Co mě přimělo promluvit

Co mě přimělo promluvit
(psáno pro SSG webovou stránku,¨
uveřejněno ve dvoutýdeníku „Noviny“ č.53 2005 vydávaném v Sydney )
Protestuji -
proti osobnímu útoku na JUDr. M.Kantora. Útok je zcela nezastíraný pokus očernit charakter člověka, pokus na jaký jsem mezi slušnými lidmi snad ještě nenarazil. Jsem znepokojen a hluboce dotčen formou napadení JUDr.Kantora navíc i proto, že je psán českou rukou. Záminkou útoku je rozhovor, poskytnutý redaktorce Českého rozhlasu v Praze JUDr. M.Kantorem. Jsou v něm uvedeny nepřesné údaje, převzaté autorkou v dobré víře z informací MZV. Za pochybné údaje pisatelé napadají JUDr. M.Kantora a snaží se zpochybnit i to, co JUDr. M.Kantor pro české krajany kdy udělal. Jejich rádoby sugestivní „otázky“ začínají prohlášením „nikdy jsme neslyšeli“. Slyšeli toho skutečně velice málo a ani se očividně neobtěžovali tím, aby si své „neslyšení“ v knihovnách a na příslušných úřadech doplnili. Raději svoji ignoranci nahrazují osobními útoky a urážkami.
Protestuji –
proti žádosti o odvolání JUDr. M.Kantora z funkce honorárního generálního konzula, která by byla k smíchu, kdyby neukazovala nejen osobní zášť, ale i ignoranci o poslání úřadu honorárního konzula, o kterém se pisatelé domnívají, že je zástupcem krajanů. Zřejmě ani nevědí, že honorární konzul může být i jiné národnosti. Zřejmě nevědí, že před i po druhé světové válce do roku 1953 byl honorárním konzulem Československé republiky v Austrálii Mr. Edgar Peacock, který obdržel Řád bílého lva od prezidenta T.G.Masaryka (a zůstal, bohužel, věrný svému úřadu i po únorovém puči 1948). Z historie české komunity toho mluvčí znají skutečně pramálo a přitom si troufají aspirovat na její representaci. S nedůvěrou a skutečnou lítostí jsem četl jména některých lidí, kteří dopis údajně podepsali. Rád bych věřil – podepsali-li se skutečně – že se důvěřivě podepsali pod předložený text, aniž se s jeho obsahem a formulacemi řádně seznámili.
Protestuji -
velice důrazně i proti tomu, aby se hrstka lidí prohlašovala (cituji) za: „zástupce absolutní většiny českých krajanů ve Victorii“. Zastupují-li vůbec někoho, zastupují podle svých údajů prý něco přes 210 petičních signatářů. I v tomto případě bych rád věřil, že ne všichni signatáři souhlasí s chováním, slovníkem a metodami „mluvčích“ a že „mluvčí“ nemají ani jejich „absolutní“ podporu.
Počet českých krajanů ve Victorii, podle statistiky z roku 2001, je něco přes 2500 lidí. „Zástupci absolutní většiny“ mají zřejmě potíže s matematikou a neznají význam slova „absolutní“.