Proč se cítím jako idiot

Nemohu si naříkat, že by náš telefon ležel ladem. Lidé zřejmě raději telefonují než píší – reakce na mé psané výlevy přicházejí více po drátě, než na papíru. Mimo anonymů – i oni navzdory své snížené IQ kupodivu chápou, že když něco napíší, nedají se poznat po hlase.
„Ty seš ale idiot“, ozvalo se z telefonu před několika dny. „Já vím“, poznal jsem známého po hlase a radostně jsem dodal: „proč tentokrát?“
Zcela vážně ale prohlásil, že se mi diví a vysvětlil mi i proč.
On i já patříme k emigrační vlně, o které naši „starousedlíci“ říkali, pokyvujíce povážlivě hlavou: „vy posrpnoví nemáte vztah k organizacím a spolkům“. Jiní z nich k tomu ale dodávali: „Zaplať pánbůh za to“.
Obojí měli svým způsobem pravdu. Oni odcházeli z domova s plně fungující občanskou společností. My jsem opouštěli stát, kde i pěstitelé holubů byli pod státní kontrolou.
Já jsem sice v počátcích exilu několik organizací „navštívil“, ale velice brzy jsem z nich odešel. Spory o vepřovou s knedlíkem a malicherné osobní spory či jiné podobně „světoborné“ záležitosti, mě skutečně nezajímali. Nepochybně to trochu a snad i nespravedlivě zlehčuji, ale tak jsem to tehdy cítil.
Touhu po spolkové činnosti i nadále potlačilo to, když od druhé poloviny sedmdesátých let členové „exilových“ organizací podepisovali věrnost „socialistické republice“ při žádostech o „úpravu vztahů k socialistické vlasti“.
Obnovení Sokola ještě před tím mě ale zaujalo. I když z dálky, přece jen jsem o tom něco málo napsal. Dokonce jsem připravil pro zdejší české vysílaní rozhovor a reportáž o tehdejším Sletu konaném ve Švýcarsku. To nepíši, abych se hlásil o zásluhy. Jen to konstatuji.
Pak ale Sokol málem zanikl na úbytě a s ním by i sokolovna přišla vniveč. „Zakladatelé“ se ale vrátili a předali dům „mladým“. Ve výboru se objevilo i několik mých přátel a domáhali se mé přítomnosti. Polichocen jsem odmítl.
V té době se také objevil Kvart. Jeho redaktor to ale neměl lehké. Ne vždy jsem souhlasil s tím co napsal. V očích některých členů Sokola se Kvart ale stal přímo nepřijatelný – vydavatelem a majitelem Sokolského Listu byla sokolská organizace. Samozřejmě, moudrý vydavatel a majitel časopisu zpravidla dává redaktorovi volnou ruku v redakční politice „dne ze dne“. Jen když časopis začne ztrácet svůj programovaný smysl, pak vydavatel zasáhne. V tomto případě po několikáté kritice členů, redaktor snad zklamán, snad znechucen, odešel.
Ještě snad před tím mě jeden z členů výboru požádal, zda bych také nechtěl do Kvartu dopisovat. (V té době jsem dopisoval do Hlasů vydávaných v Sydney a posléze tamtéž vydávaných Australských Listů).
Tak se stalo, že jsem po řadě let opět vešel do Sokolovny při návštěvě nynějšího českého prezidenta, tehdejšího ministra financí. Tehdy se mnou celková atmosféra krajanského shromáždění natolik otřásla, že jsem si slíbil – nikdy více.
Několik let jsem pak ještě do Kvartu psal a i potom, kdy jsem dopisovat přestal, jsem samozřejmě slyšel o úspěších i problémech Sokolské organizace. Mimo krátké návštěvy potom, co „tělocvična“ byla impresivně přestavěna na společenskou místnost, jsem ale i nadále budovu neviděl ani z dálky.
Před několika lety jsem opět začal do Kvartu přispívat. O tom, jak to v domě chodí jsem nic moc nevěděl a ani vědět nechtěl.
Je sice pravda, že jako „korespondentovi“ mi lidé ledaco řeknou s tím, že bych „o tom“ měl napsat. A to i navzdory tomu, že vědí, že pravidlo „krajanské záležitosti“ nekomentovat porušuji málo kdy. Někdy mi ale také důvěrně svěří to či ono a někdy o tom – s jejich souhlasem – napíši, byť i jen vzdálený komentář. Kolujícím „zprávám“ podobajícím se spíše maloměšťáckým pomluvám (věčná to kratochvíle české komunity), věnuji většinou jen velice malou pozornost.
Moji mírnou pozornost vzbudila snaha o výměnu „stráží“ v Národním domě, ale i tak – „co je mi do toho, je to věcí členů“. Když se mi pak do rukou dostali známky podivných praktik, jsem snad i to okomentoval, ale opět – „co mi bylo do toho“.
To se ale změnilo, když najednou mimo sokolskou organizaci, se začali dít podivné věci včetně snahy přimět úředníky České vlády k zásahu do krajanského života. Z Česka a z Evropy mi docházely emaily – „co to tam v tom Melbourne blbnete?“. To zcela upoutalo moji plnou pozornost.
Během doby se mi pak od třech různých lidí (dvou z nich neznámých) dostalo upozornění, že stárnu a blbnu, když se vážně zajímám o hádky v české komunitě, které tu vždy byly, jsou a budou.
Nu, a teď, již po čtvrté, můj známý došel k názoru, že jsem idiot, když zcela proti svým zásadám věnuji pozornost tomu, jak si nudící se část české komunity nemající nic lepšího na práci, krátí dlouhou chvíli.
Doporučil mi, abych si přečetl „vzkaz“ na sokolské webové stránce, který je hned nad „inzerátem“ mého blogu. Chtěl vědět, proč mi nevadí být i nepřímo spojen s něčím podobným a zda se necítím trapně.
Řekl jsem, že se tak trochu trapně již cítím delší dobu, ale že mu dám definitivně vědět až se podívám.
Ten „vzkaz“ byl od anonyma. Navzdory svému lepšímu já jsem si to přečetl (zásadu anonymy číst a komentovat jsem kdysi porušil jen jednou – a hned jsem toho litoval.)
Tento anonym byl podepsán jako „Stará sokolka“. Napsán byl relativně zdatnou rukou, jazykem očividně novějšího data. Přitom tak naivně a primitivně „zamaskován“ svým předstíráním, že si snad pisatel musí dělat legraci. Tváří se jakoby se zastával starých členů Sokola, ale přitom je ironizuje tak, že je to až urážlivé (připomněl mi „spisovatele Béďu“). Další anonymní vtipálkové se na tom ovšem také hned náležitě popásli.
Do jaké míry do psaní anonyma vkládám to, co tam není, si nejsem jist. To je celý problém s anonymem, člověk nikdy neví na čem je. A tak mě začalo být trapně z toho, že to vůbec čtu.

Samozřejmě, nastává nová éra. Nejen v Sokole, ale všude ve světě kolem nás. Patří k tomu i to, že mladí si dělají legraci z předešlých generací. Bylo to tak vždy. Dělali jsme to my, dělali to naši rodiče a prarodiče. Bylo to ale s tím rozdílem, že předešlé generace to dělali otevřeně, mnohdy na divadelních prknech, dnes se to děje na internetu pod krytem anonymity. Zbaběle, někdy i vulgárně, ale hlavně bez ochoty převzít otevřeně za svá slova odpovědnost.
Je to skutečně nová éra. Zda k lepšímu, či k horšímu, těžko říci.
Zatím se ale zdá, že zneužívání všech lidských práv a svobod, pod jakoukoliv záminkou, se stává běžné a nedá se s jistotou říci, že by to obecně lidem příliš vadilo.
Možná že to ale souvisí jen s tím, že moje a následné generace, které vyrůstali v totalitní společnosti, neumíme žít v samosprávných občanských organizacích. Stejný úkaz je prý možné vidět i v České republice. V našem případě na tom zřejmě nic nezměnil ani delší či kratší styk se svobodnou společností. Jak tady i tam je to zřejmě věc příchodů nových generací, plně vyrůstajících ve svobodném prostředí.
Zbývá otázka, zda stojí za to se tím vším zabývat na malicherné úrovni krajanského života, když stejný způsob myšlení na vyšších úrovních mnohem nebezpečněji ohrožuje životy a svobody nás všech a svobody našich dětí?
To je ovšem velice stará otázka. Odpovědí si nejsem jist.
„Jistě, že mi to vadí“, zavolal jsem známému zpět „ale hlavně se cítím tak trochu jako idiot, že se vůbec zabývám anonymem.“ Vlastně nejen trochu, dodal jsem si pro sebe.
Jen si připomínám slova blízkého přítele: „To vše je úděl Sysyfův“. A nebo také slova Jana Wericha o tom, že boj s lidskou blbostí není možné vyhrát, ale nikdy nesmí přestat.

PS.
Začátkem tohoto roku (viz níže Osobní doznání s nadějí tečky) jsem velice naivně projevil naději, že odchodem člověka, proti kterému byly původně a především zaměřeny všechny osobní útoky, se krajanský život vrátí do jakéhosi „normálu“. Pak ale přišla žaloba k nejvyššímu soudu, která svojí absurdní logikou požadavku členství v organizaci o jejíchž zrušení současně usilovala, také vypadala spíše jako žert. Možná, že si skutečně někdo jen dělal legraci.
Jsem to skutečně jen já sám, kdo má pocit že v poslední době si z nás někdo soustavně dělá legraci?