišla "Noc dlouhých nožov"...1970).
Volební vítězství nacistů v r. 1938 se ustálilo v českých dějepisných studiích, článcích a čítankách, protože se to hodilo a stále hodí proti- německé propagandě. Nacisté vyšli z voleb v r. 1933 jako nejsilnější strana, nikoli však jako parlamentní většina. Z ce1kového počtu 674 křesel získali 340 mandátů.
Mnohé čtenáře pravděpodobně udiví skutečnost, že prvními obětmi nacistů byli říšští Němci. 3 000 000 byly během Hitlerova režimu vrženy do koncentračních táborů. 12 000 bylo během války popraveno pro poslouchání zahraničního rozhlasu. Přes 250 009 dezertérů z Wehrmachtu bylo zastřeleno.
Po odtržení českého pohraničí v říjnu 1938 a připojení k Říši v důsledku Mnichovského diktátu čtyř velmocí, gestapo zatklo 25 000 sudetoněmeckých demokratů, převážně sociálních demokratů a komunistů. Horlivost gestapáckých pohůnků v okupovaném pohraničí ČSR dokonce donutila R. Heydricha k vydání oběžníků, že nebylo žádoucí zatknout každého nízkého politického funkcionáře. Koncentrační tábory byly už tehdy přeplněny Němci říšskými.
Pro zajímavost – ve věznici v berlínské Ploetzensee bylo během 11. světové války popraveno 1437 Němců, 677 Čechů, 253 Poláků, 245 Francouzů, 69 Rakušanů, 68 Belgičanů, 36 Holanďanů, 24 obyvatel SSSR, 14 Jugoslávců a 9 Španělů (Miroslav Moulis, Popraviště v Ploetzensee, Národní osvobození, 12.8.2004).
S. Berton
Omluva Aleše Nebeského
Pan Berton má samozřejmě pravdu. V červenci 1932 NSDAP získala 38%, při dalších volbách po několika měsících v říjnu 1932 počet jejich hlasů klesl na 33%. I to ale stačilo Hitlerovi k využití získaných vládních pozic a nerozhodné opozice k zákulisním manipulacím (o teroru v ulicích prováděným SA ani nemluvě), aby při volbách v březnu 1933 získal přes 40% hlasů, a posléze získal absolutní moc, jak uvádí pan Berton.
Pokud jde o Gotwalda, pro srovnání – v roce 1946 získala KSČ v Českých zemích 40% a na Slovensku 30%, což umožnilo Gotwaldovi využít získaných vládních pozic – vedle nepříliš rozhodné opozice – k tomu, aby pak únorový puč v 1948 uskutečnil prakticky bez odporu. Čísla, která uvádím, jsou zaokrouhlena a podobnost okolností značně zjednodušena, princip ale zůstává: vysoké procento voličů, vědomě či nevědomě, jak Hitlerovi tak Gotwaldovi, otevřelo cestu k moci.
Stejné zkratkovitosti, pohříchu otevřené různým interpretacím, jsem se dopustil v citované větě, která měla být jen letmou ilustrací nebezpečí pro demokracii. Ve snaze po stručnosti a v naději, že si to čtenář “přebere” jsem zjednodušil historickou skutečnost, která samozřejmě nikdy není jednoduchá. Za to se omlouvám.
Za předpokladu, že nejde o shodu jmen, plně chápu pana Bertona že mu takové zjednodušení vadí. Podrobnost a pečlivost jeho historického výzkumu událostí po atentátu na Heydricha, ho opravňuje požadovat přesnost formulace. Mimochodem, svůj výzkum shrnul do dvou studií (vydaných 1985-86), které jsou nepostradatelným zdrojem pro každého, koho otázky atentátu zajímají.
Reakce J.Lorence
(Kvart prosinec 04)
Odpověď na Alešův článek v listopadovém Kvartu.
Aleši, píšeš že: nikde není zmínka o tom, jakou alternativu pisatel nabízí, co chce zlepšit.
Máš pravdu, v listopadu jsme ještě nevěděli co vlastně chceme s tou většinou udělat. To se dnes vytříbilo a cílem nás všech je, aby spolek dál existoval ve prospěch všech Čechů a Slováků, aby nesloužil jen některé skupině nebo jednotlivcům, aby se pro zájemce konalo více činností za nejnižší možné náklady a v čase, který vyhovuje většině.
Cílem je sjednotit naši komunitu ke spolupráci. Dále bych chtěl zdůraznit, že lidé kteří píší články do Novin a emaily anonymně a nebo propagují násilí a pomluvy, nemají v naší skupině co dělat. Ti rozhodně škodí našim cílům.
Jaromír Lorenc
Milý Jardo,
mluvili jsme spolu několikrát. Víš, že můj prvotní zájem je o věci "veřejné". Tak jako mě znepokojuje branch stacking u politických Stran a jiných organizací, aniž jsem jejich členem, tak mě znepokojil v případě Sokola, jehož nejsem členem a jehož činnost prakticky nesleduji. Jsem sice v současné době pravidelným dopisovatel do věstníku, který sokolská organizace vydává, ale je na rozhodnutí redaktora, zda můj příspěvek otiskne, či nikoliv. Jak je ostatně normální v jakékoliv tiskovině kdekoliv na světě.
Můj příspěvek tedy nebyl o ničem jiném, než znepokojením nad tím, co jsem se dočetl v emailu, z kterého jsem čerpal. Podle mých měřítek, účel nesvětí prostředky. Včetně branch stacking.
Vysvětluješ, že jde o snahu sjednotit naší komunitu. Nepochybně chvályhodné. To jistě každý rád uslyší. Právě tak jako ujištění, že s anonymy, pomluvami a násilím nechceš mít nic společného.
Já samozřejmě nemohu tvrdit, že o dění v Sokole nic nevím. Ať chci či nechci, nemohu o tom neslyšet. Na téměř jakékoliv české „party“ mluvit o čemkoliv jiném je takřka vyloučené. Hlasivky si přicházejí na své, tváře rudnou a obvinění létají na všechny strany. Rozum se kamsi vypařil.
Snad nebudu příliš naivní, když vyslovím přání, aby se rozum brzy vrátil a k tomu kýženému sjednocení došlo.
Tvůj Aleš
Nyní a tehdy
(psáno pro Kvart únor 2005
Nedávno mi kdosi vytknul, že o našem krajanském životě nikdy nic nepíši a jen lhostejně stojím stranou. Přiznám se, že od začátku svého exilu jsem pokládal – a dodnes pokládám – dění v republice, ve světě a v mém novém domově za primární. Po počáteční zvědavosti jsem krajanskému životu opravdu věnoval pozornost jen vyjímečně. Dodnes si ale pamatuji jak Sokol byl v polovině 70tých let obnoven, a později Národní dům koupen a vybudován. Mezi lidmi, kteří se na tom aktivně podíleli, byla celá řada mých přátel a velmi dobrých známých. Bylo to cosi vyjímečného – a tak jsem o tom tehdy psal.
Snad bych tedy měl i napsat, co kolem sebe vidím dnes.
Stručně řečeno: - Před několika měsíci mě navštívil dávný známý a řekl mi, že prý sama existence Národního domu je ohrožena. Vyzval mě, abych se stal členem Sokola a vyprávěl mi o náboru nových členů. S díky jsem odmítl, je o mně známo, že spolkové činnosti neholduji. Navíc jsem mu řekl, že podle mne účel nesvětí prostředky a „branch stacking“ považuji – při nejmenším – za neetické. A pustil jsem to z hlavy.
Pak mi ale jiný známý předal e-mail (o něm jsem již psal), který „stacking“ potvrzoval a v „Novinách“ vydávaných v Sydney jsem četl pseudo-anonymní dopisy s obviněním o „vytunelování“ Šumavy (prokazatelně falešným) a nedoloženými obviněními o „tunelování“ Národního domu. A tak jsem se začal zajímat. Jako dopisovateli se mi dostalo pozvání na Valnou hromadu, abych se přesvědčil sám.
Zajímal jsem se ale dál a – nestačil jsem se divit. Při různých setkáních s přáteli jsem slyšel o výhružkách fyzickým násilím a dokonce o konkrétním anonymním dopise vyhrožujícím vypálením domu jedné ze zakladatelek Sokola a Národního domu.
Ptám se dál. Můj dávný známý z počátku mého vyprávění mě ujišťuje, že neví co je to za lidi a s výhružkami nemá a nechce mít nic společného. Pak jsem byl pozván na další schůzi, kde jsem se nic moc nedozvěděl. S velice hlasitým pokřikem jedněch a s mírným protestem druhých, hned po zahájení – schůze skončila.
Při té příležitosti mě napadlo, že z původních zakladatelů domu jich asi již kolem mnoho nebude. Začalo mě zajímat, co tomu všemu asi říkají. Vytočil jsem telefonní číslo jednoho ze zakladatelů. Nejprve se ale ptám, jak to tehdy vlastně bylo.
„Jo, člověče, někde je snad archiv a tam to všechno musí být.“ Omlouvám se, že jsem ho bez varování přepadl, ale že mě jde spíše o osobní vzpomínky, jakkoliv neúplné – i když asi přesnou historii by měl také někdo někdy sepsat.
„Dům – nebylo to najednou“, říká mi Josef Kadaně. „Myslím, že klíčová schůze byla v Rheinlandu, kde se díky manželům Zlatým sešlo poměrně hodně lidí. Schůzi vedl starosta Sokola F. Vozábal a byl tam Šetek, Kopecký, Kugler, Petráň, Šustek, Graf, Schoenpflug, Tůma a Tůmová, Nový, Culka, Močička, Mencl, Dub, Kinda, Ambrož, Voborský a snad tucet dalších. Nechť mi prominou ti, jejichž jména si nevzpomínám. Hned na to se pak přidali další, ne nutně v tomto pořadí – J.Knop, manželé Hájkovi, manželé Rosenfeldovi, manželé Ružicovi, pani Skálová, J. Nový atd. Na schůzi se mluvilo o tom jak začít sbírku – a než jsme se rozešli, bylo na stole několik tisíc dolarů. Každý dal.“
„A jak jsme se k tomu názvu „Sokol“ vůbec dostali? Abychom si mohli dovolit koupit nějaký dům bez půjčky, na to peníze nebyly. Dům měl sice sloužit všem krajanům, ale na bankovní půjčku jsme museli mít nějaký spolek, který existoval a v jehož jménu se mohla budova koupit. A také spolek registrovat a mít příslušné stanovy. Mezi existujícími spolky – Sokolem, Divadlem a klubem Slávie, měl Sokol nejvíce aktivních členů. Ve stanovách museli být také uvedeni členové, ochotní převzít odpovědnost před úřady za dodržování stanov. Bylo nás sedm – Vozábal, Šetek, Petráň, Kopecký, Kugler, Vlasta Šustková a já. A tak se zrodil Czechoslovak Sokol Gymnastic Association N/L.“
A Josef dál vypráví, jak se mu po sepsání stanov a úřední registraci podařilo zajistit bankovní půjčku. J. Petráň nalezl budovu v blízkosti středu města, peníze ale stále ještě nestačily. Situaci zachránil svojí osobní půjčkou J. Kopecký.
„Tím to ale vše teprve začalo“, říká Josef. „Všechno bylo potřeba uvést do použitelného stavu. Podlaha dole, kuchyně, záchody, prostě všechno. Především členové Sokola, ale i celá řada krajanů – po večerech, sobotách a nedělích – vždy přišel někdo ochotný přidat ruce k dílu. Hodně krajanů dalo materiál zdarma nebo za nominální ceny. Vzpomínám si mezi jinými na J. Kutku, B. Culka J. Knopa a Močičkovi. A chodili tam pracovat i mladí, např. volejbalisti, bratři Brodečtí, mladí Kuglerovi – ale vůbec mnoho dalších. Dokonce i Jugoslávci nám pomáhali.“
„Přitom, samozřejmě, se také musely platit splátky a běžné účty. Každý měsíc byla zábava s tombolou a stále se vybíralo. A lidé dávali. Musím se také zmínit o dobrovolnících, kteří zábavy připravovali, uklízeli a vařili. Když bylo vše připravené, jeli se domů osprchovat a pak se vrátili zpět do Sokola, kde platili vstupné jako každý jiný. Při zábavách pak také obsluhovali u stolů a nakonec pak umývali nádobí a uklízeli sál. Nikdo nebyl placen – dělali jsme to s nadšením. V kuchyni zpravidla pracovala pí.Voborská, Gráfová, Ambrožová, Petráňová, manželé Růžicovi, moje paní, a samozřejmě Jarda Křepčík – a pečivo věnoval L.Šindler. Jen doufám, že jsem na někoho nezapomněl“, dodává Josef.
„A jak to bylo dál? – to se budeš muset, člověče, zeptat někoho jiného, od roku 1983 jsem ve výboru již nebyl. Vím ale, že o tělocvik přestal být zájem a tak jméno Sokol zůstalo už jen v názvu. To ale nevadí, nedávno jsem tam po delší době byl a byl jsem příjemně překvapený, jak je dům zvelebený. Dokonce i výtah. Kdo by to byl kdy řekl“, končí Josef a chce vědět, proč se vlastně ptám, jestli o tom chci psát.
Říkám mu, že mu nebudu opakovat pomluvy a drby, které poletují kolem, a které – jak oba dobře víme – od nepaměti patří, spolu s osobními závistmi a nenávistmi, k oblíbené kratochvíli mezi krajany. A nejen mezi nimi, pochopitelně. Říkám mu, že se zmíním jen o tom, co jako vzdálený pozorovatel vím a nebo o čem se může přesvědčit on sám. Vyprávím mu o rozděleném výboru, o podivuhodně zvláštním náboru členů a následném zastavení příjímání nových členů, o obviněních z „tunelování“ na stránkách „Novin“ ze Sydney, podivné webové stránce nesoucí domainové jméno „sokolmelbourne“, jejíchž autor se Sokolem Melbourne Inc. nemá nic společného.
Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Tak to bych nesmírně litoval, kdyby se měl dům na kterém jsme se všichni tolik nadřeli, rozpadnout kvůli hloupým a bezvýznamným sporům“, řekl Josef Kadaně a oba jsme položili telefon.
Pomyslel jsem si, že je skutečně nejvyšší čas, aby historie vzniku Sokola a Národního domu byla sepsána aby neupadla v zapomenutí.
Aleš Nebeský
B. Kubeš Buletin „Proč“ č.2
(část zabývající se článkem „Nyní a tehdy“)
V únorovém vydání Kvartu jsem si mohl přečíst další dva nekonkrétní, jednostranné články......
Další článek “Nyní a tehdy“ napsal ve stejném čísle Kvartu pan Aleš Nebeský. Opět nic konkrétního, například: “navštívil mě dávný známý“- “pak mi jiný známý“- “slyšel jsem o výhrůžkách fyzickým násilím“- “slyšel jsem o konkrétním anonymním dopise vyhrožujícím vypálením domu jedné ze zakladatelek Sokola“. Takhle se přeci věci nedají publikovat. Já jsem také kdysi někde slyšel, že když se maloval Národní dům, tak se do toho zahrnulo i malování domu starosty P. Pospíchala, že když se měnila v Národním domě podlaha, udělala se jedním vrzem podlaha i v domě starosty P. Pospíchala. To jsem slyšel, neznamená to ale, že to musí být pravda. Může a nemusí, pokud se nepřesvědčím, tak to nikde nezveřejňuji. Věřím, že se mnou všichni souhlasíte.
Dále pan Nebeský ve svém článku píše o mimořádné valné hromadě. “S velice hlasitým pokřikem jedněch a s mírným potleskem druhých, hned po zahájení se schůze skončila“. Ale vždyť pan Košňár OAM Melbourne v jeho článku “Narušená schůze“ píše, že po skončení schůze v dolním sále se 90% členů odebralo do horního sálu a aby mohli nadále ve schůzi pokračovat, byl zabráněn vstup rušitelům. To všichni ti, kterým byl zabráněn vstup černou ochrankou, byli rušitelé? Nebyli to jen ti, kteří jsou nepohodlní výboru Sokola? Byla tedy ta mimořádná schůze uzavřena, jak píše pan Nebeský, anebo se v ní pokračovalo jak zase píše pan Košňár OAM Melbourne? Může mi to prosím, třeba někdo z výboru, tedy pan starosta nebo i jeho žena v příštím Kvartu vysvětlit?
To co píše pan Nebeský v jeho článku o založení Sokolského domu všichni dobře víme. “Jak se tam zakladatelé nadřeli, jak dům finančně podporovali a že by pana Kadaňe mrzelo, kdyby se to celé mělo rozpadnout kvůli hloupým a bezvýznamným sporům“. Ale vždyť i nás, druhou generaci, by něco takového mrzelo. Vždyť i my jsme se tam před 10-11 lety nadřeli a finančně podporovali přestavbu, kterou byl pan Kadaňe při své návštěvě příjemně překvapený.
posted by alene at 9/06/2006 09:22:00 am
<< Home