Nejen o anonymitě

Anonym patří do koše. To bývala zásada všech slušných publikací a všech slušných lidí. Je to i moje zásada – i když musím přiznat, že jsem zásadu „anonym do koše“ jednou či dvakrát porušil a na anonymní dopis jsem reagoval.
Pravda ovšem je – jak mě před časem kdosi poučil (nepřekvapí, že to byl anonym) – že anonymní dopisování je zcela normální a akceptovaná praxe. Zejména na internetu.
Anonymní dopisovaní mi nepřipadá ani normální, ani akceptovatelné.
Snad je to i tím, že v době mého dospívání anonymní dopisy byly s radostí přijímány jak Gestapem, tak i StB. Navíc možná i tím, že anonym při vyjadřování svých názorů zpravidla nešetří osobně zaměřenými vulgarizmy. Kde chybí argument, nastupuje osobní napadání a vulgarita.
Lidé se také uchylují k anonymitě ze strachu ať již z vládní moci, či z odsouzení svým okolím. To první je do jisté míry pochopitelné v policejním státě, to druhé v uzavřené společnosti – ale ani v prvním, ani v druhém případě, to není nic normálního. Oboje je projevem vnější nesvobody pisatele a oboje je neomluvitelné.
V posledních několika letech se ale anonymní pronášení názorů – snad i díky internetu – značně roznemohlo i v uzavřeném společenství české komunity v Melbourne. Nechápu proč a čeho se pisatelé bojí. Nabízí se vysvětlení – jsou to vnitřně nesvobodní lidé.
Od samého začátku svého veřejného dopisování se podepisuji – považuji to za projev svobodného člověk žijícího ve svobodné společnosti.
Díky tomu jsem se také ale stal od svého příjezdu do exilu „šťastným“ adresátem řady anonymních dopisů. Zcela samozřejmě od lidí, kteří si pletou výměnu názorů s osobními invektivy. Jako Žižkovák jsem na ledacos zvyklý a tak mě vulgárnosti v dopisech nepřekvapily. Spíše jsem pocítil lítost nad chudobou jejich slovníku. Anonymitu takových vulgárních dopisů jsem snad i chápal a chápu. Znám jen velice málo lidí (ne že by vůbec nebyli) kteří by se pod něco podobného podepsali. Chápu tedy, že se stydí sami za sebe – jen nechápu, proč to tedy vůbec píší. Je mi to záhadou.
Anonymitu nechápu o to více, když pisatel argumentuje, třeba i neuměle, slušně a logicky. A i to se stává.
Před časem jsem dostal anonymní dopis podepsaný jakýmsi „Honzou“. Dopis byl adresován výboru Sokola a vyjadřoval jistou nelibost nad Kvartem. Na kopii bylo rukou připsána žádost o uveřejnění na tomto blogu s tím, že výbor nedovolí jeho dopis v Kvartu otisknout a že jsem dal před časem prostor panu Špieglovi.
Dopis zcela samozřejmě skončil v koši na odpadky.

Tím by to mohlo končit, kdyby...
Zazvonil telefon a mě neznámý hlas chtěl bez úvodu vědět: „Kdy tam dáte ten dopis?“.
„Dobrý den,“ pravil jsem a dodal, „jaký dopis a kam? A s kým mluvím?“, zeptal jsem se zcela upřímně. Dozvěděl jsem se, že on je Honza a já jsem pokrytec, že jsem kdysi hlásal Voltairovo heslo „Zásadně nesouhlasím s tím co říkáte, budu se ale bít do poslední kapky krve, abyste to mohl říci veřejně“. Usoudil jsem, že můj protějšek na druhém konci drátu mě dobře zná. Prohlásil jsem, že Voltairovo heslo vyznávám i nadále, Poněkud pateticky jsem dodal, že pro anonymy právo na posvátnou svobodu projevu neplatí, to náleží jen hrdým a svobodným lidem. Pokračoval jsem konstatováním, že na tom nemění nic ani to, že s ním dokonce i v mnohém souhlasím. Navíc, že každý vydavatel jakékoliv publikace má právo uveřejnit příspěvky podle svého úsudku a znovu jsem chtěl vědět s kým mám tu čest. Hlas mi familiárně oznámil, že jsem vůl. A praštil telefonem.
Tím by to mohlo končit, kdyby...
Před několika dny se v telefonu ozval – tentokrát již známý – hlas.
Anonym „Honza“ mi sdělil, že na webu „naši krajané“ četl moje připomínky k rozhovorům paní Semenov. A znovu chtěl vědět, kdy uveřejním jeho dopis, když Jirkovi Špieglovi...
„Pan Špiegl se podepsal“, neslušně jsem mu skočil do řeči. Po delší výměně názorů na anonymitu, kdy mi skákání do řeči oplatil i s úroky, změnil téma a zeptal se, proč mi prý vadí překrucování historických faktů víc než celá řada nesmyslů nejen v Kvartu, ale kolem Národního domu a v komunitě kolem nás.
Vysvětlil jsem mu, že v mých očích je třeba historickou pravdu chránit a obhajovat kdykoliv a proti komukoliv. V krátkém vyjádření je možné poukázat jen na to podstatné. Zlehčováním minulosti se ovšem snadněji buduje přítomnost a zářné zítřky, ale to mě zajímá pramálo.
Pokračoval jsem, že s Kvartem jsem se rozloučil a považuji za nevhodné se k jeho zaměření a obsahu jakkoliv veřejně vyjadřovat. Navíc, nic mi do toho není, je to věc vydavatele, výboru Sokola, aby věděl co chce a jak toho dosáhnout. A také ovšem je to věc čtenářů. Tak trochu potíž je, že v případě Kvartu, tlak „trhu“ neexistuje. Kvart je rozesílán zdarma, takže hlavní zbraň čtenářů projevit svůj názor, buď časopis odhlásit a nebo nekupovat, je čtenářům odepřena. Čtenáři tedy mohou být vydavatelům lhostejní.
A komunita? Každá společnost má vedení, jaké si ze svých řad dokáže vychovat. Pokud ve společnosti samé není zakořeněna úcta ku spravedlnosti, slušnosti, vzájemný respekt k právům a svobodě druhého, je těžké očekávat dodržování základních lidských a demokratických principů od lidí aspirujících na její vedení. Potlačování práv druhých jim pak nepřichází zatěžko.
V minulosti to vše bylo kompenzováno obětavou a nezištnou prací celé řady lidí, v současnosti je to „obohaceno“ vulgárním napadáním a jakýmsi chorobně posedlým přesvědčením, že „všichni kradou“. Nepochybně podle hesla „podle sebe soudím tebe.
Po mém monologu mi začal anonym „Honza“ tykat. „Mluvíš jako kniha, ty vole“, a znovu chtěl vědět, kdy uveřejním jeho dopis. Řekl jsem mu, že umístění dopisu na mém blogu není žádné nic moc „uveřejnění“, jen velice málo lidí si to přečte. Řekl jsem mu, že jsem jeho dopis vyhodil, pokud mi ho ale pošle znovu a podepsaný, tak ho na blog umístím.
Obávám se, že to anonyma „Honzu“ opět pobouřilo. Beze slova opět praštil telefonem.
A tím to tedy asi končí... Doufám.
Jen stále nechápu, proč se anonym „Honza“ stydí za své názory a za své jméno. Až na toho „vola“, ovšem. Za to bych se styděl i já.