Osobní doznání s nadějí tečky

(psáno pro Kvart leden 2006)
Moje návštěva Prahy pro mne měla v létě minulého roku řadu nečekaných překvapení. Jedno z nich jsem zažil v hospodě u piva, kde jsem si s několika přáteli vážně-nevážně povídal o politice. Pro politické “diskuse” je česká hospoda stále tím nejlepším místem.
Poté, kdy jsem se ne právě lichotivě vyjádřil o politické reprezentaci České republiky, se můj dávný přítel zasmál a řekl: “No, to je pravda, ale vy emigranti, můžete být tak akorát ticho. Hlavně tam u vás, v melbournském Sokole, máte taky pěkné i….y kteří tvrdí, že zastupují absolutní většinu všech Čechů a Slováků v Melbourne. Co tomu tak asi říká absolutní většina Slováků?” dodal pobaveně.
Na můj údiv řekl, že četl rozhovor s někým z Melbourne a tak se také dostal na sokolskou webovou stránku. Snažil jsem se vysvětlit, že Sokol sice jako tělocvičná organizace neexistuje, ale je společenskou organizací mající zhruba 100 členů, že webová stránka, kterou podporuje údajně přes 200 lidí a používá domejnové jméno sokolmelbourne, se sokolskou organizací nemá nic společného. Dodal jsem, že jde jen o spor o řízení prosperujícího Národního domu, který patří organizaci Sokola Melbourne a je spravován jeho výborem a že já osobně nejsem ani členem Sokola, ani nepatřím k příznivcům webové stránky sokolmelbourne. Třeba říci, že jsem svým vysvětlením přátele značně pobavil.
“To ani tady si už nikdo nedovolí tvrdit, že mluví za absolutní většinu. – Naposledy to tu tvrdila strana a vláda, když jsme jí ve volbách dávali 99%,“ podotkl jeden z přátel a vážně dodal: „A to ti vážně nevadí, že mluví i tvým jménem?“
Musím se přiznat, že jsem vždy měl a mám tendenci krajanské „dění“ brát na lehkou váhu. Spíše něco jako předmět sociologické studie (četba Kvartu, sydnejských Novin a Bulletinu Proč by k tomu během posledního roku dodala materiálu více než dost), než-li něco, čemu je třeba věnovat vážnou pozornost. Jenže, žijeme v době internetu.
V úvodu mého soupisu historie melbourského Sokola (Kvart březen 05) jsem napsal, že jsem se narodil do sokolské rodiny. Měl jsem dodat, že i do rodiny, kde se vyznávala masarykovská rovnice: “Demokracie = Pravda a Slušnost”. Byla to samozřejmě jen teorie. V praxi jsem byl poučen, že pravdu říkat nesmím – “Němci by nás všechny zavřeli”. Po pár letech omezené demokracie, to začalo platit znovu – tentokrát “bolševici by nás zavřeli”. I té slušnosti začalo podstatně ubývat, i když moje máma stále trvala na tom, že pokud se nedá o někom říci něco hezkého, je lépe mlčet. Prostě, v praxi jsem si rovnice “Demokracie = Pravda a Slušnost” nijak neužil. V tu rovnici ale věřím dodnes.
V exilu jsem pak poznal řadu lidí, kteří nejen tu rovnici vyznávali, ale také se podle ní chovali. Poznal jsem i lidi, kteří slovo “národ” a “vlast” vyslovovali s úctou, tedy něco, čeho jsem po letech života pod nacistickou okupací a bolševickou totalitou nebyl schopen. Všichni ti lidé mi ve své moudrosti říkali, že jsme všichni stejní, že nezáleží kde žijeme, zda doma nebo v emigraci, že záleží jen na tom, jak se kde chováme.
Dění kolem krajanských organizací a posléze i Národního domu se mě tehdy dotýkalo i dnes dotýká jen nepřímo. Obdivoval jsem a dodnes obdivuji úsilí budovatelů, udržovatelů a rozšiřovatelů Národního domu a uznávám jeho užitečnost a jeho symbolickou hodnotu. Národní dům – nechť mi to moji přátelé prominou – jsem ku svému plnému životu v Austrálii nepotřeboval a nepotřebuji. Proto jsem se tam za ta léta vyskytoval velice vzácně. Kdykoliv jsem tam ale zašel, vždy bylo příjemné kolem sebe slyšet rodný jazyk. Stál jsem tedy mimo a s případnými problémy či nedostatky Národního domu nemám osobní zkušenost.
Současný spor kolem Národního domu byl a je věcí členů Sokola Melbourne. Je jen na nich, aby spor – jako správci Národního domu – vyřešili.
Jako svobodný občan jakéhokoliv společenství, jsem ale měl věnovat pozornost tomu, co se dělo mimo Národní dům. Jako každému jinému člověku mi mělo jít o to, aby vždy a všude platila rovnice „Demokracie = Pravda a Slušnost“.
Neměl jsem jen mávnout rukou nad tím, když na př. pí. H.Kučerová (Proč č.1) napsala:“Naše skupina … se skládá z desítky členů, ale reprezentuje velkou většinu českých a slovenských krajanů v Melbourne”. Měl jsem věnovat pozornost tomu, když p. B.Kubeš napsal v sydneyských Novinách č.40: “…většina Českých a Slovenských krajanů v Melbourne…”. Měl jsem se začít ptát: Velká většina? Většina? Českých? Slovenských? – která většina a většina z jakého počtu? a jak ta většina koho pověřila svojí reprezentací? Pokud si mohu dovolit trochu sarkazmu, musím ovšem připustit, že je možné, že se konaly volby jak v České, tak i ve Slovenské komunitě o kterých mi nikdo nic neřekl. Že je možné, že v nich “… stovky našich krajanů, zástupci absolutní většiny krajanů ve Victorii!!!” (web 28.7.05) zvolily za své mluvčí Sokol Support Group a díky své nepozornosti jsem si toho nevšiml.
Měl jsem také zpozornět, když se začaly objevovat anonymní dopisy v sydnejských Novinách (č.27b) píšící o“tunelování” o “okrádání” bez jakýchkoliv důkazů. Měl jsem zcela jistě zpozornět, když se kdosi nestyděl znevážit oběti komunistického teroru srovnáním: „... kdyby byla padesátá léta ... tak by je odstřelili (kritiky vedení Národního domu)...“. Nutno dodat, že autor se stydlivě nepodepsal (Noviny č.47). Právě tak jsem měl zpozornět, když na webové stránce Sokol Support Group se objevila přímá výzva k anonymitě, kde pak v rámci “otevřené kritiky” (jak to nazývá pan Vlk-webmaster), se na příklad objevila slova jako “jeden hajzl” a “živočišný druh bezobratlovců” (vzkaz Jana, květen 05), “příšerná žába na prameni”a “ten člověk nemá páteř, čest a svědomí” (vzkaz Franta, květen 05). Nejde o to, kdo a proč byl napadán (i když i to by stálo za pozornost), jde o princip slušnosti demokratické diskuze.
Pan Vlk-webmastr, jako webmaster za obsah webové stránky nese samozřejmě odpovědnost. Osobní útoky s uspokojením vítal – jeden anonymní vzkaz označil za “závažný” a uvedl ho na hlavní stránku (web 13.8.05) – až do té doby, než začal sám dostávat anonymní vzkazy, které vyvolali jeho oprávněnou nelibost a najednou začal vyzývat ku slušnosti. To že o několik řádek před tím sám napadl jakési nejmenované pisatele slovem “písálkové” – termínem který slovník českého jazyka označuje za slovo hanlivé – mu jako kontradikce nepřipadlo. “Přestože některé příspěvky nás značně poškozovaly, tak v rámci demokracie jsme je nerušili…” dodal k tomu všemu. Samozřejmě, koncept vulgarity „nerušené v rámci demokracie” je ovšem také pozoruhodný.
Netřeba dodávat, že na jeho webové stránce si již anonymové na své nepřijdou. Pan Vlk-webmater “vzkazy” zastavil krátce potom, co jakýsi anonym špatnou angličtinou napsal “what bloody idiot has come up with the sentence – pan Tyrš z České republiky” (Herbert from Dejvice, září 05). Pana Vlka-webmastra je třeba za zastavení anonymních nadávek a útoků pochválit. A to i navzdory tomu, že si uvědomil redaktorskou odpovědnost až potom, kdy na své vlastní kůži poznal, jak dávání prostoru anonymům pod záminkou svobody slova (či jejího zneužívání) se může otočit proti komukoliv. Jeho veřejná omluva “absolutní většině” krajanů, by byla nejen vhodná, ale více než na místě.
Zcela mimochodem - je k tomu možné dodat samozřejmost, že každá publikace má právo uveřejnit či zamítnout příspěvky podle svého uvážení. Webová stránka a Bulletin Proč prý vznikl protože: „Kvart uveřejňuje jednostranné příspěvky“ (Proč č.1). Nepochybně zajímavý kontrastem pak je, když na webové stránce (24.10. 05) pan Vlk-webmaster napíše: „...dostali jsme dva emaily...Tak jsme to probírali(?) a rozhodly(?) se že nevidíme důvod k uveřejnění... je to napadení naší skupiny a všech krajanů, kteří sdílejí jiný názor...na rozdíl od nich jsme demokraté...“. Jak Kvart, tak i Proč mohou ovšem „nevidět důvod k uveřejnění“. Zřejmě ale, když dva dělají totéž, není to totéž.
Stručně řečeno, uvědomuji si, že jsem se měl “probudit” z tolerantní mlčenlivosti dříve, než se mně prohlášení o “absolutní většině krajanů” dotklo osobně.
Měl jsem se “probudit” dříve, než jsem se mohl dočíst, že mým jménem se někdo snaží vytvořit precedens a nesmyslně a proti zájmu nás všech krajanů žádá, aby úředníci české vlády, velvyslanec a honorární konzul, z titulů svých funkcí, zasahovali do života české komunity. Zástupci vlády, která se může každé čtyři roky proměňovat aniž bychom na to mohli mít jakýkoliv vliv. Zamrazilo mě až v zádech nad pomyšlením, že by diplomatický sbor bolševického Československa byl býval měl před lety právo “urovnávat spory” krajanů a krajanských či exilových organizací. Tak daleko pisatelé uctivých žádostí vrchnosti myslet zřejmě nedokázali.
Nejde mi o jednotlivé osoby. Nakonec se ale přece jen vrátím k JUDr Kantorovi. Při svém loňském rozhovoru s ním jsem mu řekl: “Člověče, Milane, kdyby jsi vzal těch pár milionů a dal je Armádě spásy, tak tě jmenují čestným tím či oním a postaví tě na piedestal. Dal jsi je na českou věc a napadají tě jako podvodníka a lháře”. “Proboha,” řekl mi JUDr Kantor, “to tam prosím tě nedávej, Chtěl jsem jen udělat něco aby jméno Czech a Sokol bylo tzv. “vytesáno do betonu”. Oba víme, že v každém společenství se najdou lidé všelijací.”
Tehdy jsem mu vyhověl.
Dnes ale za tím vším doufám udělat osobní tečku otázkou k zamyšlení: – Jací jsme to lidé?
Aleš Nebeský