Jen osobní poznámka úvodem...

Časopis Český dialog o kterém tu bude řeč, má Australian connection – jak my, „Čechoaustralani“, říkáme.
V roce 1990 se vydavatel a redaktor Hlasů Petr Rada rozhodl vrátit do republiky. Doufal, že bude moci vydávat Hlasy pro Austrálii z Prahy, i když si byl vědom, že to bude z praktického hlediska obtížné. Po vydání několika čísel, zřejmě došel k závěru, že je třeba dát časopisu širší záběr a vytvořit jakýsi „most“ mezi Čechy žijícími mimo republiku kdekoliv a nejen se zaměřením na Austrálii. Spojil se s Evu Střížovskou (nebo ona se spojila s ním) a vznikl Český dialog, který krátce na to Petr Rada opustil.
Od té doby Eva Střížovská navštívila – nemýlím-li se, tak dvakrát – Austrálii a přijímala naše návštěvy v Praze. Řízení časopisu nikdy nebylo snadné a vyžadovalo značnou obětavost, ale překážky v jeho vydávání se postupem času spíše množily, než aby jich ubývalo. A teď se dozvídám, že se přidávají i zdravotní potíže.
Z mnoha stran slyším zprávy – a doufám, že jsou to jen hlasy pesimistické – o tom, jak je na publicisty vykonáván tlak psát v mediích o České republice spíše „positivně“ a méně kriticky. Ostatně podobná přání jsou pronášena i mimo území republiky. Možná, že trochu naivně doufám, že to není „trend“, že jsou to jen ojedinělé případy.
Snad je jen „podobnost čistě náhodná“, že útok komunistických Haló novin na Český dialog z pera soudruha Kojzara, poslance za komunistickou stranu, je – kupodivu – ve stejném duchu. Ostatně, posuďte sami.
A nakonec osobní vzkaz – budeš-li Evo donucena, ať již z jakýchkoliv důvodů, vydávání Dialogu zastavit, bude to pochopitelné. A nejen pro atmosféru, která se v Čechách v posledních letech vytváří a o které jsme si koncem loňského roku popovídali v Praze osobně.
Chci Ti jen říci, a vím, že nejsem sám, že jsi udělala obdivuhodnou a velice záslužnou práci. Děkuji Ti za ní a držím Ti palce.
Aleš Nebeský

Český dialog bez dialogu

Halo noviny 18. 6. 2008
Jaroslav Kojzar
poslanec komunistické strany v parlamentu České republiky
V minulých dnech se mi do ruky dostal časopis Český dialog - Czech Dialogue, jenž vydává pro naše občany i Čechy žijící v zahraničí vůbec Mezinárodní český klub a šíří Česká centra, tedy naše kulturní instituce v područí zastupitelských úřadů.
Jeho cílem je představit nás, naše myšlení, světu. Prostě naši demokracii a všechno, co s ní souvisí. Jak tedy, podle vydavatelů Českého dialogu, nás má vidět svět? Namátkou jsem listoval jeho stránkami a leccos mě zaujalo. Dovolte, abych ocitoval několik pasáží z několika článků, uveřejněných právě v tomto periodiku, jež má krajanům přiblížit život (?) v naší zemi?
Z polemiky s prezidentem Václavem Klausem, jenž ve svém novoročním projevu odmítl některé antikomunistické aktivity Štětinova týmu a lidí kolem paní Kavalírové, stojí za zaznamenání tato slova: V rozmezí několika málo dní jste znevažujícím způsobem komentoval snahy mnoha českých občanů o právní řešení existence Komunistické strany Čech a Moravy. Nejdříve jste označil volání po zákazu KSČM za směšné, v novoročním projevu jste pak úsilí vypořádat se právními demokratickými prostředky s ostudnou poslední stalinskou komunistickou stranou v Evropě označil za 'včerejší bitvy', jež bojovat 'není příliš obtížné a odvážné'. Vážený pane prezidente, omluvte se těm, kteří bez postranních úmyslů, vedeni vyššími principy mravními, se dlouhá léta či dokonce desetiletí snaží zbavit naši zemi bolševického dědictví - (autor senátor Jaromír Štětina, i proto zřejmě nevolil za prezidenta Václava Klause a dal přednost Janu Švejnarovi, jenž by měl být k těmto snahám, a jak se z poslední doby ukazuje, oprávněně, vstřícnější).
Ze Stanoviska Akademického klubu Společnosti pro vědu a umění k výstavbě radaru v Brdech: Výstavba radaru je rovněž pomocí naší zemi, i když toto zařízení je primárně určeno pro ochranu USA. Pokud nevyužijeme obranný systém USA, žádný obdobný mít nebudeme. Analýza argumentů odpůrců výstavby radaru vede k závěru, že buď sledují výlučně svoje osobní zájmy, nebo z principu zaujímají protiamerický postoj - (podepsán prof. Dr. František Sehnal, CSc. - Akademický klub je organizace, jež vznikla v roce 1958 ve Spojených státech a sloužila jako neoficiální mechanismus vědeckých a kulturních styků, tedy americké straně k pronikání do vědeckých institucí Československa).
Z osobní zpovědi šéfredaktorky Českého dialogu: Největší informaci o tom příšerném Únoru jsem získala z knihy Lubora Zinka ÚNOR. Je tam všechno o tom, jak se lidé postižení strachem změní na ubohé lidské trosky, schopné třeba zabít svého bližního, jak se zamindrákovaní blbečkové dovedou vyšplhat po zádech kamaráda k velmi pofiderní moci? Zkrátka Únor 48 - a to vím jistě - byl velký podvod na důvěře většiny občanů tohoto státu a zločinná komunistická organizace z toho tyje dodnes. Je vám to jedno? - (autorka Eva Střížovská)
A nakonec ještě vzkaz všem našim krajanům: Komunisté dokázali během krátké doby záměrně a účelově zlikvidovat paměť, duši, tradici, kulturu a elitu národa. Vyvraždili ji, vyhnali či jejím potomkům neumožnili studovat. Na odpovědná místa dosadili z velké části lůzu, neschopné, nezodpovědné a všeho schopné. (autor Ondřej Jahelka, redaktor ECHO, doplněno fotografií Jana Šinágla).
Co dodat? Pěkná reprezentace České republiky. Naši krajané budou mít o dění u nás vskutku úplný obrázek. Jen mně není jasné, zda mezi ty odpovědné vybrané komunisty z lůzy, neschopné, nezodpovědné a všeho schopné patřili i Jan Drda, ing. Holý, Jiří Frejka, akademik Šorm, profesor Husa, či třeba herec Jaroslav Průcha?

Svět dle Kojzara

Věra Pokorná
Různým politickým veličinám, po hadrovém podvodu v roce 1989 jen dočasně zkrotlým, už zase otrnulo. Jsou to komunisté, lidé zvláštního ražení, kteří netrpělivě čekají na opětovné uchopení moci. Sdružují se jako dříve se soudruhy z východu, vyzývají „k boji proti imperialismu a státnímu terorismu v čele s USA a proti sionofašismu , kteří se spojili, aby zničili Slovany.“ (Sergej Kosťjan, tajemník komunistické strany Běloruska v rozhovoru s Haló novinami ).
KSČM, stará strana v novém kabátě ozdobeném třešničkami se navenek snaží tvářit jako akceptovatelný partner ostatních parlamentních stran, ale má ve skutečnosti docela jiné cíle. Měla je podle přesně připraveného plánu vždycky, pod jakýmkoliv jménem, a uplatnila je především tehdy, když na podzim roku 1989 naivní „revolucionáři“ cinkali klíči a skandovali svoje „Nejsme jako oni.“ Opravdu nebyli. Byli totiž hloupí, na mazané komunisty nestačili.
Mezitím, co se jedni předčasně a bláhově radovali, že komunistická éra skončila, soudruzi už pilně rozkrádali peníze různých organizací, rozdělovali si funkce v bankách a na jiných důležitých místech v hospodářství „nového“ státu. Věděli dobře, kde je start k novým kapitalistickým zítřkům, sami k němu dali povel. I v zahraničí měli různé své lidi, jako například Daniela Strože, emigranta, vydavatele mnichovské edice „Poesie mimo domov“, který je dnes v parlamentu EU poslancem za KSČM.
Jedním z pozoruhodných reliktů té nedávné a stále živé minulosti je „významný předlistopadový novinář Rudého Práva“, ještě v září 1989 oceněný v soutěži Julia Fučíka za „významné publicistické materiály, přispívající k boji za přestavbu naší společnosti a odhalující skutečné záměry protivníků socialismu“: Jaroslav Kojzar. Jeho nelibá sekernická novinářská činnost bývá označována jako „kojzarovská žurnalistika“. Dnes je opět žádaným autorem, píše, stejně jako po celý život, o novodobých kolaborantech a přisluhovačích cizích sdělovacích prostředků. Nová je v jeho článcích obhajoba bývalých komunistických funkcionářů , například Karla Hoffmana, odsouzeného za napomáhání invasi v srpnu 1968. Umožňuje tak nám „krajanům v zahraničí“ , abychom ho trochu poznali, dříve jsme k tomu (naštěstí !) neměli příležitost.
Právě teď se soudruh Kojzar probudil, či tedy probuzení předstírá, když ve svém článku v Haló novinách z 16.6.2008 , nazvaném „Český dialog bez dialogu“, tvrdí, že se mu časopis, který vychází už od roku 1990 dostal „náhodou do ruky“. Pravděpodobnější je, že byl pověřen na schůzi strany , aby se tím zabýval.
Jeho formulace jsou opravdu podivné. Časopis Český dialog šíří i Česká centra, podle Kojzara prý kulturní instituce „v područí“ (!) zastupitelských úřadů.
Kojzar je pobouřen obsahem časopisu, cože se to prý těm krajanům, v zahraničí žijícím, o Česku píše. Vzpomíná asi nostalgicky na časopisy, tištěné na křídovém papíře, s obrázky dívek v kroji ve stylu „zítra se bude tančit všude“ , s různými positivními zprávami o výdobytcích socialismu, které kdysi pro krajany a jim podobné vydávalo MZV. Jaképak dialogy.
Napadá šéfredaktorku Evu Střížovskou, za celkovou tvář časopisu a konkrétně za to, že se dle jeho názoru neuctivě vyjadřuje o únoru 1948, o kterém se, sice z vlastní zkušenosti mnoho nepamatuje, ale dočetla se mnoho zajímavého v knize Lubora Zinka : „Únor“.
Rozčiluje se též na senátora Jaromíra Štětinu, který polemizuje s presidentem Václavem Klausem o jeho výroku v novoročním projevu, kde označil volání po zákazu KSČM za směšné a včerejší. Bojovat za něco takového není podle pana Klause dnes ani obtížné, ani odvážné. Velice živě též nesouhlasí s formulací Ondřeje Jahelky, že komunisté dokázali záměrně a účelně zlikvidovat paměť, duši, tradici, kulturu a elitu národa a na odpovědná místa dosadili z velké části lůzu, lidi neschopné a neodpovědné. Schopné všeho. Článek je ještě doprovázen fotografií od Jana Šinágla, což je další červený hadr pro rozzuřeného Kojzara. Není prý to pěkná reprezentace České republiky. Krajané budou mít o dění u nás nepěkný obrázek. Má o nás pěkné mínění. Vidí emigranty a krajany jako ubožáky, kteří nosí po kapsách hrsti prsti z rodné země, slzí při poslechu národních písní a zoufale se dotazují každého, kdo odtamtud, z milované vlasti, přichází: „Vypravujte, vypravujte nám, poutníku, co je nového, co dělá matička Praha?“
O tom, že je dnes možné sledovat denně české noviny na internetu, téměř ze všech koutů zeměkoule, sledovat také veškeré dění třeba i v české televisi, o tom Kojzar asi ještě nikdy neslyšel. Také si nedovede představit, že si dnes každý může udělat obrázek sám, pokud se rozhodne ten podivný komunistický skansen navštívit.
Též stanovisko Akademického klubu SVU k výstavbě radaru v Brdech ho zvedlo ze židle. Vysvětluje proto čtenářům Haló novin, co to ten Akademický klub vlastně je, cože to může být zač, když vznikl v roce 1958 v USA a „sloužil jako neoficiální mechanismus vědeckých a kulturních styků, tedy americké straně, k pronikání do vědeckých institucí Československa.“
Přestože svůj článek nadepsal „Dialog bez dialogu“, je právě tím dialogem nejvíc rozčilen. „Takhle ne, soudruzi, my to platíme a podívejte se, co oni nám tam píšou a co si dovolují“. To chce v podstatě pan Kojzar svým článkem říci. Přesně podle intencí, které dostal od vedení KSČM. Však se také mluvčí strany Monika Hoření raduje, a sděluje, že vedení strany je s Haló novinami spokojeno: „Odvádějí dobrou práci.“
Znám časopis Český dialog i jeho šéfredaktorku Evu Střížovskou od roku 1990, setkali jsme se šťastnou náhodou, když jsme s manželem poprvé po 22 letech přijeli do Československa. Vím, jaké překážky a problémy musela a stále musí překonávat. Je to statečná žena, která časopis mnohdy dělala ve svém bytě, doslova na koleně, obětovala mu všechen čas a nakonec i své zdraví .
Český dialog je pro nás , krajany v zahraničí naše forum, jedno z malých světýlek v záplavě vzmáhající se kojzarovské žurnalistiky. Mnohdy se bojíme, že nám zhasne, hlavně teď, když do útoku na něj zatroubila KSČM. Víme dobře, co se v zemi děje k tomu není potřeba Kojzarů. Radost z toho mít nemůžeme. Jen sentimentální nostalgičtí hlupáci, lidé lhostejní a dávno normalizovaní zavírají oči před skutečností
A Haló noviny, o kterých sice jistý odborník z politologického ústavu Masarykovy university v Brně prohlásil, že balancují na hraně zákona o propagaci fašismu a komunismu, budou vycházet vesele dál. Dotyčný totiž dále míní, že jejich společenská nebezpečnost není příliš vysoká.
Přestože je to strašné čtení, měli byste je občas vyhledat na internetu. Ukazují skutečnou tvář současné komunistické strany v České republice a varují ty, kteří opět strkají hlavu do písku.