Tři reakce na dva komentáře – S.Berton, J.Lorenc a B.Kubeš

Dva emaily o demokracii
(psáno pro Kvart listopad 04)
Korespondence je kořením života.
Naši předkové tomu očividně věřili, protože psaní dopisů považovali za umění, kterému věnovali čas a péči. Pro mnohé slavné literáty byl dopis prvním literárním dílem. Číst dopisy psané v minulých staletích je mnohdy skutečným požitkem. Ovšem to bylo tehdy. Doručení dopisu trvalo týdny i měsíce. Nyní, zejména po vynálezu internetu, „než to dopíšu, tak už to maj přečtený“ – abych parafrázoval Jana Wericha. A navíc, nic v „cyperspace“ není utajeno, každý má přístup ke všemu. Není tedy divu, že jsou lidé, kteří lamentují nad tím, že umění psaní dopisů zcela zanikne.
V korespondenci jsem objevil „koření“ života plně až příchodem do exilu. Dopisy od přátel z celého světa mi byly vždy potěšením – ať již byly „kořením“ někdy příjemně ostrým, jindy nasládle lahodným nebo pálivě hořkým a někdy i smutně nepotěšitelným. A dodnes tomu tak je, i když přicházejí internetem a jsou víceméně suchou informací.
Do poslední kategorie patří e-mail, který mi právě poslal kamarád z Prahy.
Oznámil mi, že krajských a senátních voleb se zúčastnil “rekordní” počet voličů, celých 20%. Znamená to prý, že 80% občanů bude zase nadávat u piva na politiku.
(Třeba ovšem podotknout, že nízká volební účast není jen česká rarita. Snad jedinou výjimkou (a doufám, že to tak i zůstane) jsme my tady – my prostě navštívit volební místnosti musíme.)
Potěšitelné prý ale je, že i tak ve volbách jak krajských, tak i v senátních, bez konkurence vyhrála ODS, oproti tomu co ČSSD skoro všude propadla – a kupodivu i bolševici. Přitom prý důvěra obyvatel v koaliční vládu Stanislava Grosse roste. Věří jí údajně 40% občanů, o pět procent více než v září. Od června, kdy byl ještě premiérem Vladimír Špidla, se důvěra lidí ve vládu zvýšila o 14 procent.
Není divu, že premiér Stanislav Gross nehodlá kvůli neúspěchu v krajských a senátních volbách odstoupit z funkce předsedy ČSSD. Prý by to bylo jen "teatrální gesto", řekl premiér, a nechal slyšet, že by se měl zrušit senát. (Politická situace ale zůstává labilní – v ODS, a dokonce i v ČSSD se ozývají hlasy o předčasných volbách.)
Když nic jiného nezbývá, populismus vždy přijde vhod - jak úspěšně praktikuje a hlásá pan prezident. Tak proč by se nepřidal i pan premiér, že ano. “Navíc, máme demokracii a vůli lidu je třeba respektovat” – dodal můj kamarád.
Nepochybně. Je ovšem celá řada “demokratů”, která tomu věří velice výběrově. Kdykoliv lid-volič volí jinak než jak by si oni přáli, z lidu-voličů se stane svedený lid-blbec, který neví co činí. Po posledních australských a amerických volbách byly noviny plné nářků zhrzených akademiků a komentátorů. Snad ani nemusím dodávat, že jsou to hlasy z levice, mající jinak plná ústa obhajoby zájmů lidu, jeho vůle a demokracie. Aniž tím chci říci, že podobné pohrdání voliči se neozývá – prohraje-li - se strany pravice. Jenže ta se alespoň zpravidla vůlí lidu tak moc neohání.
Je samozřejmě pravda, že voliči ve více-méně svobodných volbách zvolili Hitlera i Gotwalda a i nadále mnohde volí další vyhlášené obhájce vůle a zájmu lidu. Dá se tedy jistě říci, že největším nebezpečím pro demokracii je nezájem občanů a politická neznalost voličů. Jenže vyznavačům demokratického systému, chtějí-li zůstat demokraty, nezbývá nic jiného než jakýkoliv výsledek voleb respektovat a akceptovat. To vše mi připadá tak samozřejmé, že se za opakování takových samozřejmostí až stydím.
Ovšemže vím, že lidé skloňují demokratickou ideu nahoru i dolu a mluví o demokratických ideálech - potíž je, že každý si pod nimi představuje něco jiného. A tak, upřímně řečeno, nevím o čem je řeč.
Demokracie, vláda lidu, vlastně existovala snad jen ve starých Athénách. Pro systém, kde si lid volí zástupce, aby jeho jménem řídili chod věcí veřejných se (kdo ví proč) také ujalo pojmenování „demokracie“ – ale s přídavkem „zástupná“.
W.Churchill pokládal demokracii za nejhorší vládní systém, ale dodával, že zatím ještě nikdo nevymyslel lepší. Cynicky se ovšem dá říci, že je určitě ideální pro vládce – je to jediný systém výměny vlády, kdy není třeba existující vládu popravit a vyvraždit čtvrtinu obyvatelstva aby mohla být vláda vyměněna. Určitě mi to potvrdí předlistopadoví představitelé strany a vlády, i když oni nebyli vyměněni na základě voleb - ale lidmi, kteří v demokratický systém věří.
Demokracie jako systém může prospívat jen tehdy, když jsou zaručeny osobní svobody a když většinou voličů zvolení zástupci respektují práva menšiny. Demokracie nemá ideologii, jsou to jen „pravidla hry“, je to systém, který může být naplněn jakoukoliv ideologií - podle přání většiny. Dopustí-li ale většina, aby „pravidla hry“ byla změněna, systém je přeměněn. Stane se diktaturou nebo totalitou a lidem milujícím svobodu nezbývá než emigrovat. Má-li člověk kam.
Za normálních okolností, zvolí-li většina něco, s čím nesouhlasím, jen málo mi pomůže, budu-li si myslet, že jsem genius a většina blbec. A to bez ohledu na to, jak malý počet voličů se uráčil jít k urnám. Jako člověk vyznávající pravidla demokratického systému se pak musím snažit, aby v příštích volbách „moji“ zástupci předložili voličům takové představy pro uspořádání společnosti, které jim většinu získá. A aby se co nejvíce voličů k urnám dostavilo.
To mě přivádí k druhému emailu. Popravdě řečeno, nebyl mi adresován – jen mi byl předán, abych se prý pobavil. Nepobavil jsem se.
Neznám všechny okolnosti za kterých byl rozeslán, neznám jeho několik pisatelů. Pro to, co mě na něm nejvíce zaujalo, to není podstatné. Co je pozoruhodné, je pojímání demokracie jedním z pisatelů.
Dovolte mi ocitovat: „Teď záleží jenom na vás všech zda to členství zaplatíte a ještě jednou do konce června příštího roku. .... Potom bychom všichni šli na členskou schůzi, kde bychom nominovali nové lidi do výboru a na starostu a na Valné Hromadě bychom jim dali hlas. Hlavní je, aby to zase všichni nepoložili, ale aby ten rok vydrželi”.
Pisatel zřejmě ví, že v demokracii má hlavní slovo většina. Jak jí získat, je ovšem také jedno z “pravidel hry” demokracie. Nikde není zmínka o tom, jakou alternativu pisatel nabízí, co chce zlepšit – jde mu očividně jen o získání většiny. K jakému prospěchu mi z emailu není tak úplně jasné.
Jasné je jen jedno. Jde o to, aby nějací lidé, kteří mají zaplatit dvakrát jakési členství přišli a dali hlas „novým lidem“. Jistě chvály hodné a nic proti tomu.
Jenže pisateli jde navíc o to, „aby to zase všichni nepoložili“ – mimochodem, jaký asi zájem mají vyzvaní o „členství“ nebo společné dobro, když to (ať již „to“ znamená cokoliv) již očividně jednou položili? Navíc jde i o to, aby to „ten rok vydrželi“.
Co bude po volbách, až to „ten rok vydrží“ a dají hlas „novým lidem“? Kdo ví- o tom v emailu nic napsáno není. Princip získávání „moci“ s pomocí většiny apatických voličů s jednoročním zájmem, mě vždycky naplňuje těmi nejčernějšími představami.
Jiný pisatel tam pak také položil – zřejmě rétorickou – otázku: “Proč vlastně někteří lidé emigrovali?” Během 36ti let exilu a posléze i krajanství jsem si stejnou otázku položil mnohokrát. Odpověď se stále mohu jen dohadovat. S jedním jsem si ale stoprocentně jist – určitě to nebylo z touhy žít v demokracii.

Reakce S. Bertona
(Kvart prosinec 04)
Vážená redakce,
v listopadovém čísle Kvartu byl zveřejněný článek Aleše Nebeského, v němž mj. napsal: "Je samo- zřejmě pravda, že voliči ve více -méně svobodných volbách zvolili Hitlera i Gottwalda a i nadále mnohde volí další vyhlášené obhájce vůle a zájmu lidu..."
Jak se dostal k moci Gottwald, je čtenářům dobře známo. Méně známá je skutečnost, že v posledních svobodných volbách v Německu, konaných 5. března 1933 získala Hitlerova nacistická strana 43 % hlasů, protihitlerovská opozice 51 % hlasů. Hitler se nestal kancléřem ze svobodné vůle německých voličů a poslanců, nýbrž v důsledku machinací za politickou scénou, v nichž sehrál nejdůležitější roli Franz von Papen. Ke změnám ústavy, které by umožnily nacistům nastolit totální moc, bylo zapotřebí dvoutřetinové většiny. Nacisté věděli, jak rozproudit a usměrnit vývoj historických událostí. Heydrichovi všeho schopní hoši zapálili 27. února Říšský sněm. Goebbels obvinil z tohoto zločinu holandského komunistu van der Lubba. V organizované atmosféře teroru proti Sociálně demokratické a Komunistické straně Německa odhlasoval sněm 24.března 1938 zvláštní Zmocňovací zákon, pro který – k budoucímu žalu Německa a celé Evropy – hlasovali zastrašení a Hitlerovými sliby obalamucení oponující poslanci. Hitler rychle strhl krásnou masku demokrata. 30.června zakázal činnost všech politických stran, mimo nacistickou NSDAP. Během několika měsíců nacisté zatkli 300 000 občanů a zavraždili 4 000 lidí (Roman Cílek, A potom přišla "Noc dlouhých nožov"...1970).
Volební vítězství nacistů v r. 1938 se ustálilo v českých dějepisných studiích, článcích a čítankách, protože se to hodilo a stále hodí proti- německé propagandě. Nacisté vyšli z voleb v r. 1933 jako nejsilnější strana, nikoli však jako parlamentní většina. Z ce1kového počtu 674 křesel získali 340 mandátů.
Mnohé čtenáře pravděpodobně udiví skutečnost, že prvními obětmi nacistů byli říšští Němci. 3 000 000 byly během Hitlerova režimu vrženy do koncentračních táborů. 12 000 bylo během války popraveno pro poslouchání zahraničního rozhlasu. Přes 250 009 dezertérů z Wehrmachtu bylo zastřeleno.
Po odtržení českého pohraničí v říjnu 1938 a připojení k Říši v důsledku Mnichovského diktátu čtyř velmocí, gestapo zatklo 25 000 sudetoněmeckých demokratů, převážně sociálních demokratů a komunistů. Horlivost gestapáckých pohůnků v okupovaném pohraničí ČSR dokonce donutila R. Heydricha k vydání oběžníků, že nebylo žádoucí zatknout každého nízkého politického funkcionáře. Koncentrační tábory byly už tehdy přeplněny Němci říšskými.
Pro zajímavost – ve věznici v berlínské Ploetzensee bylo během 11. světové války popraveno 1437 Němců, 677 Čechů, 253 Poláků, 245 Francouzů, 69 Rakušanů, 68 Belgičanů, 36 Holanďanů, 24 obyvatel SSSR, 14 Jugoslávců a 9 Španělů (Miroslav Moulis, Popraviště v Ploetzensee, Národní osvobození, 12.8.2004).
S. Berton

Omluva Aleše Nebeského
Pan Berton má samozřejmě pravdu. V červenci 1932 NSDAP získala 38%, při dalších volbách po několika měsících v říjnu 1932 počet jejich hlasů klesl na 33%. I to ale stačilo Hitlerovi k využití získaných vládních pozic a nerozhodné opozice k zákulisním manipulacím (o teroru v ulicích prováděným SA ani nemluvě), aby při volbách v březnu 1933 získal přes 40% hlasů, a posléze získal absolutní moc, jak uvádí pan Berton.
Pokud jde o Gotwalda, pro srovnání – v roce 1946 získala KSČ v Českých zemích 40% a na Slovensku 30%, což umožnilo Gotwaldovi využít získaných vládních pozic – vedle nepříliš rozhodné opozice – k tomu, aby pak únorový puč v 1948 uskutečnil prakticky bez odporu. Čísla, která uvádím, jsou zaokrouhlena a podobnost okolností značně zjednodušena, princip ale zůstává: vysoké procento voličů, vědomě či nevědomě, jak Hitlerovi tak Gotwaldovi, otevřelo cestu k moci.
Stejné zkratkovitosti, pohříchu otevřené různým interpretacím, jsem se dopustil v citované větě, která měla být jen letmou ilustrací nebezpečí pro demokracii. Ve snaze po stručnosti a v naději, že si to čtenář “přebere” jsem zjednodušil historickou skutečnost, která samozřejmě nikdy není jednoduchá. Za to se omlouvám.
Za předpokladu, že nejde o shodu jmen, plně chápu pana Bertona že mu takové zjednodušení vadí. Podrobnost a pečlivost jeho historického výzkumu událostí po atentátu na Heydricha, ho opravňuje požadovat přesnost formulace. Mimochodem, svůj výzkum shrnul do dvou studií (vydaných 1985-86), které jsou nepostradatelným zdrojem pro každého, koho otázky atentátu zajímají.

Reakce J.Lorence
(Kvart prosinec 04)
Odpověď na Alešův článek v listopadovém Kvartu.
Aleši, píšeš že: nikde není zmínka o tom, jakou alternativu pisatel nabízí, co chce zlepšit.
Máš pravdu, v listopadu jsme ještě nevěděli co vlastně chceme s tou většinou udělat. To se dnes vytříbilo a cílem nás všech je, aby spolek dál existoval ve prospěch všech Čechů a Slováků, aby nesloužil jen některé skupině nebo jednotlivcům, aby se pro zájemce konalo více činností za nejnižší možné náklady a v čase, který vyhovuje většině.
Cílem je sjednotit naši komunitu ke spolupráci. Dále bych chtěl zdůraznit, že lidé kteří píší články do Novin a emaily anonymně a nebo propagují násilí a pomluvy, nemají v naší skupině co dělat. Ti rozhodně škodí našim cílům.
Jaromír Lorenc

Milý Jardo,
mluvili jsme spolu několikrát. Víš, že můj prvotní zájem je o věci "veřejné". Tak jako mě znepokojuje branch stacking u politických Stran a jiných organizací, aniž jsem jejich členem, tak mě znepokojil v případě Sokola, jehož nejsem členem a jehož činnost prakticky nesleduji. Jsem sice v současné době pravidelným dopisovatel do věstníku, který sokolská organizace vydává, ale je na rozhodnutí redaktora, zda můj příspěvek otiskne, či nikoliv. Jak je ostatně normální v jakékoliv tiskovině kdekoliv na světě.
Můj příspěvek tedy nebyl o ničem jiném, než znepokojením nad tím, co jsem se dočetl v emailu, z kterého jsem čerpal. Podle mých měřítek, účel nesvětí prostředky. Včetně branch stacking.
Vysvětluješ, že jde o snahu sjednotit naší komunitu. Nepochybně chvályhodné. To jistě každý rád uslyší. Právě tak jako ujištění, že s anonymy, pomluvami a násilím nechceš mít nic společného.
Já samozřejmě nemohu tvrdit, že o dění v Sokole nic nevím. Ať chci či nechci, nemohu o tom neslyšet. Na téměř jakékoliv české „party“ mluvit o čemkoliv jiném je takřka vyloučené. Hlasivky si přicházejí na své, tváře rudnou a obvinění létají na všechny strany. Rozum se kamsi vypařil.
Snad nebudu příliš naivní, když vyslovím přání, aby se rozum brzy vrátil a k tomu kýženému sjednocení došlo.
Tvůj Aleš

Nyní a tehdy
(psáno pro Kvart únor 2005
Nedávno mi kdosi vytknul, že o našem krajanském životě nikdy nic nepíši a jen lhostejně stojím stranou. Přiznám se, že od začátku svého exilu jsem pokládal – a dodnes pokládám – dění v republice, ve světě a v mém novém domově za primární. Po počáteční zvědavosti jsem krajanskému životu opravdu věnoval pozornost jen vyjímečně. Dodnes si ale pamatuji jak Sokol byl v polovině 70tých let obnoven, a později Národní dům koupen a vybudován. Mezi lidmi, kteří se na tom aktivně podíleli, byla celá řada mých přátel a velmi dobrých známých. Bylo to cosi vyjímečného – a tak jsem o tom tehdy psal.
Snad bych tedy měl i napsat, co kolem sebe vidím dnes.
Stručně řečeno: - Před několika měsíci mě navštívil dávný známý a řekl mi, že prý sama existence Národního domu je ohrožena. Vyzval mě, abych se stal členem Sokola a vyprávěl mi o náboru nových členů. S díky jsem odmítl, je o mně známo, že spolkové činnosti neholduji. Navíc jsem mu řekl, že podle mne účel nesvětí prostředky a „branch stacking“ považuji – při nejmenším – za neetické. A pustil jsem to z hlavy.
Pak mi ale jiný známý předal e-mail (o něm jsem již psal), který „stacking“ potvrzoval a v „Novinách“ vydávaných v Sydney jsem četl pseudo-anonymní dopisy s obviněním o „vytunelování“ Šumavy (prokazatelně falešným) a nedoloženými obviněními o „tunelování“ Národního domu. A tak jsem se začal zajímat. Jako dopisovateli se mi dostalo pozvání na Valnou hromadu, abych se přesvědčil sám.
Zajímal jsem se ale dál a – nestačil jsem se divit. Při různých setkáních s přáteli jsem slyšel o výhružkách fyzickým násilím a dokonce o konkrétním anonymním dopise vyhrožujícím vypálením domu jedné ze zakladatelek Sokola a Národního domu.
Ptám se dál. Můj dávný známý z počátku mého vyprávění mě ujišťuje, že neví co je to za lidi a s výhružkami nemá a nechce mít nic společného. Pak jsem byl pozván na další schůzi, kde jsem se nic moc nedozvěděl. S velice hlasitým pokřikem jedněch a s mírným protestem druhých, hned po zahájení – schůze skončila.
Při té příležitosti mě napadlo, že z původních zakladatelů domu jich asi již kolem mnoho nebude. Začalo mě zajímat, co tomu všemu asi říkají. Vytočil jsem telefonní číslo jednoho ze zakladatelů. Nejprve se ale ptám, jak to tehdy vlastně bylo.
„Jo, člověče, někde je snad archiv a tam to všechno musí být.“ Omlouvám se, že jsem ho bez varování přepadl, ale že mě jde spíše o osobní vzpomínky, jakkoliv neúplné – i když asi přesnou historii by měl také někdo někdy sepsat.
„Dům – nebylo to najednou“, říká mi Josef Kadaně. „Myslím, že klíčová schůze byla v Rheinlandu, kde se díky manželům Zlatým sešlo poměrně hodně lidí. Schůzi vedl starosta Sokola F. Vozábal a byl tam Šetek, Kopecký, Kugler, Petráň, Šustek, Graf, Schoenpflug, Tůma a Tůmová, Nový, Culka, Močička, Mencl, Dub, Kinda, Ambrož, Voborský a snad tucet dalších. Nechť mi prominou ti, jejichž jména si nevzpomínám. Hned na to se pak přidali další, ne nutně v tomto pořadí – J.Knop, manželé Hájkovi, manželé Rosenfeldovi, manželé Ružicovi, pani Skálová, J. Nový atd. Na schůzi se mluvilo o tom jak začít sbírku – a než jsme se rozešli, bylo na stole několik tisíc dolarů. Každý dal.“
„A jak jsme se k tomu názvu „Sokol“ vůbec dostali? Abychom si mohli dovolit koupit nějaký dům bez půjčky, na to peníze nebyly. Dům měl sice sloužit všem krajanům, ale na bankovní půjčku jsme museli mít nějaký spolek, který existoval a v jehož jménu se mohla budova koupit. A také spolek registrovat a mít příslušné stanovy. Mezi existujícími spolky – Sokolem, Divadlem a klubem Slávie, měl Sokol nejvíce aktivních členů. Ve stanovách museli být také uvedeni členové, ochotní převzít odpovědnost před úřady za dodržování stanov. Bylo nás sedm – Vozábal, Šetek, Petráň, Kopecký, Kugler, Vlasta Šustková a já. A tak se zrodil Czechoslovak Sokol Gymnastic Association N/L.“
A Josef dál vypráví, jak se mu po sepsání stanov a úřední registraci podařilo zajistit bankovní půjčku. J. Petráň nalezl budovu v blízkosti středu města, peníze ale stále ještě nestačily. Situaci zachránil svojí osobní půjčkou J. Kopecký.
„Tím to ale vše teprve začalo“, říká Josef. „Všechno bylo potřeba uvést do použitelného stavu. Podlaha dole, kuchyně, záchody, prostě všechno. Především členové Sokola, ale i celá řada krajanů – po večerech, sobotách a nedělích – vždy přišel někdo ochotný přidat ruce k dílu. Hodně krajanů dalo materiál zdarma nebo za nominální ceny. Vzpomínám si mezi jinými na J. Kutku, B. Culka J. Knopa a Močičkovi. A chodili tam pracovat i mladí, např. volejbalisti, bratři Brodečtí, mladí Kuglerovi – ale vůbec mnoho dalších. Dokonce i Jugoslávci nám pomáhali.“
„Přitom, samozřejmě, se také musely platit splátky a běžné účty. Každý měsíc byla zábava s tombolou a stále se vybíralo. A lidé dávali. Musím se také zmínit o dobrovolnících, kteří zábavy připravovali, uklízeli a vařili. Když bylo vše připravené, jeli se domů osprchovat a pak se vrátili zpět do Sokola, kde platili vstupné jako každý jiný. Při zábavách pak také obsluhovali u stolů a nakonec pak umývali nádobí a uklízeli sál. Nikdo nebyl placen – dělali jsme to s nadšením. V kuchyni zpravidla pracovala pí.Voborská, Gráfová, Ambrožová, Petráňová, manželé Růžicovi, moje paní, a samozřejmě Jarda Křepčík – a pečivo věnoval L.Šindler. Jen doufám, že jsem na někoho nezapomněl“, dodává Josef.
„A jak to bylo dál? – to se budeš muset, člověče, zeptat někoho jiného, od roku 1983 jsem ve výboru již nebyl. Vím ale, že o tělocvik přestal být zájem a tak jméno Sokol zůstalo už jen v názvu. To ale nevadí, nedávno jsem tam po delší době byl a byl jsem příjemně překvapený, jak je dům zvelebený. Dokonce i výtah. Kdo by to byl kdy řekl“, končí Josef a chce vědět, proč se vlastně ptám, jestli o tom chci psát.
Říkám mu, že mu nebudu opakovat pomluvy a drby, které poletují kolem, a které – jak oba dobře víme – od nepaměti patří, spolu s osobními závistmi a nenávistmi, k oblíbené kratochvíli mezi krajany. A nejen mezi nimi, pochopitelně. Říkám mu, že se zmíním jen o tom, co jako vzdálený pozorovatel vím a nebo o čem se může přesvědčit on sám. Vyprávím mu o rozděleném výboru, o podivuhodně zvláštním náboru členů a následném zastavení příjímání nových členů, o obviněních z „tunelování“ na stránkách „Novin“ ze Sydney, podivné webové stránce nesoucí domainové jméno „sokolmelbourne“, jejíchž autor se Sokolem Melbourne Inc. nemá nic společného.
Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Tak to bych nesmírně litoval, kdyby se měl dům na kterém jsme se všichni tolik nadřeli, rozpadnout kvůli hloupým a bezvýznamným sporům“, řekl Josef Kadaně a oba jsme položili telefon.
Pomyslel jsem si, že je skutečně nejvyšší čas, aby historie vzniku Sokola a Národního domu byla sepsána aby neupadla v zapomenutí.
Aleš Nebeský

B. Kubeš Buletin „Proč“ č.2
(část zabývající se článkem „Nyní a tehdy“)
V únorovém vydání Kvartu jsem si mohl přečíst další dva nekonkrétní, jednostranné články......
Další článek “Nyní a tehdy“ napsal ve stejném čísle Kvartu pan Aleš Nebeský. Opět nic konkrétního, například: “navštívil mě dávný známý“- “pak mi jiný známý“- “slyšel jsem o výhrůžkách fyzickým násilím“- “slyšel jsem o konkrétním anonymním dopise vyhrožujícím vypálením domu jedné ze zakladatelek Sokola“. Takhle se přeci věci nedají publikovat. Já jsem také kdysi někde slyšel, že když se maloval Národní dům, tak se do toho zahrnulo i malování domu starosty P. Pospíchala, že když se měnila v Národním domě podlaha, udělala se jedním vrzem podlaha i v domě starosty P. Pospíchala. To jsem slyšel, neznamená to ale, že to musí být pravda. Může a nemusí, pokud se nepřesvědčím, tak to nikde nezveřejňuji. Věřím, že se mnou všichni souhlasíte.
Dále pan Nebeský ve svém článku píše o mimořádné valné hromadě. “S velice hlasitým pokřikem jedněch a s mírným potleskem druhých, hned po zahájení se schůze skončila“. Ale vždyť pan Košňár OAM Melbourne v jeho článku “Narušená schůze“ píše, že po skončení schůze v dolním sále se 90% členů odebralo do horního sálu a aby mohli nadále ve schůzi pokračovat, byl zabráněn vstup rušitelům. To všichni ti, kterým byl zabráněn vstup černou ochrankou, byli rušitelé? Nebyli to jen ti, kteří jsou nepohodlní výboru Sokola? Byla tedy ta mimořádná schůze uzavřena, jak píše pan Nebeský, anebo se v ní pokračovalo jak zase píše pan Košňár OAM Melbourne? Může mi to prosím, třeba někdo z výboru, tedy pan starosta nebo i jeho žena v příštím Kvartu vysvětlit?
To co píše pan Nebeský v jeho článku o založení Sokolského domu všichni dobře víme. “Jak se tam zakladatelé nadřeli, jak dům finančně podporovali a že by pana Kadaňe mrzelo, kdyby se to celé mělo rozpadnout kvůli hloupým a bezvýznamným sporům“. Ale vždyť i nás, druhou generaci, by něco takového mrzelo. Vždyť i my jsme se tam před 10-11 lety nadřeli a finančně podporovali přestavbu, kterou byl pan Kadaňe při své návštěvě příjemně překvapený.

War on terror?

(psáno pro Kvart červenec 05)
Ani při nejlepší vůli nemohu prohlásit, že jsem mistrem anglické gramatiky. A tak se vždy raději zeptám. Moji australští přátelé mi vysvětlují, že „war on terror“ neznamená ani válku proti teroru, ani válku s terorem. Je to hlavně prý pochybné gramaticky a proto i významově mlhavé. Typické prý pro žargon používaný politicky a novináři.
Samozřejmě, nejde mi jen o pro mne nepochopitelnou předponu „on“ – jde mi jak o slovo „terror“, tak i „war“. Politická korektnost samozřejmě nepřipouští nazývat věci pravými jmény. Maximálně je přípustné slovo „terror“ nahradit „islámským fundamentalismem“. Ani to ale není zcela přesným pojmenováním této nové světové války: je to – stručně a jednoduše řečeno – obrana proti islámské agresi.
Historicky vzato, to není nic nového. Krátce potom, co archanděl Gabriel přiměl Mohameda k islámu (vzdávání se bohu) a osvícený prorok se vzdávání bohu rozhodl šířit „ohněm a mečem“, během prvního desetiletí se mu ku slávě Allaha podařilo obsadit celý Arabský poloostrov, Persii a Egypt. V době své největší slávy Islámská říše sahala od Španělska až po řeku Indu. Po smrti Omara, kdy zejména díky válečným kořistem začal růst blahobyt (a s ním i rozvoj vědy a umění), imáni i šejkové poněkud pozapomněli na pokornou chudobu hlásanou Mohamedem a začal mravní úpadek. (Jistě stojí za pozornost, že se podobnému vývoji zatím žádná civilizace nedokázala vyhnout.)
A Islámská říše se od desátého století začala pomalu rozpadat. Po dvě století pak pro změnu křesťané osvobozovali Kristův hrob. A také „ohněm i mečem“. Křížovým výpravám se ale šíření slávy Boží poněkud nedařilo. Oproti tomu šíření slávy Allaha převzali od Arabů Turci, a to až do doby kdy si naši pradědečkové museli začít zpívat „pro císaře pána a jeho rodinu, museli jsme vybojovat Hercegovinu“. Dá se tedy říci, že od začátku šlo o slávu toho kterého boha, o souboj civilizací. Jak vidno, souboj nedokončený.
Kdy, jak a proč ten souboj zase ožil, je předmětem více či méně zajímavých intelektuálních cvičení, jejichž obsah je přímo závislý na tom, na které straně politického spektra autor stojí. Tedy samozřejmě, jen na tak zvaném „západě“ – mezi muslimy na celém světě se to zdá být každému jasné: může za to Izrael. Spolehlivě se snad dá ale říci, že s plnou silou vypuklo oživení Islámu Sovětskou invazí Afganistanu. Studená válka nebyla sice válka v klasickém slova smyslu, v jednom se ale od těch předešlých nelišila – obě strany hledali spojence kde se dalo a podporovali a tolerovali velice nechutné diktátory a pochybná hnutí. Po probuzení z kocoviny vítězství i porážky se svět na sebe podíval a zjistil, že je sice jiný, ale žádná velká krása na pohled to nebyla. Rusové začali krvácet v Čečensku a „západ“ přispěchal bránit muslimy v Hercegovině (a nic nedbal na nářky Srbů, že oni vždy byli hradbou proti Islámské agresi). Bez zásahu „západu“ a Ameriky (jakkoliv liknavého) by jen velice málo bosenských a kosovských muslimů přežilo.
To ovšem nevadilo Islámským šejkům, kteří prohlásili „západ“ za nepřátelský Islámu a za hlavního satana Spojené státy. A již vůbec to nevadilo bin Ládinovi, který v roce 1983 usoudil, že stačí jeden sebevražedný výbuch (v Bejrútu), aby velice rychle US námořní pěchota odtáhla. O patnáct let později v televizním rozhovoru pro americkou televizi prohlásil: „Viděl jsem úpadek americké vlády a slabost amerických vojáků“. Odchod US námořní pěchoty ze Somálska v roce 1993 mu úpadek potvrdil a v roce 1996 vyhlásil fatwu a jeho Al-Káida ji ztvrdila řadou výbuchů. Je třeba poznamenat, že muslimové nikde ve světě nikterak příliš hlasitě neprotestovali (a dodnes neprotestují). Na „západě“ bin Ládinovo vyhlášení války Americe a „západu“ bral málokdo vážně. A pokud si to někdo dovolil komentovat, byl okamžitě obviněn z rasizmu a netolerantnosti vůči jiným kulturám.
Pak přišlo 11. září a svět se na sebe opět podíval a opět to nebyla žádná krása na pohled. Někoho to probudilo, někdo ještě hlouběji zaryl hlavu do písku. Komentátor Práva, Jiří Hanák napsal: „Islám nelze ztotožňovat s vraždícími fanatiky. Islámská civilizace je půldruhého tisíciletí stará s nevšedními tradicemi uměleckými, sociálními i tolerančními“. To vše je ovšem pravda.
Německo třicátých let také jistě nešlo ztotožnit s vraždícími fanatiky nacistické strany. Německá civilizace byla tisíc let stará s nevšedními tradicemi uměleckými, sociálními i tolerance. A přece, když se dalo Německo na pochod, na konci toho pochodu bylo šedesát milionů mrtvých. Tehdy, a až dodnes existují lidé, kteří s velkou myšlenkovou erudicí a fantazií hluboce zkoumají, kdo vlastně druhou světovou válku zavinil. Mnohdy docházejí k závěru, že to byli vlastně její vítězové a oběti a nikoliv agresoři. Platí to pochopitelně i o válce první. O té studené ani nemluvě.
Jsem si jist, že obětem všech tří válek je zcela jedno kdo, jak a kdy to všechno vlastně zavinil. Vyhodí-li někdo jednoho dne do povětří i mne, jsem si jist, že mi bude jedno, co si přitom myslel. Nehledě na to, že to vím již teď. Během svého života jsem měl ku světu kolem sebe celou řadu námitek, nikdy mě ale nenapadlo jít a vyhodit do povětří na příklad budovu ÚV KSČ a nebo Pražský hrad.
Nepochybuji o tom, že jsou mezi muslimy lidé, kteří s taktikou „fundamentalistů“ nesouhlasí. Nejsou ale příliš slyšet. Zatím jsou v televizi vidět zamaskovaní muslimové usekávající hlavy svým rukojmím a po světě jsou slyšet ajatolláhové a šejkové chválící bin Ládina, označující útok na New York za „Boží počin proti agresorovi“ a prorokují, že jednoho dne se Bílý dům stane mešitou. A nám Australanům Abu Bakar Bashir slibuje, že pod vládou zákonů Islámu svět bude spravedlivější a i nám bude lépe.
Statistiky OSN praví, že v roce 1980 muslimové tvořili 18% v roce 2000 již 20% světové populace. S ohledem na úpadek porodnosti původních obyvatel „bohatých“ států a růstu porodnosti ve státech „chudých“, matematici předpokládají že muslimové budou do roku 2024 tvořit 30% světové populace. Jen těžko se dá předpokládat, že budou žít v zemích, kde se narodí. Z velké většiny si svoje zvyky, učení a kulturu zachovávají a předávají je úspěšně svým dětem. Začátkem dubna při protiteroristickém zátahu v Anglii všech osm zatčených již bylo rodilými Angličany. Žijeme v demokraciích a v nich většina vyhrává volby a vládne.
Civilizace přicházejí a odcházejí. Jejich úpadek je – mimo jiné – vždy předznamenán úpadkem vůle se bránit proti agresi útočníků. Nevím, jak silnou vůli mlhavé heslo „war on terror“ vyjadřuje. Zbývá mi jen doufat, že lidé za padesát let si budou moci říci: „naši dědové, třeba i s chybami, věděli co dělají“. Tak jako my si to můžeme říci o těch našich.

Proč nejsem antiameričan

(psáno pro Kvart říjen 03)
Po přečtení minulého čísla Kvartu se mě kamarád zeptal, zda hodlám rozmnožit řady antiameričanů. Řekl, že jen vtipkuje, ale že z mého poněkud sarkastického komentáře o amerických psychiatrech, to prý tak mohlo vyznít. Skutečně mě pobavil, před časem mi totiž někdo řekl, že lezu američanům do .... Ten druhý to jako vtip nemyslel.
Jsem na to zvyklý – postaví-li se člověk do středu, je terčem z leva i z prava. A někdy i zespodu i zvrchu, zezadu i zepředu.
Tak jako jsem se nikdy nemohl hlásit k antifašismu a antikomunismu, tak také nemohu být antiameričan. Odmítám se definovat jako negativ k čemukoliv. Již jsem to kdysi napsal – jsem pro svobodu a respekt k druhým a proto vyznávám (ať jakkoliv nedokonalá) demokratická pravidla, ve kterých se svobodě a respektu k druhým daří nejlépe. Proto jsem byl a jsem proti fašismu, komunismu a proti jakýmkoliv jiným „-ismům“, majícím na svém štítu likvidaci ať třídních, rasových či náboženských nepřátel. Být jen „anti“ nestačí – konec konců i komunisté byli antifašisty, že ano.
To ale není ten pravý a jediný důvod proč nejsem antiameričan.
Samozřejmě, je toho dost, co se dá na USA kritizovat. Navíc – nejlépe to umí sami Američané. Na rozdíl od nich, sebekritičnosti ve většině zemí světa je jako šafránu. Od Američanů víme, že – na př. – američtí občané prý utratí ročně za drogy víc než za cigarety, 15 tisíc američanů je obětí střelných zbraní za rok a US jsou na prvním místě v exportu pornografie a vyprodukují tam 211 nových pornofilmů za týden. Ne všichni Američané jásají nad masovou produkcí bezduchých „hollywoodských“ filmů, televizních programů a „popkultury“ všeho druhu. Nehledě na to, že volební kampaně mnohdy připomínají spíše cirkus a někdy se zvrhnou na osobní útoky v kterých se politická podstata kamsi vytrácí.To vše je rubem svobody. Potíž je, že čištění rubu svobody většinou ušpiní její líc.
V pevném objetí totality je ovšem mnohé z toho zdárně potlačeno – anebo se o tom nikdo v novinách nedočte. Spojené státy vznikly jako reakce na útlak a potlačování. První osídlenci (a mnoho emigrantů z celého světa dodnes po nich) byli vyhnanci a uprchlíci z Evropy před politickým a náboženským útlakem a posléze i chudobou. S růstem svobody rostla i v historii nebývalá a netušená ekonomická prosperita. Světlo pochodně Sochy svobody není jen planým symbolem, ale bylo a dodnes je pro mnoho emigrantů skutečným světlem svobody. Od války o nezávislost byly Spojené státy považovány na jedné straně za model pro nový a lepší svět a na straně druhé – především anglickou vládnoucí elitou a částí vzdělanců – za „zem ptactva bez zpěvu a květin bez vůně“ a američané popisováni jako „nevzdělaní nadutci a ješitní domýšlivci“, kteří pijí šampaňské jen proto, protože „získat chuť pro klaret vyžaduje vzdělání“.
Přesto se Spojené státy staly nejsilnější zemí světa. To si dovolili dokázat nevzdělaní vyhnanci, kteří měli tu drzost vypovědět poslušnost imperiu nad kterým slunce nezapadalo, a vymknout se autoritativním vládcům na celém světě. A dokázali to bez kontroly a přispění tradičních pánů a mudrců. Nebylo to a není to bez zápasu, bez chyb a bez utrpení a prolévání krve. I tím se platí za svobodu.
Navíc k tomu všemu, v minulém století dvakrát vyhověli prosbám Evropanů aby je přišli zachránit před sebou samými a po druhé světové válce je zachránili od hladu a drželi pak nad nimi ochranný deštník po celou dobu studené války. To již ale řady antiameričanů rozmnožili i vyznavači krásy a nutnosti socialismu. Pro ně již jen existence Spojených států byla – a dodnes je – popřením jejich víry a nepřítelem a ničitelem jejich krásného snu. Také i dnešním novým nepřátelům svobody vadí nejvíce i je pouhá existence svobodných a úspěšných Spojených států.
Před mnoha lety, při poslechu tirád o americkém imperialismu na vojenském politickém školení, mě mnohokrát napadlo, proč vlastně ti američtí imperialisté své impérium neustavili hned po druhé světové válce. Proč prostě a jednoduše neobsadili celou zničenou Evropu včetně Ruska. Kdo by jim v tom mohl zabránit? – měli plně fungující vojenský průmysl, jako jediní měli atomovou bombu a plně mobilní armádu. Místo toho demobilizovali armádu a o deset let později museli – podle komunistické antiamerické propagandy – o to své impérium horko-těžko usilovat znovu. Mimochodem, od té doby mě to napadlo již mnohokrát.
Nejsem tedy antiameričan. A není to jen ze sentimentální nostalgie mládí, z dob, kdy Voskovec a Werich zpívali „hej ty strejdo za tou velkou louží“ anebo později, když jsme si u táboráku dokázali jen pobrukovat, „až k nám přijdou hoši z USA, tak nám bude zase hej“. To ani nemluvě o mém kádrovém posudku, kde stálo, že jsem „obdivovatel amerického způsobu života“, protože mám rád jazz a chlapecky jsem miloval swing, boogie woogie a americké filmy.
Také nejsem antiameričan jen proto, protože mezi varovná životní ponaučení mé matky patřilo, že „nevděk světem vládne“ a že závist je nejhorší lidskou vlastností.
Hlavně ale nejsem antiameričan z čistě sobeckého a pragmatického důvodu – USA je jediná země na světě, která je schopná svobodu ubránit a snad ji i rozšířit.
Zápas o svobodu a jejího uchování ať již států, národů či každého jednotlivce nikdy nekončí. Tento truismus platí dnes snad o to víc, že je to fanatismus porážející rozum, který ohrožuje svobodu národů a nás, jednotlivců. Před časem jsem napsal, že prožíváme třetí světovou válku. Byla to chyba –třetí světovou válkou byla studená válka. Od těch prvních dvou se podstatně lišila. Tak jako od všech třech se liší současná, čtvrtá, ne příliš přesně nazývána „válkou proti terorismu“. Je to „válka proti fanatismu“ a v ní Spojené státy jsou v podstatě jediné vybaveny prostředky a vůlí obhájit jak svobodu svých občanů, tak i svobodného světa. Jenže svět je nedělitelný a tak sami, bez úsilí svobodného světa anebo dokonce proti jeho vůli, to nedokáží.
Pravda, nedůslednost zahraniční politiky Spojených států a v mnoha ohledech jejich nechuť se chovat jako světová velmoc, mě ne vždy naplňuje nadšením. Politika Spojených států ale vychází s toho, co vytváří jejich sílu – z jejich demokratického systému. Každý prezident podle svého vidění světa nabízí své řešení problémů USA a k nim přiměřený vztah Spojených států k ostatnímu světu. Někdy – a to většinou – řešení úspěšné, někdy značně znepokojující, někdy chybné a někdy idealisticky naivní.
Konec konců, President Bush byl zvolen (podpořili ho např. američtí Arabové) na základě slibu, že omezí přítomnost USA jak na středním východě, tak i v Evropě. Nebezpečí, že se Spojené státy vrátí ke své izolaci jako v roce 1918, se definitivně rozplynuly až po náletu na věže WTC. Alespoň dočasně. Amerika byla donucena vzít Osama bin Ládena a jeho vyhlášení války Spojeným státům a západním demokraciím vážně.
Nejsem antiameričan a proto věřím, že Spojené státy zůstanou tím čím jsou – nadějí lepší budoucnosti světa.
Někdy mě ale trápí noční můra. Vidím, jak občané Spojených států jeden po druhým vstávají a říkají: „máme my to zapotřebí? – nikdo nás nemá rád – ať nám všichni vlezou na záda“, a Spojené státy vyhoví přáním mnoha a opustí střední východ a Evropu – již tradičně neschopnou sebeobrany a obrany svých vlastních svobod.
Doufám, že z mnoha důvodů je to snad nemožné. Ale přesto: je moje noční můra skutečně tak nepředstavitelná?

1995 – proč jsem přestal psát

Psaní pro radost
(psáno pro Kvart únor 1995)
V posledních několika měsících - nepochybně jen pouhou shodou okolností - při reminiscencích s přáteli padla otázka, proč jsem vlastně od příchodu do exilu začal psát a s různými přestávkami v psaní pokračoval. Nedávno jeden z lidí, kterých si vážím, poznamenal, že již delší dobu ode mne nic nečetl. Samozřejmě mě to potěšilo a i trochu zalichotilo, ale i z jeho poznámky jsem, možná chybně, vycítil opět ono "proč".
Profesionální pisatel si podobnou otázkou hlavu neláme - psaním se živí. Ostatní psavci mají zcela jistě celou řadu a roztodivných důvodů. Vedle politování hodných grafomanů, lidé píší z touhy se proslavit a vidět své jméno vytištěné černě na bílém (či i obráceně), jiní píší z přesvědčení, že nebudou-li psát, ochudí svět o svůj geniální přínos k světové kultuře (politice, vědě a kdo ví k čemu ještě) a nebo i proto, protože skálopevně věří ve svojí intelektuální povinnost - jako oni pověstní inženýří lidských duší - přinášet světlo zatemnělým masám. Na druhém konci tohoto spektra jsou pak lidé píšící pro psaní, píšící protože jim to jinak nedá, a jen málo jim záleží na tom, zda co napíší spatří světlo světa. To jest do doby, kdy zjistí, že pro své další psaní potřebují konfrontaci se čtenářem a tím se pak stanou profesionály.
Důvod proč já začal psát patří někam doprostřed. Začal jsem psát ze vzteku a bezmoci. V naději, že se možná ozvou spřízněné duše a že snad, možná, by se dalo proti bolševikům, jejich estébákům a tankům tady odtud, z exilu něco dělat. Bylo to naivní a snad i pošetilé, skutečností ale je, že jsem několik spřízněných duší našel. A tak jsem u psaní zůstal. Nepravidelně, protože jako amatér (jak by bylo krásné kdyby bolševici měli bývali pravdu a exilová činnost by byla bývala podporována CIA), jsem sedl a začal psát jen kdykoliv mě něco popudilo nebo naplnilo zoufalstvím, a usoudil jsem, že i někdo další by se měl popudit a naplnit zoufalstvím. Bylo-li to k něčemu dobré se nikdy nedozvím, ale po každém psaní se ulevilo mému svědomí, že jsem alespoň něco udělal. Pak přišla revoluce a důvod mého exilu zmizel.
Z mnoha různých důvodů jsem se jako exulant domů nevrátil a stal jsem se krajanem. Pominul tím i důvod ku vzteku a bezmocností. Přesto jsem ale začal psát. Tentokrát z radosti a úžasu nad pádem bolševiků, který jsem sice považoval za nepochybný, ale o kterém jsem nevěřil, že se ho dožiji. S pádem bolševiků se ovšem okamžitě objevila stará otázka - jaký bude nový stát a jak se lidé vyrovnají, či budou moci a schopni vyrovnat, se čtyřiceti lety vlády bolševiků? Nezbylo mi, než si nasadil brýle skepticismu, vycházeje z vědomí, že politika je uměním možného a že po čtyřiceti letech "totáče" (jak se doma přiléhavě říká), tak příliš toho "možného" asi přece jen nebude. Přiznám se, že jsem se nepřestal divit nad tím, jak moje rodná zem si téměř neuvěřitelně dobře začla počínat. A tak jsem - ted již jen pro radost - psal dál. Jenže...
Ono je vždycky nějaké to jenže. Víc a víc jsem začal zjišťovat, že se poněkud se svou radostí liším od velké - jak se mi zdá - části mých krajanů. Je samozřejmé, že ne všechno je doma ideální - nikde není vše ideální. Je samozřejmé, že je mnoho věcí, které si zaslouží kritiky - všude je hodně věcí, které si kritiku zaslouží. To přináší normální život v každé normální zemi. (Až se za banálnost těch posledních třech vět stydím). Jenže se najednou začaly ozývat hlasy, že bolševici jsou tam dál, že se nic nezměnilo, že náš "exil" nekončí.
Světe div se - nejvíce to slyším od lidí, kteří za bolševiků nechtěli mít s exilem nic společného a také od těch, kteří se odmítali veřejně proti režimu jakkoliv angažovat, protože si kdysi upravili poměr a "zaplatil jsem jim za pas a oni by mi pak třeba nedali vízum". A tak se přiznám - začal jsem dostávat vztek.
A ze vzteku se mi už psát nechce. Přesto ale tohle osobní vyznání píši a ani nevím vlastně proč. Možná, že přece jen jsem grafoman.

2003 – Proč jsem opět začal psát

Návštěvy domova. Domova?
(psáno pro Kvart březen 03)
Domov je prý tam, kde si člověk pověsí klobouk. Jiří Voskovec ale kdysi řekl, že domov si nosíme v sobě, že je to naše řeč, naše kultura, naše paměť. Ani jedno, ani druhé není závislé na tom, kde se člověk právě nachází.
Já osobně mám pocit domova tam, kde se cítím dobře.
V Čechách jsem se přestal cítit dobře krátce po únoru 48 a to, co mi otec vštěpoval abych „nosil v sobě“, začalo patřit minulosti. Dobře jsem se začal cítit až zase v 68mém roce. Pak jsem ovšem vyměnil vnitřní exil za exil skutečný. V něm jsem se cítil dobře – i když jako snad každý exulant jsem občas musel překonávat pocit jistého nenáležení.
Poprvé jsem se rozhodl navštívil Čechy při volbách v roce 92, jejichž výsledek jsem považoval za podmiňující pro první kroky vývoje k demokracii. Přijížděl jsem tam naplněn pochybnostmi - věřit na pověstné „demokratické tradice“ se mi nikdy nepodařilo, a tak jsem předpokládal, že cesta k demokracii bude těžká a dlouhá. TGM mluvil o potřebě 50ti let - po 5ti letech okupace a 40ti letech komunismu by realista Masaryk nepochybně považoval 50 let za příliš optimistický odhad.
V Čechách jsem se ale začal cítit dobře, popřevratové nadšení ještě nevyprchalo a atmosféra byla plna optimismu. Setkání s blízkými a přáteli bylo jako bychom se rozloučili včera, jakoby mezi našimi setkání neuplynulo více než dvacet let. Vše bylo krásné a cítil jsem se téměř „doma“. Věrní čtenáři Kvartu by se snad mohli rozpomenou na moje tehdejší reportáže, které některé ohlasy pokládali za až přehnaně optimistické. Ať tak či onak, s radostí jsem se stal z exulanta krajanem.
Podruhé jsem opět navštívil Čechy v době klíčových voleb - v roce 1998. Vládla tam „blbá nálada“, jak popsal situaci Václav Havel několik let před tím, a volby přinesly výsledky vedoucí k hybridu demokracie - k opoziční smlouvě. Mimo osobních setkání, důvody k dobrému pocitu jsem nenašel - jako „doma“ jsem se již cítit nedokázal.
Potřetí jsem do Čech přijel - tentokrát bez přímého úmyslu - opět v době voleb. Tentokráte voleb prezidentských - jejich výsledku jsem se ale nedočkal. Nový prezident byl zvolen až po měsíci ve třetím kole třetí volby, tři dny po 55tém výročí únorového puče. V žádném případě nechci hledat lehké a laciné souvislosti, skutečností ale je, že tato volba prezidenta opět o trochu více pomohla KSČM z politické izolace a posílila jedinou nereformovanou stalinistickou komunistickou stranu v celém bývalém východním bloku. (Snad jen z výjimkou severní Koreje.) Bez hlasů komunistických poslanců by Václav Klaus volby nevyhrál a teprve budoucnost ukáže jaké pozice jim slíbil a jak se jim z moci své prezidentské funkce za své zvolení odmění.
Zatím se pro situaci v České republice nabízí srovnání s vnitropolitickou situací limitované demokracie v poválečném údobí. Vnější okolnosti jsou ovšem jiné a tak jen těžko by se mohl únorový puč opakovat. Průběh prezidentských voleb ale potvrdil jak malou podporu demokracie má a jak slabé jsou demokratické síly. Jejich výsledek je nepochybnou prohrou demokracie a demokratů a pokračováním vlády technokratů moci, které nezajímá rozvoj, rozšiřování a prohlubování občanské společnosti.
Nejsem si jist, zda obavy ze vstupu komunistů do vlády jsou oprávněné, ale vliv KSČM v poslanecké sněmovně podstatně zesílil. Po příštích volbách – nebo po sjezdu ČSSD - tomu ale může být jinak. Poslední výzkumy veřejného mínění označují KSČM za druhou nejsilnější stranu s 22.3%.
Chci se mýlit, ale zdá se, že se stávám z krajana opět exulantem a jako exulant budu muset nosit svůj starý domov zase již jen v sobě.