Proč se cítím jako idiot

Nemohu si naříkat, že by náš telefon ležel ladem. Lidé zřejmě raději telefonují než píší – reakce na mé psané výlevy přicházejí více po drátě, než na papíru. Mimo anonymů – i oni navzdory své snížené IQ kupodivu chápou, že když něco napíší, nedají se poznat po hlase.
„Ty seš ale idiot“, ozvalo se z telefonu před několika dny. „Já vím“, poznal jsem známého po hlase a radostně jsem dodal: „proč tentokrát?“
Zcela vážně ale prohlásil, že se mi diví a vysvětlil mi i proč.
On i já patříme k emigrační vlně, o které naši „starousedlíci“ říkali, pokyvujíce povážlivě hlavou: „vy posrpnoví nemáte vztah k organizacím a spolkům“. Jiní z nich k tomu ale dodávali: „Zaplať pánbůh za to“.
Obojí měli svým způsobem pravdu. Oni odcházeli z domova s plně fungující občanskou společností. My jsem opouštěli stát, kde i pěstitelé holubů byli pod státní kontrolou.
Já jsem sice v počátcích exilu několik organizací „navštívil“, ale velice brzy jsem z nich odešel. Spory o vepřovou s knedlíkem a malicherné osobní spory či jiné podobně „světoborné“ záležitosti, mě skutečně nezajímali. Nepochybně to trochu a snad i nespravedlivě zlehčuji, ale tak jsem to tehdy cítil.
Touhu po spolkové činnosti i nadále potlačilo to, když od druhé poloviny sedmdesátých let členové „exilových“ organizací podepisovali věrnost „socialistické republice“ při žádostech o „úpravu vztahů k socialistické vlasti“.
Obnovení Sokola ještě před tím mě ale zaujalo. I když z dálky, přece jen jsem o tom něco málo napsal. Dokonce jsem připravil pro zdejší české vysílaní rozhovor a reportáž o tehdejším Sletu konaném ve Švýcarsku. To nepíši, abych se hlásil o zásluhy. Jen to konstatuji.
Pak ale Sokol málem zanikl na úbytě a s ním by i sokolovna přišla vniveč. „Zakladatelé“ se ale vrátili a předali dům „mladým“. Ve výboru se objevilo i několik mých přátel a domáhali se mé přítomnosti. Polichocen jsem odmítl.
V té době se také objevil Kvart. Jeho redaktor to ale neměl lehké. Ne vždy jsem souhlasil s tím co napsal. V očích některých členů Sokola se Kvart ale stal přímo nepřijatelný – vydavatelem a majitelem Sokolského Listu byla sokolská organizace. Samozřejmě, moudrý vydavatel a majitel časopisu zpravidla dává redaktorovi volnou ruku v redakční politice „dne ze dne“. Jen když časopis začne ztrácet svůj programovaný smysl, pak vydavatel zasáhne. V tomto případě po několikáté kritice členů, redaktor snad zklamán, snad znechucen, odešel.
Ještě snad před tím mě jeden z členů výboru požádal, zda bych také nechtěl do Kvartu dopisovat. (V té době jsem dopisoval do Hlasů vydávaných v Sydney a posléze tamtéž vydávaných Australských Listů).
Tak se stalo, že jsem po řadě let opět vešel do Sokolovny při návštěvě nynějšího českého prezidenta, tehdejšího ministra financí. Tehdy se mnou celková atmosféra krajanského shromáždění natolik otřásla, že jsem si slíbil – nikdy více.
Několik let jsem pak ještě do Kvartu psal a i potom, kdy jsem dopisovat přestal, jsem samozřejmě slyšel o úspěších i problémech Sokolské organizace. Mimo krátké návštěvy potom, co „tělocvična“ byla impresivně přestavěna na společenskou místnost, jsem ale i nadále budovu neviděl ani z dálky.
Před několika lety jsem opět začal do Kvartu přispívat. O tom, jak to v domě chodí jsem nic moc nevěděl a ani vědět nechtěl.
Je sice pravda, že jako „korespondentovi“ mi lidé ledaco řeknou s tím, že bych „o tom“ měl napsat. A to i navzdory tomu, že vědí, že pravidlo „krajanské záležitosti“ nekomentovat porušuji málo kdy. Někdy mi ale také důvěrně svěří to či ono a někdy o tom – s jejich souhlasem – napíši, byť i jen vzdálený komentář. Kolujícím „zprávám“ podobajícím se spíše maloměšťáckým pomluvám (věčná to kratochvíle české komunity), věnuji většinou jen velice malou pozornost.
Moji mírnou pozornost vzbudila snaha o výměnu „stráží“ v Národním domě, ale i tak – „co je mi do toho, je to věcí členů“. Když se mi pak do rukou dostali známky podivných praktik, jsem snad i to okomentoval, ale opět – „co mi bylo do toho“.
To se ale změnilo, když najednou mimo sokolskou organizaci, se začali dít podivné věci včetně snahy přimět úředníky České vlády k zásahu do krajanského života. Z Česka a z Evropy mi docházely emaily – „co to tam v tom Melbourne blbnete?“. To zcela upoutalo moji plnou pozornost.
Během doby se mi pak od třech různých lidí (dvou z nich neznámých) dostalo upozornění, že stárnu a blbnu, když se vážně zajímám o hádky v české komunitě, které tu vždy byly, jsou a budou.
Nu, a teď, již po čtvrté, můj známý došel k názoru, že jsem idiot, když zcela proti svým zásadám věnuji pozornost tomu, jak si nudící se část české komunity nemající nic lepšího na práci, krátí dlouhou chvíli.
Doporučil mi, abych si přečetl „vzkaz“ na sokolské webové stránce, který je hned nad „inzerátem“ mého blogu. Chtěl vědět, proč mi nevadí být i nepřímo spojen s něčím podobným a zda se necítím trapně.
Řekl jsem, že se tak trochu trapně již cítím delší dobu, ale že mu dám definitivně vědět až se podívám.
Ten „vzkaz“ byl od anonyma. Navzdory svému lepšímu já jsem si to přečetl (zásadu anonymy číst a komentovat jsem kdysi porušil jen jednou – a hned jsem toho litoval.)
Tento anonym byl podepsán jako „Stará sokolka“. Napsán byl relativně zdatnou rukou, jazykem očividně novějšího data. Přitom tak naivně a primitivně „zamaskován“ svým předstíráním, že si snad pisatel musí dělat legraci. Tváří se jakoby se zastával starých členů Sokola, ale přitom je ironizuje tak, že je to až urážlivé (připomněl mi „spisovatele Béďu“). Další anonymní vtipálkové se na tom ovšem také hned náležitě popásli.
Do jaké míry do psaní anonyma vkládám to, co tam není, si nejsem jist. To je celý problém s anonymem, člověk nikdy neví na čem je. A tak mě začalo být trapně z toho, že to vůbec čtu.

Samozřejmě, nastává nová éra. Nejen v Sokole, ale všude ve světě kolem nás. Patří k tomu i to, že mladí si dělají legraci z předešlých generací. Bylo to tak vždy. Dělali jsme to my, dělali to naši rodiče a prarodiče. Bylo to ale s tím rozdílem, že předešlé generace to dělali otevřeně, mnohdy na divadelních prknech, dnes se to děje na internetu pod krytem anonymity. Zbaběle, někdy i vulgárně, ale hlavně bez ochoty převzít otevřeně za svá slova odpovědnost.
Je to skutečně nová éra. Zda k lepšímu, či k horšímu, těžko říci.
Zatím se ale zdá, že zneužívání všech lidských práv a svobod, pod jakoukoliv záminkou, se stává běžné a nedá se s jistotou říci, že by to obecně lidem příliš vadilo.
Možná že to ale souvisí jen s tím, že moje a následné generace, které vyrůstali v totalitní společnosti, neumíme žít v samosprávných občanských organizacích. Stejný úkaz je prý možné vidět i v České republice. V našem případě na tom zřejmě nic nezměnil ani delší či kratší styk se svobodnou společností. Jak tady i tam je to zřejmě věc příchodů nových generací, plně vyrůstajících ve svobodném prostředí.
Zbývá otázka, zda stojí za to se tím vším zabývat na malicherné úrovni krajanského života, když stejný způsob myšlení na vyšších úrovních mnohem nebezpečněji ohrožuje životy a svobody nás všech a svobody našich dětí?
To je ovšem velice stará otázka. Odpovědí si nejsem jist.
„Jistě, že mi to vadí“, zavolal jsem známému zpět „ale hlavně se cítím tak trochu jako idiot, že se vůbec zabývám anonymem.“ Vlastně nejen trochu, dodal jsem si pro sebe.
Jen si připomínám slova blízkého přítele: „To vše je úděl Sysyfův“. A nebo také slova Jana Wericha o tom, že boj s lidskou blbostí není možné vyhrát, ale nikdy nesmí přestat.

PS.
Začátkem tohoto roku (viz níže Osobní doznání s nadějí tečky) jsem velice naivně projevil naději, že odchodem člověka, proti kterému byly původně a především zaměřeny všechny osobní útoky, se krajanský život vrátí do jakéhosi „normálu“. Pak ale přišla žaloba k nejvyššímu soudu, která svojí absurdní logikou požadavku členství v organizaci o jejíchž zrušení současně usilovala, také vypadala spíše jako žert. Možná, že si skutečně někdo jen dělal legraci.
Jsem to skutečně jen já sám, kdo má pocit že v poslední době si z nás někdo soustavně dělá legraci?

Co mě přimělo promluvit

Co mě přimělo promluvit
(psáno pro SSG webovou stránku,¨
uveřejněno ve dvoutýdeníku „Noviny“ č.53 2005 vydávaném v Sydney )
Protestuji -
proti osobnímu útoku na JUDr. M.Kantora. Útok je zcela nezastíraný pokus očernit charakter člověka, pokus na jaký jsem mezi slušnými lidmi snad ještě nenarazil. Jsem znepokojen a hluboce dotčen formou napadení JUDr.Kantora navíc i proto, že je psán českou rukou. Záminkou útoku je rozhovor, poskytnutý redaktorce Českého rozhlasu v Praze JUDr. M.Kantorem. Jsou v něm uvedeny nepřesné údaje, převzaté autorkou v dobré víře z informací MZV. Za pochybné údaje pisatelé napadají JUDr. M.Kantora a snaží se zpochybnit i to, co JUDr. M.Kantor pro české krajany kdy udělal. Jejich rádoby sugestivní „otázky“ začínají prohlášením „nikdy jsme neslyšeli“. Slyšeli toho skutečně velice málo a ani se očividně neobtěžovali tím, aby si své „neslyšení“ v knihovnách a na příslušných úřadech doplnili. Raději svoji ignoranci nahrazují osobními útoky a urážkami.
Protestuji –
proti žádosti o odvolání JUDr. M.Kantora z funkce honorárního generálního konzula, která by byla k smíchu, kdyby neukazovala nejen osobní zášť, ale i ignoranci o poslání úřadu honorárního konzula, o kterém se pisatelé domnívají, že je zástupcem krajanů. Zřejmě ani nevědí, že honorární konzul může být i jiné národnosti. Zřejmě nevědí, že před i po druhé světové válce do roku 1953 byl honorárním konzulem Československé republiky v Austrálii Mr. Edgar Peacock, který obdržel Řád bílého lva od prezidenta T.G.Masaryka (a zůstal, bohužel, věrný svému úřadu i po únorovém puči 1948). Z historie české komunity toho mluvčí znají skutečně pramálo a přitom si troufají aspirovat na její representaci. S nedůvěrou a skutečnou lítostí jsem četl jména některých lidí, kteří dopis údajně podepsali. Rád bych věřil – podepsali-li se skutečně – že se důvěřivě podepsali pod předložený text, aniž se s jeho obsahem a formulacemi řádně seznámili.
Protestuji -
velice důrazně i proti tomu, aby se hrstka lidí prohlašovala (cituji) za: „zástupce absolutní většiny českých krajanů ve Victorii“. Zastupují-li vůbec někoho, zastupují podle svých údajů prý něco přes 210 petičních signatářů. I v tomto případě bych rád věřil, že ne všichni signatáři souhlasí s chováním, slovníkem a metodami „mluvčích“ a že „mluvčí“ nemají ani jejich „absolutní“ podporu.
Počet českých krajanů ve Victorii, podle statistiky z roku 2001, je něco přes 2500 lidí. „Zástupci absolutní většiny“ mají zřejmě potíže s matematikou a neznají význam slova „absolutní“.

Osobní doznání s nadějí tečky

(psáno pro Kvart leden 2006)
Moje návštěva Prahy pro mne měla v létě minulého roku řadu nečekaných překvapení. Jedno z nich jsem zažil v hospodě u piva, kde jsem si s několika přáteli vážně-nevážně povídal o politice. Pro politické “diskuse” je česká hospoda stále tím nejlepším místem.
Poté, kdy jsem se ne právě lichotivě vyjádřil o politické reprezentaci České republiky, se můj dávný přítel zasmál a řekl: “No, to je pravda, ale vy emigranti, můžete být tak akorát ticho. Hlavně tam u vás, v melbournském Sokole, máte taky pěkné i….y kteří tvrdí, že zastupují absolutní většinu všech Čechů a Slováků v Melbourne. Co tomu tak asi říká absolutní většina Slováků?” dodal pobaveně.
Na můj údiv řekl, že četl rozhovor s někým z Melbourne a tak se také dostal na sokolskou webovou stránku. Snažil jsem se vysvětlit, že Sokol sice jako tělocvičná organizace neexistuje, ale je společenskou organizací mající zhruba 100 členů, že webová stránka, kterou podporuje údajně přes 200 lidí a používá domejnové jméno sokolmelbourne, se sokolskou organizací nemá nic společného. Dodal jsem, že jde jen o spor o řízení prosperujícího Národního domu, který patří organizaci Sokola Melbourne a je spravován jeho výborem a že já osobně nejsem ani členem Sokola, ani nepatřím k příznivcům webové stránky sokolmelbourne. Třeba říci, že jsem svým vysvětlením přátele značně pobavil.
“To ani tady si už nikdo nedovolí tvrdit, že mluví za absolutní většinu. – Naposledy to tu tvrdila strana a vláda, když jsme jí ve volbách dávali 99%,“ podotkl jeden z přátel a vážně dodal: „A to ti vážně nevadí, že mluví i tvým jménem?“
Musím se přiznat, že jsem vždy měl a mám tendenci krajanské „dění“ brát na lehkou váhu. Spíše něco jako předmět sociologické studie (četba Kvartu, sydnejských Novin a Bulletinu Proč by k tomu během posledního roku dodala materiálu více než dost), než-li něco, čemu je třeba věnovat vážnou pozornost. Jenže, žijeme v době internetu.
V úvodu mého soupisu historie melbourského Sokola (Kvart březen 05) jsem napsal, že jsem se narodil do sokolské rodiny. Měl jsem dodat, že i do rodiny, kde se vyznávala masarykovská rovnice: “Demokracie = Pravda a Slušnost”. Byla to samozřejmě jen teorie. V praxi jsem byl poučen, že pravdu říkat nesmím – “Němci by nás všechny zavřeli”. Po pár letech omezené demokracie, to začalo platit znovu – tentokrát “bolševici by nás zavřeli”. I té slušnosti začalo podstatně ubývat, i když moje máma stále trvala na tom, že pokud se nedá o někom říci něco hezkého, je lépe mlčet. Prostě, v praxi jsem si rovnice “Demokracie = Pravda a Slušnost” nijak neužil. V tu rovnici ale věřím dodnes.
V exilu jsem pak poznal řadu lidí, kteří nejen tu rovnici vyznávali, ale také se podle ní chovali. Poznal jsem i lidi, kteří slovo “národ” a “vlast” vyslovovali s úctou, tedy něco, čeho jsem po letech života pod nacistickou okupací a bolševickou totalitou nebyl schopen. Všichni ti lidé mi ve své moudrosti říkali, že jsme všichni stejní, že nezáleží kde žijeme, zda doma nebo v emigraci, že záleží jen na tom, jak se kde chováme.
Dění kolem krajanských organizací a posléze i Národního domu se mě tehdy dotýkalo i dnes dotýká jen nepřímo. Obdivoval jsem a dodnes obdivuji úsilí budovatelů, udržovatelů a rozšiřovatelů Národního domu a uznávám jeho užitečnost a jeho symbolickou hodnotu. Národní dům – nechť mi to moji přátelé prominou – jsem ku svému plnému životu v Austrálii nepotřeboval a nepotřebuji. Proto jsem se tam za ta léta vyskytoval velice vzácně. Kdykoliv jsem tam ale zašel, vždy bylo příjemné kolem sebe slyšet rodný jazyk. Stál jsem tedy mimo a s případnými problémy či nedostatky Národního domu nemám osobní zkušenost.
Současný spor kolem Národního domu byl a je věcí členů Sokola Melbourne. Je jen na nich, aby spor – jako správci Národního domu – vyřešili.
Jako svobodný občan jakéhokoliv společenství, jsem ale měl věnovat pozornost tomu, co se dělo mimo Národní dům. Jako každému jinému člověku mi mělo jít o to, aby vždy a všude platila rovnice „Demokracie = Pravda a Slušnost“.
Neměl jsem jen mávnout rukou nad tím, když na př. pí. H.Kučerová (Proč č.1) napsala:“Naše skupina … se skládá z desítky členů, ale reprezentuje velkou většinu českých a slovenských krajanů v Melbourne”. Měl jsem věnovat pozornost tomu, když p. B.Kubeš napsal v sydneyských Novinách č.40: “…většina Českých a Slovenských krajanů v Melbourne…”. Měl jsem se začít ptát: Velká většina? Většina? Českých? Slovenských? – která většina a většina z jakého počtu? a jak ta většina koho pověřila svojí reprezentací? Pokud si mohu dovolit trochu sarkazmu, musím ovšem připustit, že je možné, že se konaly volby jak v České, tak i ve Slovenské komunitě o kterých mi nikdo nic neřekl. Že je možné, že v nich “… stovky našich krajanů, zástupci absolutní většiny krajanů ve Victorii!!!” (web 28.7.05) zvolily za své mluvčí Sokol Support Group a díky své nepozornosti jsem si toho nevšiml.
Měl jsem také zpozornět, když se začaly objevovat anonymní dopisy v sydnejských Novinách (č.27b) píšící o“tunelování” o “okrádání” bez jakýchkoliv důkazů. Měl jsem zcela jistě zpozornět, když se kdosi nestyděl znevážit oběti komunistického teroru srovnáním: „... kdyby byla padesátá léta ... tak by je odstřelili (kritiky vedení Národního domu)...“. Nutno dodat, že autor se stydlivě nepodepsal (Noviny č.47). Právě tak jsem měl zpozornět, když na webové stránce Sokol Support Group se objevila přímá výzva k anonymitě, kde pak v rámci “otevřené kritiky” (jak to nazývá pan Vlk-webmaster), se na příklad objevila slova jako “jeden hajzl” a “živočišný druh bezobratlovců” (vzkaz Jana, květen 05), “příšerná žába na prameni”a “ten člověk nemá páteř, čest a svědomí” (vzkaz Franta, květen 05). Nejde o to, kdo a proč byl napadán (i když i to by stálo za pozornost), jde o princip slušnosti demokratické diskuze.
Pan Vlk-webmastr, jako webmaster za obsah webové stránky nese samozřejmě odpovědnost. Osobní útoky s uspokojením vítal – jeden anonymní vzkaz označil za “závažný” a uvedl ho na hlavní stránku (web 13.8.05) – až do té doby, než začal sám dostávat anonymní vzkazy, které vyvolali jeho oprávněnou nelibost a najednou začal vyzývat ku slušnosti. To že o několik řádek před tím sám napadl jakési nejmenované pisatele slovem “písálkové” – termínem který slovník českého jazyka označuje za slovo hanlivé – mu jako kontradikce nepřipadlo. “Přestože některé příspěvky nás značně poškozovaly, tak v rámci demokracie jsme je nerušili…” dodal k tomu všemu. Samozřejmě, koncept vulgarity „nerušené v rámci demokracie” je ovšem také pozoruhodný.
Netřeba dodávat, že na jeho webové stránce si již anonymové na své nepřijdou. Pan Vlk-webmater “vzkazy” zastavil krátce potom, co jakýsi anonym špatnou angličtinou napsal “what bloody idiot has come up with the sentence – pan Tyrš z České republiky” (Herbert from Dejvice, září 05). Pana Vlka-webmastra je třeba za zastavení anonymních nadávek a útoků pochválit. A to i navzdory tomu, že si uvědomil redaktorskou odpovědnost až potom, kdy na své vlastní kůži poznal, jak dávání prostoru anonymům pod záminkou svobody slova (či jejího zneužívání) se může otočit proti komukoliv. Jeho veřejná omluva “absolutní většině” krajanů, by byla nejen vhodná, ale více než na místě.
Zcela mimochodem - je k tomu možné dodat samozřejmost, že každá publikace má právo uveřejnit či zamítnout příspěvky podle svého uvážení. Webová stránka a Bulletin Proč prý vznikl protože: „Kvart uveřejňuje jednostranné příspěvky“ (Proč č.1). Nepochybně zajímavý kontrastem pak je, když na webové stránce (24.10. 05) pan Vlk-webmaster napíše: „...dostali jsme dva emaily...Tak jsme to probírali(?) a rozhodly(?) se že nevidíme důvod k uveřejnění... je to napadení naší skupiny a všech krajanů, kteří sdílejí jiný názor...na rozdíl od nich jsme demokraté...“. Jak Kvart, tak i Proč mohou ovšem „nevidět důvod k uveřejnění“. Zřejmě ale, když dva dělají totéž, není to totéž.
Stručně řečeno, uvědomuji si, že jsem se měl “probudit” z tolerantní mlčenlivosti dříve, než se mně prohlášení o “absolutní většině krajanů” dotklo osobně.
Měl jsem se “probudit” dříve, než jsem se mohl dočíst, že mým jménem se někdo snaží vytvořit precedens a nesmyslně a proti zájmu nás všech krajanů žádá, aby úředníci české vlády, velvyslanec a honorární konzul, z titulů svých funkcí, zasahovali do života české komunity. Zástupci vlády, která se může každé čtyři roky proměňovat aniž bychom na to mohli mít jakýkoliv vliv. Zamrazilo mě až v zádech nad pomyšlením, že by diplomatický sbor bolševického Československa byl býval měl před lety právo “urovnávat spory” krajanů a krajanských či exilových organizací. Tak daleko pisatelé uctivých žádostí vrchnosti myslet zřejmě nedokázali.
Nejde mi o jednotlivé osoby. Nakonec se ale přece jen vrátím k JUDr Kantorovi. Při svém loňském rozhovoru s ním jsem mu řekl: “Člověče, Milane, kdyby jsi vzal těch pár milionů a dal je Armádě spásy, tak tě jmenují čestným tím či oním a postaví tě na piedestal. Dal jsi je na českou věc a napadají tě jako podvodníka a lháře”. “Proboha,” řekl mi JUDr Kantor, “to tam prosím tě nedávej, Chtěl jsem jen udělat něco aby jméno Czech a Sokol bylo tzv. “vytesáno do betonu”. Oba víme, že v každém společenství se najdou lidé všelijací.”
Tehdy jsem mu vyhověl.
Dnes ale za tím vším doufám udělat osobní tečku otázkou k zamyšlení: – Jací jsme to lidé?
Aleš Nebeský